V cizím městě mě to neomylně vede do nějakého doupěte

Tvá poslední sbírka Pán Bůh se nejspíš musel narodit v Lužné má schéma jednoho roku, je rozdělená podle ročních období. Psal jsi ji celý jeden rok?

Psal jsme ji několik let. Ten koncept vznikl vlastně ex-post. Nejprve se hromadily věci, které souvisely s Lužnou, protože návrat sem byl pro mě vlastně i návratem k čisté obraznosti. Přiznám se, že v Ostravě, kde jsem dlouho žil, mi možná připadalo, že je to mechanismus trochu zastaralý a že toho nezůstává moc, čím by měl dál vzrušovat. Návrat sem, to bylo, jako když si ráno promyješ oči ledovou vodou a vidíš zase jak malé děcko. A bylo to zpátky. Tady obraznost začala produkovat dost básní. Ale ještě zdaleka jsem v tom neviděl žádný celek. V době, kdy se básně začaly skládat, tak jsem rukopis ukázal fotografovi Robertu Goláňovi a ten říká, poslouchej, já mám dost luženských fotek. Pár mi jich ukázal a já na to, no to počkej, to musíme udělat do kupy. Ale ještě furt to nebylo tak, že to bude cyklus ročních období, to až v úplném závěru, kdy jsme měli vybrané všechny fotky a skoro už jsme věděli, jak by to mělo vypadat, tak najednou jsem si uvědomil, že bude funkční, a možná trochu drzé, přihlásit se k tomu velkému modelu, který česká literatura dlouho zná: Tomanovy Měsíce, Šiktancův Český orloj, Hruškovy Měsíce. Že si prubnu napojit se na tuto vlnu. A důležitou roli v tom hráli i Mrštíci, Rok na vsi. Najednou se mi zdálo, že je to celek, který sem možná patří a možná sem patří právě teď, když se vedou sáhodlouhé diskuse o tom, co literatura má a nemá být, kam patří a kam nepatří. Já si trochu myslím, že ve všech úvahách, které začínají u ekologických témat a jdou dál, že jsme možná zbytečně globální. Že nás zajímají víc odpadky na oběžné dráze než ty na vlastním dvorku. Trochu jsem se chtěl ptát, jestli nemáme začínat odspodu, od sebe. V běžném životě to mám tak, že tady máme malou zahrádku, máme slépky, soláry. Pokouším se co nejmíň škodit. A v tom básnickém jsem si říkal, že ohledat ten jeden prostor, v jeho proměnách, což jsem si vědom, že není nijak originální, že by to mohlo být smysluplným doplňkem k těmto diskusím.

Celou sbírkou se proplétají katolické motivy. A i když byly přítomné už ve tvých předchozích knihách, tady je to skoro, jako by na nich ta knížka byla postavená. Jak chápeš vztah básně a modlitby? 

To je krásná otázka, ale dost těžká. Možná na to nejlíp odpovím takovou drobnou historkou. Já jsem měl za celý život hodně štěstí na lidi a jedním z nich byl i Mojmír Trávníček. On se shodou okolností stejně jako já potýkal ke konci svého života s ledvinami a já jsem mu v jedné chvíli napsal takový dopis, kde jsem psal, že byť to moc neumím, tak se za něj modlím. On mi odepsal, že mi moc děkuje, a hlavně ať jsem úplně klidný, že Pánbůh možná nejlíp slyší ty, kteří se modlit neumí. V poznámce bylo: že by se bál záměrnosti? Toto je možná nejpřesnější vztah. U básně člověk do poslední chvíle neví, co na něj vybafne a kam se vrtne, v tomto je to možná nejblíž k modlitbě. Představa, že se můžeme spolehnout, je primitivní. Modlit se znamená doufat. A spíš než doufat v něco konkrétního, tak spíš že podivná a nedosažitelná milost nad námi přivře oko nebo nabídne nějaký výsek smyslu. Je to vlastně vytrvalé děkování za to všechno, co je okolo, ale také vytrvalé omlouvání se za to, co děláme nedostatečně. A výčitka! V tomto mám rád úvahu Erika Friče, který říkal, že rouhání je bytostnou součástí víry, protože když nadávám někomu, kdo tam je, tak vlastně stvrzuju, že tam je. 

