Klapzubáci vs. Fotbaláci: Zobrazení fotbalu tehdy a dnes

Na konci října letošního roku vydalo nakladatelství Host další titul ze série dětských knih Fotbaláci, tentokrát s podtitulem Záhada ohňového cirkusu. Jedná se o osmý do češtiny přeložený díl z celosvětově populární série španělského spisovatele Roberta Santiaga, která v současné době čítá už 25 knih základní řady, rozjíždějící se komiksovou „odbočku“ a množství dalších mediálních adaptací včetně celovečerního hraného filmu.
Fotbaláci jsou aktuálně nejviditelnějšími představiteli literatury pro dětské čtenářstvo, jež tematizuje fotbalové prostředí. Tento specifický subžánr má nicméně svou historii, přičemž nejpozději po přelomu milénia lze hovořit o jeho prudkém rozvoji. Svědčí o tom například i v češtině dostupná série Fotbaloví divoši od německého autora Joachima Masanneka, příběh vzestupu fiktivního hráče Jamieho Johnsona britského spisovatele Dana Freedmana nebo dívčí série Girls FC v Anglii usazené autorky Heleny Pielichaty. V posledních letech se pak k trendu těžícímu z toho, že se z fotbalu stala významná součást popkultury, přidávají i tuzemští autoři či autorky, jako Jan Žáček nebo Markéta Bolfová.
V kolektivní paměti českého čtenářstva figuruje ovšem jako nejobvyklejší referenční bod z oblasti dětské literatury o fotbale humoristický román Eduarda Basse Klapzubova jedenáctka. Zkusme proto porovnat tento víc než sto let starý text se současnými literárními reprezentacemi fotbalu v příbězích Santiagových Fotbaláků. Jistě je třeba vnímat rozdíly v samotném nastavení fikčních světů: zatímco úspěšné tažení bratrů Klapzubových za titulem mistrů světa je neseno výraznou nadsázkou, Fotbaláci se tváří jako v podstatě realistické příhody ze současnosti. Budeme-li si ale všímat toho, jak je fotbal v knihách zobrazován a jakou hraje roli ve světech dotyčných knižních hrdinů, zaznamenáme posun korespondující se změnou společenského statusu fotbalové hry.

Holky a profíci

Vypravěčem a hlavním hrdinou Fotbaláků je jedenáctiletý Francisco přezdívaný Pešek, který s rodinou bydlí v malém španělském městě a hraje s kamarády fotbal za místní školní tým. Fotbalové zápasy představují jednu z tematických rovin textů, v každém díle se jich odehraje několik a v nejnapínavějších okamžicích hry je vyprávění účinně dynamizováno přechodem do komiksové podoby. Další obsahovou složkou série jsou podtitulní záhady, jimž se Pešek s ostatními snaží přijít na kloub prostřednictvím takřka detektivního pátrání. Za třetí důležité téma můžeme považovat vztahy v rodině či kolektivu, především pak Peškův propukající, různými peripetiemi procházející milostný cit k okaté spoluhráčce Heleně.
Role (a vůbec výskyt) ženských postav ostatně na první pohled odlišují Fotbaláky od Klapzubáků. V Bassově „povídce pro kluky malé i velké“ (jak zní podtitul) se nejvýraznější, prakticky jediná ženská postava, totiž maminka Klapzubová, vyznačuje hlídáním domácího krbu, pláčem, kterým rámuje cestování manžela s hochy do ciziny, a hlavně tím, že nerozumí sportu, což její muž chápe v podstatě jako přírodní danost. Oproti tomu ve Fotbalácích vystupuje celá řada žen a dívek v nejrůznějších rolích spojených s fotbalem, aniž by tato skutečnost byla jakkoli komentována: ženské postavy tu s naprostou samozřejmostí nejen fandí, ale dokonce i hrají a (považte, Klapzubo!) koučují. Přítomnost dívek ve fotbalovém týmu přitom odpovídá nejen soudobému trendu literatury pro děti a mládež, kdy jsou hojně zobrazovány smíšené kolektivy, ale také realitě, neboť v mladších mládežnických kategoriích hrají kluci a holky společně.
Rozdílné reprezentace ženských postav jsou u obou autorů očividné a očekávatelné, o něco méně zřetelná se však jeví odlišnost v sociálně-kulturním zakotvení fotbalu. V Bassově narativu je sport chápán jako oblast férové soutěže mezi národy, v níž může Československo vyniknout díky šikovnosti, pracovitosti, vynalézavosti a důvtipu zdejších lidí. Hyperbolicky pojatou cestu Klapzubáků za úspěchem, sepsanou čtyři roky po vytouženém vzniku samostatného česk(oslovensk)ého státu, tak lze číst jako výraz ambicí, nadšení a nadějí mladé republiky odhodlané ukázat světu, jak jsou Češi (a Slováci) dobří, když si konečně mohou vládnout sami. Co se týká Santiagova vyprávění, v centru jeho pozornosti se ocitá školní mládežnický klub z malého městečka. Pro takový amatérský tým by měl fotbal představovat zejména zábavnou pohybovou aktivitu, ve Fotbalácích ovšem nese spoustu atributů profesionální kopané.
Projevuje se to třeba již na jazykové úrovni, když se jako nejčastější přirovnání používá „jako by právě vyhráli Ligu mistrů“. Místo prvenství v mezinárodním soupeření, o které usilují Klapzubáci, se nejvyšší sportovní hodnotou stává vítězství v evropské soutěži nejlepších soukromých klubů. K motivům spojovaným spíše s profesionálním fotbalovým světem náleží změna trenérů nebo potýkání se s konkurencí — v jednom z dílů totiž do týmu přijdou noví hráči a hráčky, takže se Pešek s ostatními ocitají v situaci, kdy musí bojovat o své místo v sestavě. Jakousi inklinaci k profesionalismu rovněž potvrzují zápasy se špičkovými kluby, jako jsou španělské manšafty z Madridu nebo Barcelony, případně fiktivní tým Cronos, sponzorovaný nadnárodní společností vyrábějící digitální technologie, který vyhledává po celém světě talenty a připravuje je na profesionální kariéru.
V mnoha směrech je výmluvná například následující pasáž: „»Profesionál jde vždycky tam, kam ho povolají,« opáčil rozšafně Camuňas [brankář a Peškův nejlepší kamarád], jako by už byl slavný fotbalista a dával rozhovor do televize.“ Dětský hrdina zde dobře ví, že vrcholový sport je vlastně zaměstnání, jehož nedílnou součástí jsou masmédia, a svým chováním napodobuje či předjímá profesionální přístup.
Nerozlučné spojení kopané a masových médií je výrazně tematizováno jak v Klapzubově jedenáctce, tak ve Fotbalácích. Eduard Bass koneckonců pracoval jako novinář, takže volba perspektivy fotbalového reportéra pro čtvrtou kapitolu jeho knihy není příliš překvapivá. Novinářský zájem o Klapzubáky má hlavně svou logiku v rámci příběhu, protože neporazitelný tým se stane opravdovou senzací. To mediální humbuk kolem podprůměrného dětského oddílu ve Fotbalácích se zdá být spíše dalším příznakem toho, že amatérský fotbal je tu rozvrhován v intencích profesionalismu.

