„Pojďte dál, hoši, jsem po smrti“

Dylan Marlais Thomas se narodil v roce 1914 ve Swansea. „Poprvé jsem spatřil světlo dne v našem glamorganském domě a tam, obklopen hrůzami velšského akcentu a čoudem pocínovaných komínů, jsem vyrůstal ve sladké batole, předčasně zralé dítě, vzpurného chlapce a morbidního mladíka,“ napsal v roce 1933 v dopise spisovatelce Pamele Hansford Johnsonové.
Významný velšský básník, jímž se během svého nedlouhého života Thomas stačil stát, psal své texty výhradně v angličtině, ačkoliv jak dokládá řada studií i životopisů, jeho blízká i široká rodina (řada tetiček a strýčků), stejně jako prostředí, které ho obklopovalo, byly bilingvní a kromě angličtiny byla jejich jazykem i velština. Thomasův otec byl učitelem anglického jazyka a právě on mu údajně vybral jméno Dylan, odkazující na mytickou postavu Dylana ail Dona ze středových velšských příběhů Mabinogi. Thomasovo křestní jméno můžeme přeložit jako „syn moře“. Stejně tak ale můžeme zmínit, že se ve velštině vyslovuje [ˈdəlan] (Dull-an), což může znít v překladu jako „tupoun“.
Taková dvojznačnost, z jedné strany výrazně lyrická, z druhé silně zemitá, je příznačná pro Thomasovu tvorbu i životní odkaz.

První sbírka 18 Poems (18 básní) vyšla Thomasovi v roce 1934, v jeho dvaceti letech. Twenty-Five Poems (Dvacet pět básní) pak v roce 1936 a The Map of Love (Mapa lásky) v roce 1939. Publikoval i posléze, ale za povšimnutí stojí, že výraznou část svých textů napsal ještě jako teenager, což mu zajistilo romantizující přízviska, jako „Rimbaud z Cwmdonkin Drive“. Ostatně pověst básníka se všemi klišé, od povolené vázanky přes vášnivé milostné aféry, podmanivý přednes poezie před plnými sály až po nezřízené celonoční pitky a věčné dluhy, k Dylanu Thomasovi patřila a zřejmě ji i s nemalou radostí vždy znovu performoval, především pak v padesátých letech při opakovaných básnických tour po Spojených státech, kam přijížděl recitovat poezii svoji i svých oblíbenců: Yeatse, Hardyho, Audena.
„Dylan Thomas tu četl své básně. Víc než hodinu a půl. Vypjatý jako výr, nejpůsobivější recitátor, jakého jsem kdy slyšel. Potom večírek směšných trapností — básník se vyjadřoval velmi neslušně a činil opilecké milostné návrhy dámám z profesorského sboru: všem, bez ohledu na jejich věk,“ poznamenal si do deníku vedoucí katedry anglického jazyk z Mt. Holyoke. Článek v americkém deníku Time z roku 1953, tedy z básnického turné, během nějž Thomas onemocněl, upadl do kómatu a 9. února předčasně zemřel, přináší obrazy ještě méně lichotivé: „když se posadí a obrací do sebe piva, což dělá většinu času, jeho neuvěřitelné historky se na vás valí v divokém velšském dithyrambu, v němž pravdu a skutečnost beznadějně zahltí pijácké pábení. Vypůjčuje si peníze, aniž by mu napadlo půjčku někdy vrátit, zřídkakdy dorazí na svůj recitační večer včas, je břemenem pro přátele a zdrojem útrap vlastní rodiny…“
Je skutečností, že od doby, kdy Dylan Thomas v osmnácti letech opustil školu, aby nastoupil jako reportér do South Wales Daily Post a snažil se živit psaním, nikdy zcela nevystoupil z kola půjček, dluhů a finančních nejistot.
„Bez kuřiva a bez chleba čelíme zlému víkendu. Čekáme na šilinky a nic nás neopravňuje je očekávat. Hořký, krutý Laugharne, má lulka je plná nedopalků vyhrabaných zpod krbového roštu, stůl plný špačků od vykouřených básní a hlava plná nesmyslů,“ napsal v dopise kritikovi Henrymu Treecovi v roce 1938, kdy už byl ženatý s Caitlin Macnamara, tanečnicí s francouzskými a irským kvakerskými předky, kterou poznal při svém pobytu v Londýně. I přes nevalné finanční vyhlídky se vedle psaní básní věnuje psaní a publikování prózy: Portrét umělce jako štěněte (1940, česky 1961), přičemž část z ní vychází až posmrtně, Vánoce jednoho kluka z Walesu (1954, česky 2013), Vyhlídka na moře (1955), Příhody při shazování kůží (1955, česky 2018) a v neposlední řadě textům pro rozhlas a scénářů rozhlasových her.