V knížce jsou ale i další témata, která souzní s katolickými motivy. Dost bolestného pokání, loučení a smiřování se s odchodem. 

Úvahy spojené se smrtí a s odchodem jsou se mnou už od dětství, od smrti mých prarodičů. Nezmizely nikdy, jen se mi je docela dlouho dařilo překrývat představou, že pokud je život prožitý a intenzivní, tak nám smrt může políbit prdel. To docela úspěšně fungovalo, dovolovalo to člověku veselit se a snad taky dost věcí udělat. Když ale přijdeš na pravidelnou nefrologickou kontrolu a tam ti řeknou, najděte si někoho, kdo vám dá ledvinu, jinak je konec, tak si člověk najednou uvědomí, že se to blíží. Překrývalo se to s mou bytostnou konverzí. Ono to s mou vírou není jen tak a na nějakou velkou zpověď se ještě necítím. I díky tomuto regionu se moje katolictví také vyvíjelo ve vztahu k evangelictví, mám kamaráda evangelíka, s nímž vedeme občas teologické debaty, Honza Balabán byl taky evangelík. A potom zcela nedůstojná pozice kardinála Duky, ta se mnou jako s katolíkem mávala pořádně. Hledal jsem prostor, který bude pro mě skutečný. A já si pořád myslím, že jsem špatný katolík. To, čeho se mi dostává, jsou stopy Boží milosti. Ráno, když tady vyjde slunko, jak tě tady mlha dokáže zahalit, dcerka, žena, ale i mé starší děti. Slépky, které i tady v nedělu kvokají jinak. Tady slépky světí nedělu! 

Jak píšeš? Jak vypadá tvůj tvůrčí proces?

Jsou dvě takové základní situace. Jedna, která se stává výjimečně a je to takový svatý okamžik, kdy fakt z jednoho pohledu si člověk sedne na zadek a napíše to celé najednou. Se zvukem i s melodií. Nechá to pak uležet, jestli je to fakt, a ono většinou fakt je. To jsou doslova slastné momenty, to pak člověk nejde prostě dvě tři hodiny spát. Neznám moc lepších drog, než je tato. Ten druhý proces je samozřejmě stejně vzrušující. Ve světě se musí přihodit něco, co ti tak nějak zmáčkne srdce. To je asi nejpřesnější. Může to být cokoliv, skoro vždycky to přichází, když je člověk nepřipravený a vůbec nemá nejmenší potřebu něco znamenat. Ale ono mu to ukáže, že se ho na nic a nikdo neptá, jestli má nebo nemá chuť. Prostě přijde věc, obraz, slovo. To si pak člověk někam zaznamená a pak nic. Zůstává to v básnickém sešitku zapsané, klidně několik let a pomalu si to hledá nějaké své doplnění. Mám jich takhle spoustu a některé možná zůstanou nevyužité, že k sobě tu druhou část nenajdou. 

Jak vypadalo tvé literární dospívání tady na Vsetínsku?

