Musím teď naslouchat knihám, které v sobě nosím

Váš poslední román začíná motem z knihy Divocí detektivové, v němž Roberto Bolaño popisuje život Díla. Jak se daří tomu vašemu?

Myslím, že mé dílo, má tvorba momentálně stojí na křižovatce, z níž vybíhá spousta cest, skoro nekonečné množství. Mám v sobě nakumulovaných mnoho knih a hledám, jakou cestou by se ta příští měla vydat. Víte, mé dílo je ještě velmi mladé, nedosáhlo zatím určitého stupně zralosti, sebejistoty. Zdá se mi, že jsem během první fáze své kariéry zkusil do svých knih nahustit pár nedostatků a obsesí. A teď bych měl přejít do další kapitoly, do další fáze, problém je, že moc nevím, jak by měla vypadat a kam by měla směřovat. Jisté je, že na tu křižovatku mě zavedla Nejzasutější vzpomínka na lidi. A teď je potřeba naslouchat knihám, které v sobě nosím, určitě mi mají co říct. Věřím, že cesta díla nezávisí vždycky jen na rozhodnutí autora.

Moc se mi líbí, že mluvíte o knihách jako o živých bytostech… V Nejzasutější vzpomínce na lidi jste s velkou dávkou ironie předpověděl osud afrického autora oceněného významnými cenami a jeho slávu jste popisoval jako trest, jako mučení. Jak se tedy daří vám jako autorovi v podobné situaci?

Připravil jsem si takovou sérii situací ve stylu mise en abyme, situací v situacích — tak dlouho se do sebe vzájemně propadaly, až vyhřezly do reality. A má vlastní kniha se mi teď poťouchle pošklebuje… Ale vážně, nemůžu říct, že bych uznání prožíval jako úplné mučení. I když taky hodně záleží na tom, co si pod mučením představujeme. Protože určitý úspěch nebo uznání, jakkoli chvilkové, se může samozřejmě proměnit v dost ironické břemeno — neustále po vás někdo něco chce, někam cestujete, s někým rozmlouváte. Ocenění člověk získá za svou tvorbu, může být ale tak náročné, může vyžadovat tolik vašeho úsilí, že vám nakonec brání v tom, za co jste ho získal, tedy v psaní. Mně to nějakou dobu vyhovovalo, protože jsem byl z psaní posledního románu dost vyčerpaný a potřeboval jsem chvíli nic nedělat, jen si tak být a přitom zdálky sledovat, jak se mé knize daří. Jak se jí daří v různých koutech světa a v různých jazycích.

A teď?

Teď jsou to víc než tři roky, co vyšla, a pomalu se mi vrací chuť pustit se do něčeho dalšího. Jen zatím nějak nevím do čeho. Váhám podobně jako mé dílo. Jsem vděčný za to, co se mi přihodilo, a zároveň úspěch posledního románu vytvořil určitý tlak — jako bych neměl tak úplně právo psát si, co se mi zachce. Mám pocit, možná neopodstatněný, že se ode mě očekává něco hlubokého. Vlastně ta cena asi hodně změnila můj vztah ke psaní. Zdá se mi, že bych měl věnovat mnohem víc času než dřív nejen každé knize, ale každé větě. A to mě uvrhá do stavu mimořádné pomalosti.

Vzhledem k vašemu věku už máte za sebou úctyhodný počet publikací — čtyři romány. To jste musel psát opravdu velmi intenzivně…

Nějak to tak ke mně přicházelo, ani jsem o tom nepřemýšlel. Psal jsem v tomhle trochu nervózním a napjatém rytmu taky proto, že mě nikdo neznal, žil jsem si v relativním tichu a anonymitě, na samém okraji popularity a jejích důsledků. A teď se ve mně sváří dva pocity — svoboda a zodpovědnost. Můžu zkoušet věci, které by předtím nikdo nevydal, a zároveň vím, že se ty pokusy nesmí zvrhnout v nějakou samolibou, samoúčelnou formalistní hru. Chtěl bych prohloubit některá témata načrtnutá už v Nejzasutější vzpomínce na lidi, třeba dialog jazyků a kultur uvnitř literatury. A nalézt pro to vhodnou strukturu a formu.

Ona už ale i struktura Nejzasutější vzpomínky na lidi, připomínající labyrint nebo pavoučí síť, je dost působivá… Zatímco v literatuře už nějakou dobu pozorujeme spíše tendenci ke zjednodušování, vy jste se odvážil vtáhnout čtenáře do spletitého bludiště, byť velmi čtivého. Co vás k tomu vedlo?