Bez peněz do fotbalu nelez

Nevýrazněji se nicméně tento profesionální rozvrh projevuje v motivu peněz. Ty hrají obecně ve fikčním světě Fotbaláků důležitou roli: skotský klan v jednom z dílů dluží bance peníze a hrozí mu, že přijde o hrad; v jiném díle ztratí Peškova maminka práci a výdělek, což hlavního hrdinu dost zasáhne. Velmi často jsou ale peníze propojovány vyloženě s fotbalem. Jeden z příběhů obsahuje motiv ovlivňování zápasů kvůli sázkám, v dalším je zaveden vyřazovací systém play-off, aby se v atraktivních utkáních mohlo vybírat vstupné.
A hned několikrát se objevuje hrozba zániku Peškova klubu z důvodu nedostatku financí. Když se najde sponzor, následuje umístění jeho loga na dresy, zřízení prodejního stánku se sportovním zbožím na hřišti a samozřejmě tlak na výsledky. Fotbaláci tak opakovaně čelí situaci, kdy musejí uhrát dobrý sportovní výsledek, aby jejich klub nebyl zrušen. Zatímco tedy Klapzubáci hrají proto, aby všem ukázali, že jsou nejlepší na světě (přičemž závěrečný zápas o holý život proti kanibalům je projevem již zmiňované nadsázky), u Fotbaláků jde v podstatě o existenční záležitost. Amatérský fotbal je prostřednictvím zdůraznění motivu peněz znovu nahlížen jako fotbal profesionální.
Jedná se o významový posun, který vynikne právě z komparace s Klapzubovou jedenáctkou. V ní nalezneme ikonickou scénu, kdy již slavní a úspěšní Klapzubáci narazí při procházce na vesnické hochy, kteří si čutají na improvizovaném plácku. Bratři dostanou chuť zahrát si tak jako kdysi jen pro radost, jenže kluci jejich nabídku na mač odmítnou s tím, že utkáním s profesionály, co hrají za peníze, by si zadali, neboť oni hrají pouze o čest. Klapzubáky toto odmítnutí hluboce ovlivní, považují jej za svou první porážku a po úvaze se s otcem domluví, že sehrají ještě poslední zápas s Austrálií o titul mistrů světa a pak s profesionálním sportem skončí. Pro Bassova vypravěče má amatérský fotbal jednoznačně větší hodnotu než jeho profesionální varianta: „Jediné amatérství, čisté a ryzí, vyžadující od svých lidí všelijakých obětí, dává jim za to odměnou to nejkrásnější, co tělesná výchova přináší: sportovního ducha. Každá jiná forma sportovní činnosti vede k duchovnímu umrtvení.“
Jestliže před stoletím se Klapzubáci toužili zbavit svého poněkud nechtěně nabytého profesionalismu, dnešní amatéři z Fotbaláků se pohybují ve světě rozvrženém podle zvyklostí profesionálního fotbalu a přejí si stát se profesionály skutečnými.