Cognetti je práce za odměnu

Nová kniha Paola Cognettiho Dole v údolí se odehrává ve stejné oblasti jako bestseller Osm hor nebo předchozí Vlčí štěstí, s tím dokonce sdílí několik postav. Připadá mi, že krajina je v těch románech další postava. Měla jste možnost se do východní části Walliských Alp sama podívat?  

Ještě ne, ale mám to v plánu. V posledních letech jsem začala horské turistice přicházet na chuť, jen jsem bohužel letos v Dolomitech zjistila, že trpím závratí a pohled na třítisícovky ve mně budí mírný neklid. Snad to překonám.

Náhodou jsem na gymnáziu měl na italskou konverzaci učitele, jehož rodina v tom kraji má kořeny. Zůstal v Česku, nedávno jsem ho potkal, došla řeč i na Paola Cognettiho. A tenhle Michele se ofrňoval: No jo, Cognetti, Cognetti, ale to není žádná literatura. Vždyť on používá jenom tři slova! To takový Hrabal, Hrabal, to je něco… Jak se vám ta „tři slova“ překládala?

To je tedy ke Cognettimu dost nespravedlivé. Možná píše úsporně, ale rozhodně ne chudým jazykem. A někdy je koneckonců tahle úspornost, kdy ani jedno slovo není navíc, mnohem působivější než nějaké květnaté vyjadřování.

Mně se Cognetti překládá dobře, je to krásný čistý text, není přehnaně náročný, abych si musela neustále lámat hlavu, ale na druhou stranu rozhodně není banální, takže mě to baví. Je to taková práce za odměnu.

Cognetti začínal jako povídkář a mně přijde, že v Dole v údolí to skvěle zúročil. Zvlášť ta první kapitola, příběh mladé feny a šedého zabijáka, mě hned strhl… Měla jste to tak taky?

Měla. Navíc ten první příběh skvěle navodí atmosféru, která pak vydrží až do konce, takže byť jsou jednotlivé kapitoly celkem uzavřené a fungují i samostatně, já jsem se napoprvé nemohla od knihy odtrhnout a přečetla jsem ji na jeden zátah. Vzhledem k tomu, že jsem jinak dost roztržitý čtenář, to určitě o něčem vypovídá.

Zleva: Sára Rodová, italský spisovatel Gian Marco Griffi a překladatelka a nakladatelka Alice Flemrová během letošního Světa knihy. 

Je zajímavé, že do slovenštiny jsou přeložené všechny tři Cognettiho povídkové sbírky, do češtiny žádná. Není to hozená rukavice? Neprosadíte v Odeonu alespoň nějaký výbor?

Taky jsem se dřív divila, proč se Odeon nespolehne na zvučné jméno a nezkusí vydat i jeho ranou tvorbu, jenže to jsem ji ještě neznala. Pak jsem si přečetla povídkový román Sofia si veste sempre di nero (Sofia chodí pořád v černém) a několik dalších povídek a zjistila jsem, že mě to vlastně moc nebaví. Ne že by snad Cognetti ještě nebyl „vypsaný“, on psal vždycky dobře, ale jako kdyby ještě nenašel to, v čem vyniká a čím se liší, byla jsem z toho taková rozpačitá. Takže už rozhodnutí Odeonu docela chápu. Koneckonců, jeho skalní fanoušci můžou vždycky sáhnout po slovenském vydání a udělat si vlastní názor. 

Dole v údolí se více než předchozí Cognettiho romány odpoutává od jeho osobního příběhu. Zatímco nový román Cognettiho jmenovce a generačního souputníka Paola Giordana Tasmánie je pokus o autofikci, Cognetti se naopak snaží více fabulovat. Komu se podle vás to vykročení podařilo víc?

Asi bych neřekla, že se to jednomu podařilo víc a druhému míň, ono se to dost těžko srovnává. Myslím, že Dole v údolí může být pro Cognettiho fanoušky stravitelnější než Tasmánie pro fanoušky Giordana, protože byť Cognetti naladil na temnější notu a už to není takové „pohlazení po duši“, jak často stojí ve čtenářských recenzích jeho knih, pořád píše o tom, co mají jeho čtenáři rádi. Kdežto milovníkům Giordanových románů plných strhujících osudů může Tasmánie připadat příliš pomalá a nedějová. Já z ní byla nakonec nadšená, připadalo mi to mimo jiné jako skvělá kronika posledních deseti let, ale chvíli mi trvalo se s vypravěčem sžít a začít se o něj zajímat.

Přiznám se, že když jsem Dole v údolí přečetl, dostal jsem chuť vidět autorovu tvář. To se mi moc nestává. Vůbec jsem nevěděl, jak Cognetti vypadá, využil jsem tedy vašeho tipu z doslovu a podíval se na Netflixu na dokument Snění o severu, ve kterém spolu s přítelem putují na Aljašku ve stopách Chrise McCandlesse. Jak Cognetti působil na vás?

Já věděla, jak Cognetti vypadá (mimochodem, nedávno jsem v autobuse viděla pána, který jako by mu z oka vypadl, a dokonce mluvil česky s italským přízvukem, až jsem začala pochybovat, jestli Cognetti nevede tajný život v Praze), a trochu jsem ho „znala“ z rozhovorů, kde na mě možná působil přirozeněji, ten dokument je takový trochu strojený. Ale asi můžu říct, že docela odpovídá představě, jakou bych si o něm utvořila jen na základě četby jeho textů.

Pokud nemáte v plánu pustit se do těch povídek, budeme asi muset počkat, než Cognetti napíše další knihu. Co máte v plánu překládat ze současné italské literatury mezitím?

Na příští rok toho mám rozjednáno víc, ale největší výzvou bude dopřekládat román Gian Marca Griffiho Železnice Mexika. To je taková osmisetstránková anabáze mladého italského vojáka, který v roce 1944 v Republice Salò dostane za úkol nakreslit pro nacisty podrobnou mapu mexické železniční sítě. Z překladatelského hlediska je to veliká zábava, ale taky veliký oříšek, tak jsem sama zvědavá, jak to dopadne.