To je příběh dost rozvitý. Vsetín je město, na které nedám dopustit. Po něm následovala chvilková etapa, kterou absolvoval v devadesátých letech snad každý, kdy jsme cestovali po světě, hráli na nejrůznější nástroje, a mohli se tak pohybovat po Francii a Německu. To bylo radostné období, pro mě ale s hořkou tečkou. Zatímco mí kamarádi vezli jídlo a polévky v sáčku, já jsem si vezl první dva svazky spisů Bohumila Hrabala a velký blok, protože jsem si říkal, že na takové cestě je potřeba napsat velký román a že napíšu takové středoevropské Na cestě. A fakt jsem do toho bloku pravidelně čmáral a měl jsem toho celkem dost. Po cestě zpátky jsme skončili ve Vimperku, naházeli jsme batohy do keře, šli jsme do hospody, a když jsme se vrátili, tak to tam nebylo. Všichni dohledávali svoje věci a já povídám, volové, já tam mám román, to není sranda! Našli jsme policii a s ní i toho, kdo věci nejspíš vzal. Jenže policajt řekl, že nejsou zásahovka a nemůžou tam hned vtrhnout. Takže já jsem stál a díval jsem se, jak z komínu stoupá kouř. A fakt to asi spálili, protože už jsem to nenašel. 

Kolik jsi toho měl napsáno?

Takových čtyřicet padesát hustě popsaných stránek. Tak jsem byl nasraný na všecko, že mě to možná z nutnosti, možná i z nasranosti vrhlo zpět k básním. Když se ztratí čtyři, tak si napíšu nové, ale toto ne. 

Vraťme se ke Vsetínu.

Po návratu z Francie jsem chvilku dělal takové pomocné dělnické práce, ale v jisté chvíli mě napadlo, že by to chtělo práci s pravidelným příjmem a pravidelnou docházkou. Shodou okolností jsem se dozvěděl, že v knihkupectví Dalibora Maliny hledají prodavače. Tak jsem sebral soubor svých básní, což jsem pokládal za dostatečnou kvalifikaci, přišel jsem tam a říkám: Já jsem vám tady přinesl svoje básně a chtěl bych u vás prodávat knížky. Pan Malina se na mě podíval a říká mi, ať je tam nechám, a přijdu zítra. Další den mi povídá: Pokud jde o ty vaše básně, jak tomu říkáte, tak asi dva obrazy z toho jsou použitelné. Zbytek zahoďte. Ale nastoupit můžete. Tak vzniklo dlouhotrvající přátelství, ale zároveň otcovství nebo mentorství. Byl a je to velmi podstatný průvodce mým literárním životem a literárním ohledáváním. Knihkupectví samotné se stalo takovou první univerzitou. Bylo to ještě to staré dobré knihkupectví, pan Malina byl přesvědčen, že aby knihkupectví mělo smysl, tak se tam musí najít knihy nejméně pět šest let staré, které tam zůstávají a čekají na správného čtenáře. Pro knihkupce to ovšem znamenalo ovládat geologii knihkupectví, protože jak bylo malé, tak se knihy často nacházely ve třetích, čtvrtých, pátých patrech. Mezitím si člověk mohl ty knihy brát domů a číst je, ale také musel mít přehled o tom, co tam je. Nebylo možné, aby se člověk nacházel u pana Maliny v pozici knihkupce a neuměl o každé knížce něco říct, do toho znát ediční plány, vědět, co vyjde a kdy. Tam jsem se po hrabalovsku řečeno proti své vůli vzdělal, i když to nebylo proti mé vůli. Mým majstrštykem bylo, že jsem na Vsetíně, který není žádným intelektuálním centrem, prodal sto padesát Nahých obědů. Když mi to vezli potřetí, tak mi říkali, že toho snad prodáme víc než v Praze. Knihkupectví už bohužel neexistuje, pan Malina už má svůj věk a takový projekt jako knihkupectví nejde ve městě, jako je Vsetín, ekonomicky utáhnout.

Už tam se začala formovat společnost, kde později vznikl časopis Texty? 

Ano. Už v knihkupectví jsme se začali scházet s dalšími lidmi, co měli podobné zájmy. Jura Hrabal, který dnes působí na Palackého Univerzitě, Pavel Kotrla, který má pěkné nakladatelství Klenov, a další. Takhle jsme se jako partička začali scházet a odtud také vznikl i ten časopis. Byl to pro mě uzlový bod všemožných debat a tříbení prvních literárních textů. Ostatně první tři knížky jsem u pana Maliny také vydal. Ale neumřelo to, pokračuje to dodneška, občas se ještě sejdeme. Ani časopis Texty ještě nevyhlásil svou smrt, řekněme, že teď spí, ta periodicita se zmenšila, ale od roku 1994 vycházíme v tom malém tiskovém formátu. Ze začátku pod hlavičkou knihkupectví, dnes to tedy dělá hlavně Pavel Kotrla. Dost to zbrzdil covid, po něm už se taková intenzita neobnovila.

