Klepátko od nehlídaných zahrad Zbigniewa Herberta

Zbigniew Herbert, který se narodil před sto lety, 29. října 1924, je právem řazen k velkým jménům moderní polské poezie, vedle nositelů Nobelovy ceny za literaturu Czesława Miłosze a Wisławy Szymborské, vedle Tadeusze Różewicze, Adama Zagajewského, Julie Hartwigové či Ewy Lipské. Herbert se narodil ve Lvově, v etnicky pestré Haliči, jeho rod pocházel z Anglie a do Lvova přišli předkové přes Rakousko. Babička z otcovy strany byla Arménka, otec byl právník a ředitel banky. Herbert poznal ve Lvově nejen svět několika kultur, ale také dvě okupace, sovětskou a nacistickou.
Maturoval v lednu 1944 na tajném gymnáziu (vyšší vzdělávání nacisté omezili ve Lvově i na celém polském území), zapojil se jako voják do akcí Zemské armády, ale spolupracoval i s odbojem. Před obsazením Lvova Rudou armádou v roce 1944 stihl odjet s rodinou do Krakova, kde absolvoval obchodní akademii, pak studoval práva na univerzitě v Toruni a později ve Varšavě filozofii u etika a axiologa Henryka Elzenberga. Zajímal se o literaturu a výtvarné umění. První sbírku vydal v roce 1956.
Dobře známý je i u nás díky četným překladům. První český výbor z Herbertových básní, Studium předmětu, vyšel v roce 1965 v edici Plamen nakladatelství Odeon v překladech Vlasty Dvořáčkové a Miroslava Holuba. Na další výbor jsme si ale museli počkat až do roku 1991, kdy pod názvem Poslání pana Cogito vyšly dvě Herbertovy sbírky Pan Cogito a Zpráva z obleženého města (přeložili Vlasta Dvořáčková a Miroslav Červenka), v roce 2000 pak následoval výbor Epilog bouře (přeložili Vlasta Dvořáčková, Miroslav Červenka a Miroslav Holub). Ve svazku nazvaném Ze země pana Nikoho. Dva středoevropští básníci tváří v tvář totalitě (2008) se malý výbor z Herbertových básní ocitl vedle básnické skladby Jana Zahradníčka „Znamení moci“ (Herberta přeložili Jiří Červenka, Miroslav Červenka, Miloš Doležal a Vlasta Dvořáčková). A konečně letos přibyl velký výbor nový, nazvaný Mám klepátko od nehlídaných zahrad, který přeložil Josef Mlejnek a který vyšel v nakladatelství Protimluv.
V ediční poznámce k tomuto výboru uvádí překladatel, že byl osloven polským Institutem literatury v Krakově, aby k letošnímu stému výročí narození Zbigniewa Herberta vybral a přeložil sto jeho básní. „Vybíral jsem je z různých vydání jeho devíti básnických knih, nezávisle na tom, byly-li už přeloženy do češtiny či nikoli,“ píše Mlejnek. „Výbor je uspořádán chronologicky podle vydání jednotlivých sbírek.“ Čtenář si tak může udělat dobrou představu o Herbertově poezii, jejím vývoji a jeho celoživotních tématech. Obsahuje básně ze všech devíti původních Herbertových sbírek: Struna světla (1956), Hermes, pes a hvězda (1957), Zkoumání objektu (1961), Nápis (1969), Pan Cogito (1974), Zpráva z obleženého města (1983), Žalozpěv k odchodu (1990), Rovigo (1992) a Epilog bouře (1998).

Herbertova poezie je jasná, srozumitelná, ale jen zdánlivě jednoduchá; strohá, umírněná, okořeněná žertem a ironií; realismus se v ní prolíná s estetismem. Vychází z kulturní tradice minulosti, sleduje epochu totalitarismu a konzumní modernosti, vyjadřuje obavy o osud světa i o poezii samotnou, ptá se po poznání, po morálce, po hierarchii hodnot a po postavení člověka. Své pocity a úvahy básník často vkládá do úst pana Cogito, jehož jméno zvolil podle známého Descartesova výroku „Cogito, ergo sum“. Se svým kritériem se svěřil v jednom rozhovoru: „Mám v sobě hluboký pocit tabu, to znamená, že nevím, co je dobré, ale přesně vím, co nemám dělat, co je zakázané.“ K tomu Josef Mlejnek v doslovu k výboru dodává: „Herberta inspiruje existenciální napětí plynoucí z rozporu mezi tím, čím jsme a čím bychom být měli, a mezi tím, čím chceme být a čím skutečně jsme.“ To může doložit například úryvek z jedné z jeho nejúžasnějších básní Zpráva z obleženého města (1982):

zůstalo nám pouze místo sepětí s místem
ještě máme v paměti ruiny svatyní přízraky zahrad a domů
přijdeme-li o ruiny nezůstane nic
[...]