Máte pravdu! I když každý z mých románů má jinou formu a vyprávěcí linku. Například ten předchozí [De purs hommes, O skutečných mužích, 2018] má naprosto klasickou vyprávěcí linii — lineární, přehlednou. To se mi ale pro Nejzasutější vzpomínku na lidi nezdálo vhodné. Tam jsem chtěl vytvořit labyrint ne jako prostor beznaděje, ale jako prostor, kde je člověku dobře, kde se bude pohybovat s radostí. A to mě přivedlo k uvažování o labyrintu jako geometrické formě. Před chvílí jsme mluvili o mučení — já se snažil o labyrint coby prostor osvobození, v němž se člověk může vydat jakýmkoli směrem, otevřít jakékoli dveře, vstoupit do slepých uliček, ale zase se v nich otočit a jít klidně jinam. Nakonec šlo spíš o to, postavit do středu literární práce otázku hledání než nabídnout řešení a odpovědi.

A to tedy ovlivnilo strukturu a formální plán…

Když mluvíme o labyrintu, nemůžu se tu nezmínit o jedné Borgesově povídce, která mě dlouho zaměstnávala. Dva králové se utkají v klání o co nejsložitější labyrint. Jeden z nich vytvoří neuvěřitelně komplexní prostor se schodišti, odbočkami a tak dále. A ten druhý, aby se pomstil, zavede svého rivala do pouště. Pro něj je labyrintem rozloha, zároveň jednoduchá a komplikovaná, z níž nelze vyjít nepoznamenaný. A já o svém labyrintu přemýšlel podobně.

Vypadá to, jako byste měl román důkladně promyšlený od začátku do konce.

To ne, rozhodně to nebylo tak, že bych si vymyslel formu a do ní se snažil vměstnat příběh. Samozřejmě jsem měl nějaký plán, tušil jsem, jak bude vypadat zápletka. Ale především jsem následoval svoje postavy, vždycky k nim přilnu a snažím se jim naslouchat. Věřím, že strukturu nakonec stvoří právě postavy svým putováním, hledáním, setkáními, svými otázkami a způsobem, jakým na ně odpovídají. Já svým postavám hodně důvěřuji. A sám jsem se ve svém labyrintu mockrát ztratil. Takže to není jen zkušenost, které vystavuji čtenáře, ale které se během psaní sám vystavuji. Pohybuji se v prostoru, který se neodhaluje snadno, který je v neustálém pohybu, připomíná tekuté písky. A mimochodem — copak naše uvažování je lineární? Jsme ochotni připustit, že síly v naší hlavě, v našem myšlení jsou chaotické, a zkoušíme je nějak srovnat. Ale po románu bychom chtěli, aby v něm bylo vše jasné a srozumitelné, abychom se nemuseli příliš namáhat. Naše myšlení je metaforou vztahu, který bychom měli mít ke kreativitě, k umění. A tento vztah není v žádném ohledu jednoduchý.

Ani čas neprožíváme lineárně…

Právě! Naše životy se proplétají mezi přítomností, vzpomínkami a tím, co si plánujeme. Vše je tu najednou. A to jsem chtěl skrze formu pavoučí sítě naznačit. A navíc prostě rád vyprávím příběhy…

Je vyprávění příběhů spojeno s vašimi senegalskými kořeny?

Myslím, že ano. Miluji vyprávění od nejútlejšího dětství. Pohádky a příběhy mi poskytly první vzdělání. Někdy úplně jednoduché, někdy složitější v tom, co rozehrávaly, bavil mě i způsob vyprávění, všechny ty odbočky, přerušení, dialogy s posluchači, zkrátka všechno to, z čeho vyrůstá složitý útvar, i když příběh může být někdy úplně prostý. Zkusil jsem to propojit a přidat hledání, prozkoumávání, které postupuje dopředu a pak zase jako by couvalo a které je pro mě samou esencí poznání.

Připadalo mi, že ve vaší knize muži píší a ženy vyprávějí. I to je spojeno s tím, že vaším prvním vzděláním, jak sám říkáte, bylo ústní vyprávění?