Důležitá etapa u tebe byla později Ostrava. Jak ses dostal tam? 

Hlásil jsem se do Brna na češtinu a filozofii a na jednooborovou češtinu v Ostravě. V Brně se přijímačky nepodařily, v Ostravě byla velká pauza mezi písemnou a ústní částí a já mám od nějakých třinácti let takovou věc, že mě to v cizím městě neomylně vede do nějakého doupěte. Takže aniž bych z Ostravy cokoliv věděl, přivedlo mě to na Spolek, jak jsem později zjistil, docela důležitou hospodu. Tam mi zachutnalo pivo, takže když jsem přišel na ústní část přijímaček, tak jsem ještě ve dveřích zakopl. Tehdy jsem měl na ty přijímačky nachystané básničky přehnuté v takových čtverečcích a vyletěly mi z rukou, a tak se tam snášely jako vlaštovky.

Tys jel na přijímačky se svými básněmi?

Tak jistě, byla to jednooborová čeština, to jsem si říkal, že musí ocenit. V komisi se na mě podívali a řekli: No, tak vy sem patříte. Celý pohovor proběhl dobře a já měl jasno o své další budoucnosti. Díky tomu přišla rychle setkání s bratry Hruškovými, s Ivošem Kaletou, s Honzou Balabánem, Jardou Žilou, Ivanem Motýlem a dalšími. V novém tisíciletí potom Přemysl Bureš a jeho Absintový klub Les a intenzivní setkání s divadlem. Tak začala večerní až noční univerzita plná hovorů o tom, co to literatura je, co není a proč je na světě. Tím pádem mě Ostrava sežrala v tom nejlepším slova smyslu a zůstal jsem tam dvacet let. I když jsem se pořád pokládal za hrdého Valacha, který se vrátí. Ale Honza Balabán mi říkal už tehdy, Valach patří na Valachy. Tehdy jsem to nebral moc vážně.

Jak tato setkávání působila na tvou vlastní tvorbu?

Jednak to bylo velké zjevení a bratrství, to byla první věc. A druhá potom byla v tom, že hodně básní šlo do kamen. Napsal jsem báseň, podíval se na ni a zjistil jsem: No jo, ale to je Petr. Jeho poezie je tak zásadní, že stačí chvilku nedat pozor a už tam ten mechanismus člověk dostane. I když si myslím pořád, že to byl interpretační faul, když v Psím víně označili cosi jako hruškovsko-poetický mainstream, tak cosi důležitého se tím řeklo. Nechtěně pojmenovali něco, co opravdu funguje. Ten Hruškův způsob psaní a taková vážnost věnovaná literatuře, tak to hodně zapůsobí a jeho vlivy bychom našli na mnoha místech.

Tys byl dost dlouho výrazný literární kritik. Redigoval jsi i jednu z ročenek Nejlepší české básně, jejímž arbitrem byl ten rok Vít Slíva. Ovšem přijde mi, že jsi z toho nějak zmizel. Co tě k tomu vedlo? 

