Pořád se blábolilo o nadčasovosti antické literatury

Aenéis, to je téměř 10 000 veršů. Překladatelé prózy často mívají denní normu vyjádřenou počtem normostran, to samozřejmě u poezie neplatí. Ale když má něco rozsah jako Aenéis, přeložit sem tam verš taky nejde. Jak dlouho vám to celé trvalo?

Na překladu jsem dohromady pracoval dvanáct let, tedy zhruba tempem jeden zpěv ročně. Z toho už je jasné, že mě překládání neživí. Nejvíc práce jsem udělal vždycky v létě — překlad jsem začal jako vysokoškolský student a dokončil ho jako vysokoškolský pedagog. Během školního roku jsem se — když bylo volno — snažil udělat nějakou hrubou verzi a načíst poměrně rozsáhlé komentáře. Denní norma tedy rozhodně nebyla — někdy si k tomu sednete a po dvou hodinách nemáte nic, jindy to jde jakoby samo.

Kdysi jsem dělal rozhovor s Vladimírem Mikešem, překladatelem Božské komedie. Ten mi říkal, že ráno v Chocni obvykle sedl na kolo, a jak šlapal, chytal rytmus dantovských tercin. Jak jste přistoupil vy k Vergiliovu hexametru?

Žádnou takovou historku nemám, asi bych si ji měl zpětně vykonstruovat, než půjdu na další rozhovor… Každopádně volba metra je mezi klasickými filology třaskavé téma: ať si vyberete jakékoli metrum, stejně se vám dostane takového nesouhlasného: „Ale pane kolego, to je škoda!“ Je to dáno tím, že před sto lety vznikla takzvaná metrická komise, která preskriptivně určila pravidla pro převod hexametru do češtiny; následující generace pak s komisí i mezi sebou válčily — volba metra je v naší subkomunitě indexem toho, jaký jste vlastně člověk. Já jsem vzal Vaňorného metrum a trochu ho rozvolnil: takhle to totiž připomíná latinský originál, ale zároveň je to dost volné na to, abyste v tom zvládli vytvořit deset tisíc veršů.

Takže vám ten rytmus vešel do krve i bez šlapání…

Při samotném překládání je samozřejmě základem číst si to po sobě neustále nahlas, jednotlivé verše i delší celky. Při množství těch veršů ten rytmus už prostě navnímáte…

Říká se, že každá generace by měla mít svůj překlad kanonických děl. Platí to podle vás i u tak staré literatury, jako je ta antická, nebo se stářím díla ta frekvence překladů klesá?

Myslím, že v antické literatuře je to spíš tak, že je štěstí, když se v každé generaci objeví jeden dva dobré překlady jakéhokoli díla z celé epochy. Třeba Vaňorného Homér, Krátkého Martialis, catullovský výbor Zhořklé polibky… Klasických filologů je málo a antická literatura je hodně rozsáhlá. Jsem velmi zvědav, jestli se dožiju dalšího překladu Aenéidy od někoho jiného (smích)…

Antická literatura, římská ještě mnohem víc než řecká, dnes nepůsobí lákavě — pořád se blábolilo o její domnělé nadčasovosti, až se z ní stala modla, které se sice každý pokloní, ale vlastně nikoho nezajímá, je irelevantní a trochu zavání plesnivostí. Potřebujeme tedy aspoň pár skvělých překladů, které budou fungovat jako pars pro toto, ale potřebujeme také nový diskurs v předmluvách, přednáškách, studiích, který bude číst antická díla trochu proti srsti, bude v nich hledat určité problémy, a ne je prezentovat jako nezpochybnitelné autority.

Pokud se nepletu, poslední český překlad Aeneidy pořídil Rudolf Mertlík na začátku 70. let, a to ještě neúplný. Uplynuly tedy zhruba dvě generace. Co vás přimělo pustit se do nového překladu?

Podle mě úplně nejde hovořit o „Mertlíkově překladu“, protože on přepracovává Vaňorného. Impulsem pro to pustit se do vlastního překladu bylo zklamání a rozčarování při četbě překladů dosavadních — překlady se mi nelíbily, bylo mi něco přes dvacet a ve své pýše jsem se domníval, že přeci nemůže být tak těžké udělat to lépe… Dnes už jsem mnohem pokornější, Vaňorného si velmi cením a netroufl bych si ani použít hodnotícího slova „lépe, lepší“, můj překlad je prostě novější.

