Tichá radikalita

Pokaždé když poslední dobou sedám k počítači, musím sám sebe dlouho přesvědčovat a nutit se, abych vůbec začal psát. Připadá mi, že cokoli, co napíšu, bude ve výsledku působit hloupě a zbytečně, a nedokážu se toho pocitu jen tak zbavit.

Zčásti způsobuje strach z prázdné stránky a neschopnost začít a udržet pozornost únava — poslední rok se mi obrátil život vzhůru nohama. Nemůže za to jen kniha a věci s ní spojené. Hraje v něm sice důležitou roli, ale původ tohoto pocitu se skrývá jinde. Často mi připadá, že jsem během těch několika měsíců prožil další, samostatný život. Jako bych četl stránky s příběhem vloženým do knihy, do níž rozhodně nepatří.

Děje se příliš věcí najednou?

Večer a ráno pravidelně, někdy i více než hodinu, pročítám zprávy a scrolluju na Instagramu. Zdá se mi, že se vše děje naráz a přitom nic netrvá dostatečně dlouho, abych to udržel v pozornosti, abych se vůbec stihl zamyslet. Většina věcí mnou spíš prošumí. V optice existuje termín paobraz, jde o stopy zrakového vjemu, které po silném vjemu zůstávají vypálené na sítnici. Když od telefonu zvednu hlavu, vidím i já svět ušpiněný obsahem.

Ve výsledku se z internetového brouzdání probouzím zmatený. Vím, že jsem toho přečetl a zhlédl víc, s postupem dne se mi ale vše spolehlivě vykouří z hlavy. Tento efekt se netýká jen videí se zvířátky, memů a fotek z dovolené, které teď můj feed okupují nejčastěji. To bylo předtím, než zasáhl algoritmus a společnost Meta v pro mě předžvýkaném obsahu spolehlivě vymazala jakoukoli stopu o izraelských útocích na nemocniční areály v Gaze, o útocích na Libanon a stejně tak o protestech. Podobným přehlcením jsem ovšem trpěl i u vážnějších zpráv. Prvotní úzkost vždy rychle ustoupila otupění. Děsí mě, jak snadno dokážu ze zpráv o lidech, kteří ve vybombardované nemocnici uhořeli, přecházet třeba k recenzím o knihách nebo skandálům na české kulturní scéně.

Je to právě toto zděšení, co ve mně při psaní vzbuzuje největší pochyby. Proč vlastně psát? Proč přidávat další a další obsah do již tak hektického světa plného politických skandálů, fotografií z válečných zón, vyhraněných názorů, videí zvířátek — to všechno v řadě za sebou. Doopravdy si nemyslím, že je psaní zbytečné. To ale pochyby nezastaví. Vzpomenu si, jak do nás během přednášek na vysoké škole jeden z profesorů hustil Adornův slavný citát, podle něhož je prý nemožné psát poezii po holokaustu. Problém je, že Adorno to takto neřekl. Namísto „nemožné“ použil slovo „barbarské“ a navíc svůj výrok později sám pozměnil. Dnes už nejspíš nikdo nepochybuje, že psát po holokaustu opravdu jde, barbaři jsme tak trochu všichni.

Vždycky mi připadalo, že poezie — a literatura jako celek — je navždy odsouzena kolísat, fungovat stejně tak dobře jako únik z reality i jako varovné znamení. Ani na jednom není nic špatně.

Přesto i teď schovaný za počítačem cítím úzkost z vlastních slov. Místo práce na tomto sloupku si pouštím rozhovor s Johnem Vaillantem, autorem knihy Fire Weather. Kniha s podtitulem „Skutečný příběh z rozpáleného světa“ přibližuje požáry v kanadském Fort McMurray v roce 2016. Skrz rozhovory s místní komunitou zkoumá spojitost mezi požárem, industriálním znečištěním krajiny a klimatickou krizí. Vaillant přitom původně do Kanady odcestoval, aby o požárech napsal román. „To se ale rychle změnilo,“ vypráví v podcastu Weather Geeks. Svůj prvotní nápad brzy opustil, také on totiž začal pochybovat, jestli slova a příběhy dokážou cokoli změnit. Destrukce okolní krajiny a zničené životy obyvatel si žádaly něco jiného. „Nemohl jsem si představit, že bych měl psát román, zatímco svět kolem mě hoří. Potřeboval jsem předat čtenářům spíš něco jako svědectví.“

Vaillant není jediný, kdo v současnosti pochybuje o fikci, o únavě z ní nakonec mluví také Karl Ove Knausgård. I já tu únavu cítím a z psaní se pro mě stala noční můra. Alespoň částečně mě z těch pocitů dokázala vytrhnout schůzka na frankfurtském knižním veletrhu s agentkou jednoho izraelského nakladatelství. Ta se v půlce představování jejich katalogu zarazila a místo o knihách mi začala vyprávět, jak frustrovaná je z politiků ve své zemi a jak bezradně se cítí. Lidé jen pár desítek kilometrů od jejího domova umírají, zatímco ona celý den řeší knihy. Ne náhodou mi to připomene výrok slovenského ministra financí, který tvrdí, že knihy jsou jen pro bohaté. I když je těžké to přiznat, svým způsobem má pravdu — je totiž luxus v dnešním světě najít čas na čtení nebo si najít ke knihám vůbec cestu. To samé mi tvrdí i agentka. Je ale odhodlaná ve své práci udělat „cokoli, i tu nejmenší věc, abych něco změnila“. Pořád totiž věří, že knihy a příběhy dokážou lidmi pohnout, stojí za to, i kdyby měly ovlivnit jediného čtenáře.

Chtěl bych sám sobě slíbit, že to i přes únavu nikdy nepřestanu zkoušet. S odstupem času mi totiž dochází, že má pravdu. Stále si nemyslím, že by měly slova a příběhy schopnost uvádět do pohybu velké změny. Jejich síla se podobá spíše jakési tiché radikalitě — knihy pronikají přímo do vaší hlavy a vytvářejí klidný, vytrvalý proud. Hlas, který možná, postupem času, cestě k nějaké změně vymele koryto.