Já si to dodnes vyčítám a pevně věřím, že ještě najdu sílu se k tomu vrátit. Ten důvod je velmi prostý a velmi obvyklý. Já působím jako vědecko-pedagogický pracovník na Slezské univerzitě v Opavě. S tím, jak se stále mění a zpřísňují požadavky na vědu, stále se hledají způsoby, jak ji udělat více světovou, tak z ní stále víc mizí texty, které by tam bylo možné uplatnit. Takže abych mohl v Opavě dál učit a aby v Opavě dál nechala akreditační komise český jazyk a literaturu, tak jsem se musel začít víc věnovat psaní odborných studií a čas na kritiku už prostě nezbýval. To je asi nejpodstatnější důvod. Mám to v sobě jako takový hřích a na stole spoustu knížek, o kterých jsem chtěl a možná i měl napsat. Pevně věřím, že se k tomu ještě vrátím. Myslím si, že je to velká chyba, protože já odjakživa učím, že literární věda má tři složky – historii, teorii a kritiku. A tím, že se jedna z nich vyřadí, tak literární věda ztrácí možnost komunikovat s veřejností.

Které knihy ti leží na stole? O kterých bys chtěl napsat?

Jednak je to skoro celá Mornštajnová, protože mi přijde, že tady chybí nějaká pořádná kritika, která by rozkryla ten mechanismus, který je zjevný. To stejné platí o Lednické. Myslím si, že v tom literárněkritickém diskurzu chybí pojem kýče. V rámci toho dohánění teorie se ustálila představa, že literatura je jedna. Ale má-li být literatura uměním, a pro mě je, tak potřebuje ještě jemnější kritéria a právě k nim by stálo za to ozkoušet pojem kýče. Pak jsou to věci dobré, o kterých bych napsal rád. To je Pitínský a jeho Bratři Biglinové na dvojskifu a Pavel Kolmačka a jeho Canto Ostinato. O tom se sice psalo, ale ne dostatečně.

Co soudíš o současné kritice poezie. Postrádáš něco? 

Obecně mi chybí kontext. Kdybych si měl položit otázku, jaká je recenzentská činnost, tak řeknu, že je na relativně slušné úrovni a v poezii lepší než v próze. Ale když se dostanu na úroveň kritickou, musím říct, že mi schází schopnost umět zasadit hodnocené dílo do nějakých širších souvislostí, minimálně českých. Třeba u Filipa Klegy a jeho sbírky Andrstán. Já mám tu knížku rád, ale když se o ní mluví jako o undergroundové, tak docela zpozorním. Jestli je tam nějaké gesto rozhodující, tak je to podle mě gesto spíš beatnické, které zná literatura, a nejen česká, a vůbec to nesnižuje kvalitu té věci. Ale myslím si, že právě apel na jednotlivce i touha měnit svět k obrazu mému je spíš beatnická obecně revoltující než undergroundová, která má, myslím si, to východisko trochu jiné.

V Opavě učíš už dlouho tvůrčí psaní. Inspiruje tě povídání si se studenty o tvůrčím procesu? Jak teď probíhají hodiny tvůrčího psaní? 

Pokouším se o to, aby si pokud možno do krve rozpustili základní mechanismy. Já jsem spokojený s tím, když odchází a tuší, že existuje cosi jako lyrická situace a situace epická. Stále častější je hloubka zakořeněnosti těch mýtů, jež jsou s poezií spojeny. To znamená: překroucený slovosled, vybouřené emoce, moje osobní prožitky a rým. Opravdu první text devadesáti devíti procent studentů je takový. A já říkám, to nevadí, z toho si nic nedělejte, to není vaše chyba, to je ten mýtus, který se okolo poezie vytvořil. No a pak se ho postupně pokoušíme odbourávat. Mám rád, když tam zůstane někdo, kdo mi tvrdí, že to tak bude dělat, protože se mu to tak líbí a má to rád, a tím společným úsilím ho pak přesvědčovat, že mu to nikdo nebere. Ale že to taky k ničemu není. Teď mám pozoruhodnou zkušenost, protože učím tvůrčí psaní i na univerzitě třetího věku tady ve Zlíně. Je rozkoš, jak se tady ten celý život zakořeněný mýtus o poezii nakřápává a jak se rozpouští a jak ta životní zkušenost, kterou začínající student nemá a nemůže mít, přináší opravdu pozoruhodné plody.