ti jichž se dotklo neštěstí jsou vždy sami
[...]

hledíme do tváře hladu tváře ohně tváře smrti
do nejhorší ze všech tváří — do tváře zrady

a jenom naše sny zůstaly nepokořeny

Zvláštní název dala výboru báseň Klepátko (1957), v níž Herbert píše o těch, kteří v hlavě „pěstují zahrady“ — „píše se jim lehce / zavřou oči / a z čela se hned odvíjejí / celé houfce obrazů“. Herbert přiznává, že k těmto básníkům nepatří:

moje obraznost
je kousek prkna
jediným mým nástrojem
dřevěný klacík

tluču na prkénko
a ono mi odpovídá
ano — ano
ne — ne

jiným zelený zvon stromu
nebesky modrý zvon vody
já mám klepátko
od nehlídaných zahrad

tluču na prkénko
a ono napovídá
strohou báseň moralisty
ano — ano
ne — ne

Herbertovi není lhostejná budoucnost, ptá se, „jaké budou osudy / tradiční poezie // zda odejde / za císařovým stínem // mizející / nedůležitá“ (báseň Vůz, 1990). Ví, že umění „zápasí s dějinami / s proměnlivým úspěchem“, přesto věří, že „umění se snaží zušlechtit / povznést na vyšší úroveň / vyzpívat odtančit rozluštit // zetlelou lidskou matérii / vyrudlé utrpení“ (báseň Zrcadlo bloudící po hospodě, 1992).

čím by byl svět
kdyby ho nenaplňovalo
básníkovo neustálé těkání
mezi ptáky a kameny

(z básně Podobenství, 1957)

V jednom rozhovoru se Herberta ptali, zda je pesimista, ale on nesouhlasil. „Nejsem ani optimista. Spíše jsem Řek. Věřím, že zlatý věk už dávno byl.“ Na otázku, co je hlavním důvodem, proč píše, odpověděl: „Psaní — a v tom se neshodnu se všemi — musí lidi naučit střízlivosti: být bdělí. Aby lidé byli střízliví. To neznamená, aby se nesnažili. Ale s malou vnitřní opravou. Navzdory všem teologům odmítám optimismus. Zoufalství je plodný pocit. Je to očistec, od touhy, od naděje. ,Naděje je matkou hlouposti.‘ [říká polské přísloví] Nemám rád naději.“

Vedle básní psal Herbert také eseje a všechny tři jeho esejistické knihy byly přeloženy do češtiny. Barbar v zahradě (1962, č. 2010, přel. Josef Mlejnek) je jakýmsi „cestovním deníkem“ básníka putujícího po místech a textech středomořské Evropy, především jižní Francie a Itálie. Zátiší s udidlem (1993, č. 2012, přel. Jan Linka) na předchozí soubor volně navazuje, autor však zaměřuje svou pozornost z jihu Evropy na sever, do Nizozemska. Herbert prostřednictvím několika delších textů, nazvaných skicami, a několika kratších textů, kterým říká apokryfy, na různých příkladech ze života a umění Holanďanů 17. století předkládá čtenáři esenci holandského malířství a jeho kulturního a historického zázemí. Posmrtně vydaná kniha Labyrint u moře (2000, č. 2016, přel. Jan Linka) nás zavede k samým kořenům evropského umění a vzdělanosti, na ostrovní i pevninské Řecko, do Itálie tajemných Etrusků a až na sám konec Římské říše, do Británie.

Cestování mu pomáhalo snášet svízelné ovzduší v Polsku. Přestože se kriticky vyjadřoval ke komunistickému režimu, nezamířil do exilu. Jednoznačný postoj zaujal po vyhlášení výjimečného stavu v roce 1981 a tvrdém potlačení Solidarity a opozice a stal se jedním z básníků protikomunistického odporu („básník Solidarity“). Od roku 1986 žil v Paříži a do Polska se vrátil v roce 1992. Opakovaně byl navrhován na Nobelovu cenu za literaturu a získal řadu jiných ocenění (Rakouská státní cena za evropskou literaturu, Herderova cena, Petrarcova cena, Jeruzalémská cena). Jeho knihy byly přeloženy do osmatřiceti jazyků, do angličtiny překládal jeho básně Czesław Miłosz, s nímž se Herbert přátelil, ale také s ním vedl řadu sporů a vzájemně se provokovali svými názory na poezii i na Polsko. Zbigniew Herbert zemřel 28. července 1998 ve Varšavě.

dám všechny metafory
za jediný výraz
vyloupnutý z hrudi jako žebro
za jedno slovo
které se nachází uvnitř
hranic mé kůže
ale to zdá se není možné
když mám říci — miluji

(z básně Chtěl bych vyjádřit, 1957, v překladu Josefa Mlejnka)