Teilhard mi zachránil křesťanství

Možná nejsem jediný, kdo byl v první chvíli zmatený, že se v knihkupectví objevil třináctý svazek sebraných spisů Pierra Teilharda de Chardina. To jsem pěkně zaspal, říkal jsem si. Proč jste se rozhodli postupovat ve vydávání pozpátku?

Ano, je to divné, čekala jsem, kdy se někdo zeptá. Vzniklo to tak, že jako svůj první počin vydala Teilhardova společnost dopisy z války s názvem Zrod myšlení, které jsou čtenářsky dobře přístupné, a mohly tedy sloužit jako znovuuvedení tohoto myslitele do českého prostředí. Pak jsem zvažovala, jak pokračovat. Logická možnost by byla vydat znovu Vesmír a lidstvo, tedy podle francouzské edice svazek sebraných spisů číslo jedna. To se mi ale nechtělo ze všeho nejvíc, protože si ani nemyslím, že by to byla Teilhardova nejdůležitější kniha. Pořád to všichni omílají, sekundární literatura se často píše jen o tom, a přitom je tady tolik dalších zajímavých textů, o kterých většina nemá tušení. Tak jsem se rozhodla začít od konce, třináctým svazkem, kde je nejen Teilhardova autobiografie, ale i Mše nad světem, kterou považuju za jeden z jeho nejlepších textů.

Třináct svazků sebraného díla, zvlášť v případě autora, který zemřel skoro před sedmdesáti lety, to je ambiciózní ediční projekt. Jak vlastně tento plán vznikl a kdo všechno za ním stojí?

Projekt postupně vyklíčil z toho, že jsem se Teilhardem zabývala už ve své diplomové práci na filosofii a pak jsem mu věnovala celou svoji práci dizertační, pod vedením Lenky Karfíkové. Po studiu jsem ale opustila akademické prostředí a věnovala se jiným činnostem. Chtěla jsem sice Teilhardovi někdy vrátit, co mi svým dílem dal, protože je toho skutečně hodně, zachránil mi například křesťanství, ale v deníku z roku 2019 mám napsáno, že vydávání překladů začnu až nějak v padesáti letech nebo v důchodu. Umím asi zakládat spolky a nadchnout lidi pro společnou práci na něčem, tak jsem vsadila na tuto formu. K založení České společnosti Teilharda de Chardin mě ale nakonec pomyslně dokopala kamarádka Martina Lukášková, která jasně řekla, že čekat nesmím, je nutné jednat teď a musíme to založit hned. Takže jsme spolek založily spolu 13. ledna 2020. Bez ní by to jednoduše nevzniklo. A zásadní jsou samozřejmě naši překladatelé, které jsem ale našla poměrně snadno.

Ambiciózní projekt to jistě je, ale v západních zemích jsou všude Teilhardovy společnosti a všechny jeho spisy jsou tam vydané a stále se prodávají. Řekla bych, že jeho doba přichází právě teď. My jsme zde první výspa na východě, kde se podařilo Teilhardovu společnost založit, a na to jsme s Martinou patřičně hrdé. A fungujeme čistě z členských příspěvků, také část z tržby jde na další vydávání, to je velká radost, jsme úplně nezávislí na grantech!

Nicméně povšimněme si, že pokud budeme vydávat tímto tempem, tak to do konce života nestihnu. Bude tedy třeba najít pokračovatele. Pokud se tím cítí být někdo osloven už teď, neváhejte se mi ozvat…

Z Teilharda máme v češtině k dispozici leccos. Už za socialismu vyšlo Místo člověka v přírodě a Chuť žít, těsně po sametové revoluci zásadní Vesmír a lidstvo, později dalších několik výborů…

Později už vyšel jen jeden další výbor, Jak věřím. Ale je to pořád jen necelá třetina, a žádné dopisy. A Chuť žít nejde už ani sehnat. Kromě toho bych chtěla vydat původní sebrané spisy tak, jak vyšly ve Francii. Česká vydání jsou různě přeskládaná nebo osekaná. Například svazek Jak věřím obsahuje jen polovinu esejů z 10. svazku spisů.  