Předpokládám, že tomu tak bude. V mojí první kultuře to sice nejsou vždy muži, kdo píše, ale téměř vždy jsou to ženy, kdo vypráví, kdo zasvěcuje děti do příběhů. Ženy vzpomínají, recitují genealogie rodů, zpívají. Kontakt s orální kulturou u Sererů mi zprostředkovaly ženy z mé rodiny — matka, babička, tety, sestřenice, a to se asi do románu obtisklo.

Z románu je také patrná vaše ohromná čtenářská vášeň — je protkán citacemi z děl různých autorů, odkazy. Dost jsem se luštěním literárních šifer a her bavila. Kteří autoři a autorky vás přivedli ke čtení?

Jak jsem říkal, nejdřív jsem byl posluchač, čtení přišlo mnohem později. Poslech mě naučil soustředění, orientaci v příběhu, naučil mě klást si otázky a hledat různé možnosti, jak by mohlo vyprávění pokračovat. Sererské příběhy v sobě obsahují mnohoznačnost, to taky není k zahození. Později jsem začal číst francouzsky — senegalské komiksy napsané ve francouzštině. Teprve pak přišly africké romány ve francouzštině, četl jsem hlavně to, co nám předkládali ve škole — Mariamu Bâ, Camaru Laye, Monga Betiho a samozřejmě Leopolda Sédara Senghora, především jeho povídky a krátké příběhy. Až někdy v devíti deseti letech, když už jsem dobře zvládal techniku čtení, jsem objevil Yamba Ouologuema, který inspiroval postavu Elimana v mém románu, Cheikha Hamidoua Kanea, Chinuu Achebeho. Vzpomínám si, jak jsem propadl Katebu Yacinovi. A taky jsem četl francouzské klasiky — Balzaca, Huga, Stendhala, Flauberta… I ti zabydleli můj román. A tak bych mohl pokračovat dlouho. (smích) Od Francouzů k Borgesovi a dál a dál…

Odkazujete také ke Kunderovi a dalším autorům, starším i současnějším.

Je to tak. Měl jsem chuť ukázat, že já i můj román jsme plody mého čtení, a sdílet svou čtenářskou radost, svou lásku k literatuře, k fikci. A kdybych chtěl být patetický, řekl bych, že jsem chtěl vzdát hold imaginaci. (smích)

Diégane po přečtení mytické a mystické knihy, po jejímž autorovi pátrá, obdivně říká, že ho ochudila, že velká díla nás zbavují přebytečností. Vy máte na kontě samé romány, z nichž minimálně jeden porota Goncourtovy ceny, kritici i čtenáři považují za velké dílo. Čím je pro vás román? Proč nebo čím je nám užitečný?

Román má oproti jiným žánrům, třeba eseji, tu výhodu, že s ním nepotřebujete souhlasit nebo nesouhlasit, to by vůbec nedávalo smysl. Vždycky nás postaví tváří v tvář sobě samému. Je zrcadlem, které se nám nastavuje a nutí nás klást si otázky, myslet, sám se sebou vést dialog. A možná, že tento dialog nám umožní jít dál v poznání — sebe, druhého, toho, co nás obklopuje. Například v mém románu, ač fiktivním, se čtenáři a čtenářky vydávají na dobrodružství, které je konfrontuje s bolestnými okamžiky dějin, třeba s kolonizací. Téma kolonizace se v současnosti objevuje velmi často, ale pořád tak úplně nevíme, jak o něm mluvit a neurazit vnímavost, citlivost lidí — těch utlačovaných i těch, kteří ovládali. Možná to jde skrze román snáz. Možná nám román umožňuje přemýšlet o závažných otázkách, poskytuje prostor porozumět světu, objasňovat ho, aniž by poučoval. I když to vyžaduje velkou kuráž, ochotu naslouchat druhému, představit si sebe sama na místě druhého…

Nejzasutější vzpomínku na lidi bychom mohli číst také jako alternativní historii afrických literatur — postavy jsou inspirované reálnými autory. Jak byste definoval současnou africkou literaturu?