Mám tu před sebou ten klasický překlad Otmara Vaňorného ze 30. let. Začíná takto: „O válce zpívám a reku, jenž první z krajiny trójské / připlul k italské zemi, hnán osudem, k lavinským břehům, / vyhnanec, dlouhý čas jej po zemích štvala i mořích / božská moc: zlý Iunonin hněv, jenž nedal se smířit. / Mnoho i trpěl válkou, než konečně, založiv město, / usídlil v Latiu bohy: tak povstal Latínský národ, / dávní praotci albští, a římské vysoké hradby.“ Tak schválně — jak jste k těm prvním veršům přistoupil vy?

Už se těším, až se za pár let objeví nějaké diplomky, které budou oba překlady komparovat zevrubně: mám-li ale ukázat na prvních sedmi verších nějaké rozdíly, v novém překladu se vyhýbám archaickému lexiku (rek), příznakovému slovosledu (o válce zpívám a reku), syntaktickým apozicím (jenž připlul k italské zemi, hnán osudem, k lavinským břehům, vyhnanec). Obecně jsem se snažil o plynulé vyprávění, poetičnost, přesnou interpretaci a moderní spisovný jazyk. Rozdíl mezi oběma překlady podle mě ilustrují třeba verše 12,462—3, které v revidovaném Vaňorném v Antické knihovně znějí:

„Výkřik zdvihne se v ráz až k nebesům — teď se zas dají

na útěk rutulské sbory a prchají, pokryty prachem.“

V novém překladu:

„K nebesům nese se křik a teď zase naopak plání

Rutulští čelem vzad peláší, jenom se za nimi práší.“

Standardní otázka na překladatele: co vám dělalo největší potíže?

Prvních pár let prostě jen latina. Později jsem musel hlavně korigovat své dřívější já, které bylo příliš drzé a rozjívené. Dále samozřejmě byl problém s motivací — během tolika let to opravdu kolikrát chcete vzít a hodit do koše, zvlášť když nemůžete s nějakým místem dlouho pohnout…

Už ty citované první verše ukazují, že Aenéis je — řeknu to teď schválně trochu provokativně — vlastně národovecká literatura. Vnímáte ji jako živé literární dílo, nebo spíš jako položku literární historie? Pokud jste s ní strávil takovou dobu, vytvořil jste si k ní nějaký osobní vztah?

Jasně, nacionalismus, imperialismus, fašounství, patolízalství vůči Augustovi — všech těchto nálepek se Vergiliovi dostalo ve 20. století. Ještě bychom mohli doplnit, že je to jen fanfikce na Homéra…

Pokud se do eposu začtete, zjistíte, že je tam toho relativně málo, respektive že je tam mnoho dalšího: skvělá výstavba příběhu i charakterů, vizualita a dramatičnost popisů… Ale hlavně: hlas vypravěče je překvapivě nepředpojatý, často zpochybňuje ideologické diskursy a zdůrazňuje lidskost. Ve druhé polovině dvacátého století se dokonce objevily literárněkritické eseje, které Aenéidu čtou jako kritiku Augustovy propagandy; popis Aenóva štítu je brán jako parodie na oficiální umění, Aenéás je interpretován jako melancholický hrdina, žádný heroický Praotec Říman — můžu tu odkázat jen na svoji předmluvu v knize. Nevím, jestli je tahle pesimistická interpretce správná, ale přistoupíte-li k četbě s povědomím o ní, bude o to zajímavější.

Co teď? Když se řekne Vergilius, gymnaziální dril doplní Ovidius… Čekají vás Proměny nebo tak něco?

Po dokončení Aenéidy jsem se zařekl, že už žádný epos, a pustil jsem se do Terentiovy komedie Tchýně — to dlouhé ý je tam schválně… Teď už mě zas trochu svrbí ruce: uvidíme, co při svém šnečím tempu stihnu, ale v plánu mám pracovat souběžně na Lucretiově filozofickém eposu O přírodě a na Statiově hrdinském eposu Thébais o válce Sedmi proti Thébám. Myslím ale, že to bude zase práce tak na deset dvanáct let, uvidíme. Jsou to překlady z lásky: hlavně nepodepsat žádnou smlouvu, žádný deadline.