Aktuální svazek obsahuje hlavně duchovní autobiografii Srdce hmoty a liturgický text Mše nad světem, ale vedle toho třeba i tři svatební proslovy a další příležitostné texty z různých dob. Přiznám se, že mi ta skladba není úplně jasná…

Skladba je přesně taková, jakou ji udělali francouzští editoři. Sebrali do třináctého a posledního svazku zbytky toho, co ještě nevyšlo v ostatních svazcích. Takže tento svazek opravdu postrádá logiku. Možná jsem to měla nějak víc zdůraznit v ediční poznámce nebo kde. Ostatní svazky jsou poskládané velmi logicky, podle témat.   

Teilhard je nejspíš v obecném povědomí nejznámější snahou sloučit evoluční teorii s křesťanskou zvěstí. Mluví o tom, že evoluce pokračuje noogenezí, má vrcholit procesem kristogeneze v bodu Omega — abychom sem vtáhli jeho termíny. V své době se kvůli podobným představám dostával do konfliktu s vlastním řádem a církví. Zdá se vám dnes církev otevřenější jeho dílu?

Nevím, netroufám si obecně církev hodnotit. Teilhard je ale v pozitivním smyslu citovaný v dílech třech posledních papežů. Jeho hlavní potíž s církví tehdy byla v tom, že se pokusil reinterpretovat nauku o dědičném hříchu, tedy představu jakéhosi dokonalého ráje na počátku věků a chápání smrti jako trestu za lidský hřích. V evolučním pohledu na svět není místo pro představu hotového dokonalého světa na počátku. Také smrt či rozpad byly přítomny vždy, nejsou trestem, ale součástí vývoje.

S naukou o dědičném hříchu určitě neměl potíže jen on. Jakou vizi místo ní nabízí?

Teilhard ve svém díle představuje vizi, kdy všechny bytosti už od počátku vesmíru za pomoci Stvořitele společně pracují na sjednocení světa, dosažení plnosti bytí, jednoty a celistvosti, konkrétně maximálního stupně sjednocení v maximální různosti propojených bytostí, a snaží se společně překonávat utrpení a zlo, které po té cestě vzniká jejich tápáním a omyly. To se všechno děje svobodně, za pomoci samouspořádání a tápavého hledání a tvoření. Bůh nenařizuje, co konkrétně se má vyvinout, jen dává pravidla hry a na osobní rovině pomáhá svou vlastní účastí v osobě Ježíše Krista. Chybí zde prostě ta představa úpadku od dokonalého stavu na počátku. Vlastně už nevím, proč je to pro církev tak zásadní, dřív jsem se katolickou teologií zabývala víc, teď už do toho moc nevidím. 

Čtenář během toho všeho nemůže minout autorovu slabost pro neologismy. Kromě těch, co už tu padly, se objevuje superkristus, superlidstvo, ultralidé, superláska apod. Teilhard má samozřejmě úplně jinou představu nadčlověka než Nietzsche, ale ten pohyb je podobný. Existuje aforismus, že chybějícím článkem mezi opicí a člověkem je homo sapiens sapiens…

Neologismy se mi líbí, mě ten jazyk baví. Ale chápu, že je provokativní. Teilhard přeložil všechny ty tradiční křesťanské termíny do nové řeči a rozšířil je z úzkého, omezeného okruhu lidských dějin na příběh celého Univerza, to je jeden z jeho důležitých přínosů. Hlavní rozdíl mezi Nietzschem a Teilhardem je asi v tom, že Teilhardův „superčlověk“ vzniká jen spoluprací s ostatními a rozšiřováním vědomí o planetární rozměry a pod vlivem nadřazeného božského centra. Nietzschův nadčlověk je krásná a důstojná postava, vykreslená nedostižně v Zarathustrovi, ale vyvíjí se sám, spíše navzdory ostatním. Tak mi to aspoň připadá.