To je ale těžká otázka… Díla afrických autorů jsou dnes publikována tak trochu všude, jen ne v Africe. Africký spisovatel musí odejít do exilu a publikovat ve Francii, aby získal uznání. Protože se africká literatura často píše a vydává mimo africké území, geografická definice není možná. Nelze ji definovat ani historicky, protože to by znamenalo omezit ji pouze na psanou produkci. Musíme ale brát v úvahu i celou orální tradici. Je to opravdu složité. Jedno je však jisté. Existují africká díla a někteří afričtí autoři, kteří chápou Afriku jako místo, kde se může setkat celý svět. Jako kontinent jedinečný — záměrně neříkám specifický, ale jedinečný — a zároveň univerzální. Vše univerzální je nejdřív jedinečné, aspoň já jsem o tom přesvědčený. A právě africké knihy, i když jsou třeba napsané nebo vydané jinde, můžou klást filozofické a existenciální otázky spojené sice s africkým kontextem, s africkou politickou a sociální situací, ale závažné pro každého člověka, ať žije kdekoli. Formuluji tady definici někde mezi sociologií a literaturou. Ale podívejte, definovat africkou literaturu je stejně nemožné jako definovat literaturu evropskou. Při vší úctě k vašemu rodáku Kunderovi…

Už vidím, jak nešťastně jsem se zeptala… (smích) Zmínil jste Monga Betiho — ten tvrdil, že africký spisovatel musí být nutně angažovaný. Souhlasíte s ním?

Absolutně ne! Velmi si ho vážím, ale tahle jeho myšlenka je mi dnes proti srsti. Mongo Beti tu větu pronesl v úplně jiném kontextu, v období dekolonizace, kdy se otázka angažovanosti prosazovala mnohem důrazněji, kdy byla možná dokonce důležitější než ostatní otázky. Ale v dlouhodobém horizontu nepovažuji tuhle cestu za správnou. Podle mě je nutné nechat autorovi svobodu. Svoboda psát, co chci, je pro mě v literatuře velmi důležitá. A když to člověk dělá nejpoctivěji, jak umí, může možná sdělit něco důležitého o místě, geografickém i symbolickém, kde právě pobývá. A naopak — angažovaným autorem se nestanete jen tím, že si tu nálepku přisvojíte.

A vy sám sebe považujete za angažovaného autora? Vaše romány se dotýkají svobody na mnoha úrovních…

Neodmítám myšlenku angažovanosti, jen myslím, že je potřeba ji kontextualizovat. Já sám sebe raději považuji za politického autora — moje knihy problematizují moc, ať už se projevuje v džihádistickém násilí, v přijímání migrantů, v náboženství, nebo v perzekucích homosexuálů. Ptám se, jak moc ovládá literární provoz, rozděluje literární pole na uctívané a vyloučené spisovatele a rozlišuje mezi autory pocházejícími z centra a periferie. A tohle tvoří kultury moci, které mě zajímají a které zobrazuji ve svém psaní. Proto sám sebe považuji za politického autora, zatímco s angažovaností jsem raději opatrný. Angažovaný a politický neznamená vždycky totéž.

Píšete ve francouzštině — tedy v jazyce, který Assia Djebar nazývala „otcovským“ jazykem v opozici vůči svému jazyku mateřskému. Toužíte napsat dílo v nějakém jiném jazyce?

To bych moc rád. Rád bych jednou napsal něco i ve svém mateřském jazyce, v sererštině, nebo ve wolofštině, ale zatím dělám spoustu chyb. Umím totiž mluvit, ale ne psát, protože jsem celou školní docházku absolvoval ve francouzštině. Ale neberte to jako nějaké politické gesto, je to pro mě spíš otázka estetická, požadavek svobody znásobené tím, že mohu psát ve více jazycích, že přidám jiný jazyk k tomu, kterým jsem psal dosud. Taky by mi to umožnilo prozkoumat různé vrstvy sebe samého, vlastního myšlení. Možná nám jeden jazyk umožní jiné sebepoznání než jiný, můžeme v něm jít dál, do jiných úrovní. Zkouším občas něco přeložit do wolofštiny, abych si trénoval ten pohyb ve vlastní hlavě. A věřím, že dřív nebo později dokážu i psát.

Svou poslední otázkou se ještě vrátím k vaší knize. Elimane, tajemný autor, předmět hrdinova pátrání, jeho inspirace i posedlost, se v jednu chvíli odmlčí, přestane psát. Měl by podle vás spisovatel umět mlčet?

Ano, považuji to dokonce za jednu z hlavních autorských ctností! Ale je to zároveň ctnost poněkud tragická tím, jak jde proti psaní. Tak ji ponechme spíše ve fázi pokušení. Někdy nás mlčení svede, ale nikdy definitivně, dokonale se odmlčet zvládli jen někteří. Navíc žijeme ve světě, kde mlčení a ticho představují spíše luxus, ne každý si je může dovolit. Někdy se svět jeví jako tragický a nutí nás promlouvat a hájit jeho půvab. ●