Během druhé světové války nachází Dylan Thomas stále větší uplatnění v rozhlasovém vysílání BBC. Kromě vlastní tvorby zde prezentoval v pravidelných pořadech současnou literaturu, byl častým rozhlasovým hostem i moderátorem a v neposlední řadě účinkoval v rozhlasových adaptacích. Na sklonku života, v roce 1953, začíná pracovat na „hře pro hlasy“ Pod mléčným lesem (Under Milk Wood, v československém rozhlase adaptována v roce 1965). Prvním dílem, které v sobě nese předobraz rozhlasové hry, je krátká próza nazvaná Jednou časně zrána (Quite Early One Morning, anglicky publikováno v roce 1945 v knize Collected Stories, český název používá Antonín Přidal v programu k inscenaci ve Studiu Marta Dvě noci a den v roce 1998). Vypráví se v ní o brzké vycházce po přímořském městě, jehož obyvatelé mají sny, v nichž se odráží jejich charakter a způsob života. Tento text Dylan Thomas přednesl v rozhlasovém pořadu BBC a sklidil s ním takový úspěch, že neváhal nápad dál rozvíjet a rozpracovat jej do většího celku.
Rozhlasová hra posluchačstvo provádí jedním dnem v životě obyvatelů městečka Llaregyb. Začíná nocí nad ránem. První hlas přináší zevrubný poetický popis plný nápaditých detailů noční oblohy nad městem, ulic, obchodů, toulavých koček, hovoří o moři, které omývá pobřeží města, bez dlouhých úvodů zmíní i některé z postav příběhu. V té noci, chvíli před úsvitem, se vysloužilému Kapitánu Kočkovi zjevují utonulí (První a Druhý utopenec) a další lidé z jeho života, kteří už zesnuli. Thomas pracuje s nereálností snů, v nichž pravidla známá z každodenního života neplatí. Proto může zaznít ženský hlas:

Rosie Probertová, Kachní ulička třicet tři. Pojďte dál, hoši, jsem po smrti.

Důležité je zmínit, že Dylan Thomas obyvatele ani město samotné neobdařuje ve svém textu žádným přídomkem, který by mohl osvětlit jeho speciálnost, zdůvodnit, proč se má posluchačstvo zajímat o osudy jeho obyvatel. Postava duchovního — Eli Jenkins i přes svůj národopisecký a vlastenecký zápal uznává, že pro ty, kteří ke kraji nemají hlubší citový vztah, nemůže mít stejný význam jako pro milující rodáky. Epizodní postava Průvodce posluchačům popíše město jako nevýznamné a usedlé, bez snahy o změnu či pokrok, v čemž ale mohou snad někteří nacházet půvab.
Thomasův text zaujme především poetičností, jazyk hry i postav svádí k tomu, abychom hru vnímali jako básnický útvar. Na druhou stranu v textu není nouze o dramatičnost především v rovině osobních příběhů postav. Kromě vyobrazení nejrůznějších groteskních charakterů z městečka jsou to vztahy mezi nimi (ať už příbuzenské, přátelské, nebo milostné), kterým autor v textu dává prostor.
Kromě podobnosti s básnickými útvary, jako je například pásmo, lze hledat paralely a podobnosti textu s jinými literárními díly. Za všechny je třeba uvést Spoonriverskou antologii Edgara Lee Masterse, jež vyšla v roce 1915. Autor, americký básník a dramatik, v knize vystavěl portrét fiktivního města Spoonriver z epitafů na hrobech zesnulých obyvatel městečka. Volným veršem vytvořil celkem 212 postav, načrtl klubko jejich vzájemných vztahů a v nevelkém literárním útvaru, jenž se tematicky vztahuje k zemřelým, vystihl stěžejní osudové zvraty života obyvatel městečka Spoonriver.
V případě Dylana Thomase nenalezneme v textu jen kroniku města, ale i mnoho obrazů a výjevů z velšského folkloru, biblických textů, motivů symbolických, či až surrealistických, které se v těle textu vždy jen mihnou, avšak zanechají dojem podobně silný jako silný světelný záblesk na oční sítnici. Jsou to právě tyto motivy, které tak často prostupují jeho poezií, prózou i dramatickými texty.
Některé adaptace sklouzávají k formátům s romantizujícím pohledem na krajinu britských ostrovů (divoké pastviny, zelené husté lesy, mořský živel), Wales Dylana Thomase byl ale místem s výraznými centry těžkého průmyslu, s těžbou uhlí a řadou měst tzv. „rezavého pásu“. Hra Pod mléčným lesem byla mnohokrát adaptována pro rozhlas, divadlo a dvakrát i pro film (v roce 1971 a v roce 2015). V českém kontextu na svoji novou adaptaci čeká.

Osobně považuji za zajímavé přihlédnout i k tomu, kdo práci Dylana Thomase do československého a českého prostředí uvedl. O první překlady do češtiny se zasloužila Jiřina Hauková, členka Skupiny 42, pro kterou byl příznačný odklon od doposud frankofonních směřování českých/československých umělců a umělkyň. Skupina 42 naopak hledala inspirace v anglosaském prostředí Británie nebo Spojených států, v civilismus, vitalismu, v životě ve městě, na periferii a v životě obyčejných, pracujících lidí. Dylan Thomas sám sebe řadil k neorganizovaným, levicově smýšlejícím umělcům. Ačkoliv se uměl vysmát „salonním komunistům“, stejně tak rád vzpomínal na svoji účast při blokádách pochodů britských fašistů. S Jiřinou Haukovou se Dylan Thomas setkal v Praze v březnu roku 1949, kde se účastnil slavnostního otevření Svazu československých spisovatelů. Pro další generaci čtenářů jeho texty i básně přeložil Pavel Šrut.