Mimochodem původní téma mé dizertace mělo být srovnání pojetí nadčlověka u Teilharda a Nietzscheho, ale nakonec jsem od tohoto vskutku nadlidského plánu upustila. Nietzsche je můj soukromý miláček filosofický a nepotřebuju ho nikde veřejně pitvat ani srovnávat a vystavovat ho akademickým debatám. Byl velmi hnusně zneužit nacisty, ale já určitě nejsem ta, kdo to má napravovat. Teilhard mi bohatě stačí. Tam je také nedorozumění celý ranec.

Zároveň se člověk nemůže ubránit současnému čtení. Teilhard vkládal velké naděje v planetární sjednocování lidstva a s tím spojený rozvoj sféry ducha. Co máme, je ekonomická globalizace a hrozby spojené s AI. Neukazuje se, že velkolepé teorie jsou historicky nejzranitelnější?

Ale právě ekonomická globalizace nebo AI jsou výrazem sjednocování! Teilhardovo sjednocování neznamená, že svět automaticky dosáhne lepšího stavu, ale že vztahy a vlivy mezi lidmi se natolik zesilují a zhušťují, že jsme nuceni se zabývat i tím, co se děje na druhém konci Země, i když nechceme. Problémy jedněch jsou najednou problémy všech. Události mají větší vliv, právě kvůli informační provázanosti. Jsme nuceni řešit problémy, které minulost řešit nemusela, protože jsme o nich ani nevěděli. Člověk je doslova nucen, pod tlakem, rozšiřovat si vědomí o globální problémy.

A připadá mi, že dosud nikdy v historii nedocházelo k tak zajímavému mísení a vzájemnému střetávání různých duchovních proudů a náboženství, tedy k rozšiřování sféry ducha. Představa absolutní pravdivosti jednoho náboženství je pryč, náboženská pravda je mnohem širší, a to je pro lidského ducha velice dobrodružné a nové.

Lidské vědomí se mění, máme nové, silnější možnosti, jak zneužití, tak využití všech nástrojů. Ale tím je i dosah lásky a víry mnohem mocnější než dřív, jen to nevidíme, protože jsme si na to ještě nezvykli. Problémy jsou způsobeny hlavně strachem a pocitem bezmoci jedince. Současný svět nás ale nutí sjednocovat se a řešit věci společně. Někdy za velmi drastických okolností a stále to vypadá, že opakujeme jednu chybu pořád dokola: hledání kolektivního viníka. Člověk se nevyvíjí dobrovolně, jsme k tomu většinou nuceni právě narůstající vzájemnou provázaností, to je jedno z pravidel té velké hry života, ať se nám líbí, nebo ne.

Svazek obsahuje také poslední stránky z deníku, i ty jsou pokryty schématem duchovní evoluce. Vzhledem k mnoha hrozbám, kterým čelíme, by se skok na novou úroveň vědomí dost hodil. Věříte vy osobně v něco podobného? Vidíte v současném světě nějakou sílu, která by tento evoluční tlak vytvářela?

No tak samozřejmě, že v to věřím, to bych se přece nemohla tak zabývat Teilhardem! Věřím tomu stejně, jako vím, že voda při dosažení určitého stupně začne vřít. Je to bod singularity. A takové meziskoky ve vědomí už v minulosti proběhly. Vůbec samotný vznik lidského vědomí je podle Teilharda podmíněn velmi hustou sítí vztahů někde mezi lidoopy. To je zásadní bod singularity. Nebo doba, kdy vznikaly první velké duchovní systémy, kolem roku 500 př. n. l. Jak bude skok ve vědomí vypadat, nevíme, možná už někde začíná. Evoluční tlak rozhodně zesiluje právě tím, jak jsme nuceni uvědomovat si světové problémy, které nás občas drtí, a zmíněným prolínáním duchovních nauk. Podle Teilharda je ale nejdůležitější evoluční silou láska a víra, takže až začneme víc v praxi zakoušet na základě našeho aktivního společného jednání, že láska a víra je opravdu nejmocnější energie, která mění svět, ke skoku vědomí může dojít.

Více o projektu vydávání díla Teilharda de Chardina si můžete přečíst zde