Každý výčepní natočí jiný šnyt

Ivane, pověz mi prosím: Proč pivo? A ještě k tomu: Proč šnyt?

T. G. Masaryk vnímal pivo jako národní zkázu a třeba F. X. Šalda vysedávání ve stínu pípy přímo nenáviděl. Zároveň mu ale bylo jasné, že s takovým postojem se vyřazuje z českého literárního provozu, který býval pivem vždycky hodně nasáklý. Jak o chmelové záhubě přemítal Šalda, to cituji v doslovu ke Šnytu, tak tam teď s dovolením nakouknu: „Pivní bratříčkování se mi z duše protivilo, a proto jsem prohrál svou literární kariéru v tomto družném vzájemně se pojišťujícím a podporujícím národě (s r. o.).“ Národ jménem Pivo, s r. o., i tak to lze vidět, ačkoli spotřeba moku se v různých érách mění, stejně tak způsoby popíjení. S pivem v českých zemích musíš počítat, zastihne tě kdekoliv a kdykoliv, často přijde ze zálohy, nedá se obejít ani překročit. Nevyhneš se mu, tak s ním musíš i do konfliktů, do boje. A o to mně asi šlo nejvíc, nechat do sebe narážet obě krajní polohy, protože podobný výbor textů spojených s pivem a hospodami jsem zatím nezaznamenal.

Dosud u editorů převládalo jakési pijácké nadšení, ale pak byly v takové antologii vlastně popírány i mnohé básně. Český básník totiž ví, že pivo je nebe i peklo v jednom, proto o něm tolik píše. „Je to až závrať, zdánlivé koma,“ básní o pití piva Ivan Diviš. A Jan Neruda před tou závratí varuje: „Pro pivo v českém pokroku / jde vše až hrůza líno.“ Proto pivo, nabízím ho čtenářům k poznání očima básníků, a to jsou dost citlivé oči. A Šnyt? To je nejistá pivní míra, každý výčepní natočí jiný šnyt. Někdo více než půl sklenice, jiný tři centimetry u dna. A podobná je i antologie Šnyt, která má míru, s níž nemusí být každý spokojen. Je to subjektivní výbor, který ani zdaleka neobsahuje všechny básně, které byly v souvislosti s pivem napsány.

A jak dlouho ti celý projekt trval? Od zkatalogizování první básně po poslední. A jaké všechny útrapy to s sebou neslo?

Nápad je to starý, snil jsem o něm od devadesátých let, ale k realizaci se přiblížil až po vydání ostravské básnické antologie Briketa, což bylo v roce 2014. Větrné mlýny na to kývly asi dva roky poté, ať si ty „pivní texty“ tedy pomalu sbírám. A tak jsem pomalu sbíral, napřed v domácí knihovně, která obsahuje asi 1200 básnických knih. Na pivo chodívám rád sám, dobře se mi v putyce pracuje, na můj notebook už si zvykli ve všech hospodách v Hlučíně, kde bydlím. Pro někoho jsem starý blázen, pro jiné pan spisovatel, ale nechají mě v klidu dělat. Tak jsem si do výčepů nosil pokaždé pět šest sbírek a procházel je očima editora antologie. Postupně přibyly knihovny a vynikajícím zdrojem je samozřejmě Národní digitální knihovna.

Ale šel jsem i po rukopisech, mnohé z nich už se mezitím staly součástí sbírek. A poslední zařazené básně? Letos v červnu, těsně před poslední uzávěrkou, jsem vybral divoké texty dvou mladých autorů, kteří se zjevili na Literárních surovinách, což je pořad, který děláme v Ostravě s Filipem Klegou. Jsou to Barbora Sebera (2000) a Michal Grac (1995). Jo, a tou první básní pro výbor byl už citovaný Ivan Diviš, ta báseň je nakonec jakýmsi motem knihy: „Před ním zlaté lýtko piva, je tu teplo / a on čumí před sebe do ničeho. Klid se rozlévá…“ A útrapy? Možná jsem vypil více piva, než bych ho vychlastal bez té antologie, ale to není úplně jisté.

Zahrnovalo to také nějaké významné objevy, které tě překvapily nebo na které jsi hrdý?

Editor jen znova objevuje Ameriku, tak se nechci chlubit cizím peřím, protože ty básně už byly jednou napsané a kdesi kdysi vyvolávaly i nějaké emoce. Minimálně u autora, potažmo v nějakém užším či širším okruhu čtenářů. Nadchla mě ale třeba báseň, kterou do cancbuchu takzvané Akademie, což byla kronika vážených štamgastů pražské pivnice u Fleků, napsal 31. března 1931 zakladatel české egyptologie František Lexa. Složil ji přímo egyptskými hieroglyfy a pod text přidal i fonetický přepis básně a také český překlad: „Hodujme, pijme / pivo a zpívejme ve vhodný čas až do své smrti…“

Jak si tím tak listuji a čtu, připadá mi, že je uvnitř snad skutečně každý. Je něco nebo někdo, kdo ti tam chybí? Co se dovnitř nedostalo? Mně se třeba osobně líbí kapitola „degustace světových značek“, kde jsou texty cizích autorů, ale mnohdy jen v původním znění a bez překladu. Také jedna slovenská báseň od Mirky Abelové.

Je to s podivem, ale pivo se mihne v díle většiny českých básníků. Může to být jen nějaká temná struna, pivní záchvěv, ale je tam. „Vzduch prochvěl zápach pivní,“ píše Antonín Sova a taková je i celá česká kotlina s přilehlou Moravou a Slezskem, tomu zápachu se nedá vyhnout. Ale jsou samozřejmě i bezpivní knihy a autoři, třeba dva nejnovější debuty v básnické edici Mlat, sbírky Alžběty Králové (2001) a Jakuba Vaňka (1992), kde to prostě nezavane. Ale podle mě je to jen otázka času, v druhotině či v dalších sbírkách těchto autorů na pivo v nějaké formě určitě dojde. Pokud tedy nebudou záměrně vzdorovat této věštbě.

V antologii schází stovky básníků, i když jsem jich představil na čtyři sta. Je to Šnyt natočený dle mého gusta, takže jsem třeba velmi omezeně zařazoval oficiální normalizační básníky. Našel jsem u těch Sýsů, Peterků a Žáčků desítky básní spojených s pivem, ale autory jsem nechal stát před hospodou, tedy až na výjimky. Záměrně jsem opomněl i mnoho takzvaně zapomenutých autorů, jejichž pivní básně už připomněl Ivan Wernisch například v antologii Zapadlo slunce za dnem, který nebyl. Opisovat z jedné antologie do druhé, to je prostě špatně. Často jsem ale určitou báseň vyřadil jen proto, že jsem si nebyl jist, zda v ní to pivo opravdu je. Několikrát jsem třeba zařadil a znova vyřadil ranou báseň Ivana Slavíka Periférie. Autor se totiž v této skvostné milostné skladbě kolem výčepů jen mihne, pivo není vysloveno. „Pod nohou skřípal písek v hospodách vyhrávali / v hospodách vyhrávali na našem prahu straší bláto cest,“ napsal Slavík někdy na sklonku třicátých let. Jenže hospodou mohl nazvat i kořalnu nebo vinárnu a v těchto podnicích neměli koncesi na čepování či prodej láhvového piva. Stejný problém jsem měl u Josefa Kocourka, hospod plno, ale nikde náznak piva, jen víno. S velkou lítostí jsem ho vyřadil.

Pivo mě naučil pít starší bratr Petr Motýl. Ale už předtím jsem k němu tíhnul jaksi podvědomě, od útlého dětství. Mou nejoblíbenější hrou v první druhé třídě byla role hospodského ve výčepu Stará loď, což bylo žehlicí prkno, za kterým jsem rodině naléval pivo do štamprlí. Miloval jsem to, ale postupně s pivem zažil i ty špatné zkušenosti. Vlastně až tragické rodinné události, samozřejmě i společenské. Pivo je droga, o tom žádná, proto Šnyt chmelové narkotikum nechce nijak adorovat, ale ani démonizovat. V knize mi chybí právě verše mého bratra, který snad píše o pivu nejvíce v celé současné české poezii. Nedal ovšem svolení k publikaci ve Šnytu, za což vlastně může i pivo a všechny ty bratské rozepře nesmiřitelně zpečetěné výkřiky po pátém či kterém půllitru.

Jo, tu zahraniční kapitolu mám rád, je to náhled do světa, třeba Velká Británie je stejně pivní zemí jako Česko, v mnohém dokonce i pivnější. Dala by se asi snadno sestavit i britská pivní antologie, miluji třeba tento verš: „Jediný kolárek jaký snese, / usmívá se na půllitru piva.“ Autorem je Seamus Heaney, cituji ho pouze v doslovu, nebyla už síla získat autorská práva na celou báseň. Ve Spojeném království máme dvouapůlletou vnučku Madeline, poloviční Angličanku, a pivo ji zvláštním způsobem přitahuje, vyslovuje to slovo až s jakousi magickou vášní.

Celou knihou se trochu jako patron protahuje jakýsi Ant. V. Valenta Mělnický, se zajímavým povoláním doplněným v závorce „t. č. ředitel zpěváckého spolku na Mělníce“. Jak jsi na něj přišel a o koho se vlastně jedná?

Každou z jednatřiceti kapitol Šnytu opravdu provází vždy jedna báseň ze sbírky Kniha veršů o pivě, čili, Piviáda, kterou Antonín Vojtěch Valenta Mělnický vydal v roce 1875 ve Vilímkově nakladatelství v Praze. Byl to hudebník, skladatel, poštmistr, měšťan z mělnického domu U Zlaté hvězdy, pěstitel vína, ale i jeden z největších zbožňovatelů piva v české poezii. Malvaz opravdu miloval, Piviáda obsahuje 136 básní svázaných s nápojem. Jako by napsaných v jednom nočním tripu, už jen úvodní věnování čtenářům ukazuje na obrovskou vášeň, jakou cítil k chmelovému nektaru: „Tisícům a milionům, / Z chudé chýšky až ke trónům, / Kteří pivo milují, / Piviádu věnuji.“ Milovat pivo a víno dohromady, to uměli mnozí básníci, současný básník Bogdan Trojak je opravdovým znalcem pražských výčepů, přitom u Velkých Žernosek pěstuje víno. Bogdan teď organizuje pražský křest Šnytu v legendárním výčepu U Rotundy v ulici Karoliny Světlé (v pátek 13. prosince v 18 hodin), což je hospoda s tradicí do roku 1876. Ve stejné ulici vydával Arnošt Procházka časopis Moderní revue, za rohem bydlel do roku 1975 Milan Kundera a podnik zvěčnil v písni také Ivan Mládek. Mimochodem, to byl také velký oříšek, zda do antologie zařazovat i texty písní. Několik jich tam nakonec je, to je po Nobelově ceně za literaturu pro Boba Dylana asi nutný ústupek, ale úplně s ním nesouhlasím.

Už máš za sebou jednu už v rozhovoru připomenutou obrovskou antologii Briketa, do které jsi sesbíral všemožné básně o Ostravě. Když srovnáš práci na Briketě a na Šnytu, co bylo jinak?

Půdorys je obdobný. Seřadit vybrané básně do jakýchsi tematických kapitol, možná dokonce malých sbírek. V Briketě to třeba byla kapitola „Srdce probité ohnivou tyčí“, kterou se linula hutnická práce, zatímco horníkům jsem věnoval kapitolu „Byl by to krásný kámen do prstenu“. Šnyt je ale více než dvojnásobný, Briketa měla 14 kapitol, pivo jich potřebovalo 31. Začínám kapitolou „Pivo, neuváděj nás v pokušení“, která obsahuje různé litanie či adorace k pivu, také básně rouhavé k bohu nebo nekorektní k ženám, tak jak to přinášely různé éry. Kapitolu otvírá dvojverší Milana Krupy: „Dovol mi, ó Pane / jít na čepované.“ Šnyt je větším labyrintem než Briketa, neboť za doslovem a obsahem najde čtenář ještě kapitolu „Po zavíračce“, která obsahuje 31 básní. Zásadním rozdílem je grafika, Kateřina Wewiorová pojala Briketu jako luxusně zabalenou reálnou briketu, čímž byla kupodivu podtržena temnota kraje, kde se vůbec nežije dobře, a to ani dnes po zavření šachet i poslední huti. Jan Čumlivski naopak vsadil u Šnytu na recyklovaný papír a jakési pivní plebejství, byť je v tom i něco až expresionistického. Prostě výkřik z české knajpy.

V obou antologiích kladu důraz i na jakousi druhou a nebásnickou linii, i Šnytem se tak prolíná novinařina, protože sám jsem aktivním novinářem od roku 1992, a pořád dělám i zpravodajství. Všední události na novinovém papíře, to jsou fascinující dějiny českých zemí, které nikdy neomrzí, takže jednotlivé kapitoly ve Šnytu uvádí 149 dobových zpráv ve vztahu k pivu a hospodám. Na tisíc stran Šnytu působí na první dojem možná i nepřehledně, ale snad čtenář nezabloudí. Nárazové nahlížení do básní je také možné, ale doporučuji vždy přečíst celou vybranou kapitolu.

Dvě objemné antologie už máš za sebou a vím, že plánuješ další. Věřím, že je to zatím dost v budoucnu, ale povíš mi o ní něco víc?

Ve Větrných mlýnech už takové rozhodnutí padlo, ale asi není dobré se prsit něčím, co je zatím jen hospodským nápadem. I když básně na dané téma už odkládám, budou jich v české literatuře stovky. I na té třetí antologii už spolupracuje moje žena Elli Tiliu Motýlová, mimochodem básnířka, která také občas píše o pivu. Úspěšně také koriguje mé největší editorské omyly a ráda by byla, kdybych omezil i to pití piva.

A poslední otázka: Budeš básně o pivu sbírat dál?

To je jako pivo samotné, prostě závislost. Z básní nezařazených a nově nalezených už by teď mohl vzniknout další, i když zatím tenčí Šnyt. To jsou skoro každodenní objevy, třeba David Molnár v poslední Nedělní chvilce poezie z 17. listopadu 2024 píše: „Přisedla si ke mně a řekla: ‚mohla bych se s vámi napít piva?‘“. Pivo je v této zemi všude, těžko se před ním schovat.