Zajímají mě krajnosti, ne měkký střed

Právě vám vychází tři knížky překladové poezie, dvě ve Fra a jedna v Dybbuku. To už je dost velký kus práce. Předpokládám, že to nebylo žádné tvůrčí vychrlení, ale některá vydání chvíli stála, nemám pravdu?

V případě obou překladů z francouzštiny, které vyšly ve Fra, je to opravdu výsledek více než dvou dekád práce. Nejde ani tak o to, že by se vydání zdržela u nakladatele, ale o jakýsi neutuchající úžas nad básníky, kteří se na přelomu tisíciletí sdružili kolem francouzské revue Moriturus, v čele s Guym Viarrem. A ten úžas mě vede k tomu, abych se k těmto autorům neustále vracel. Guy Viarre byl první, následovali Cédric Demangeot a Rodrigue Marques de Souza a teď se k nim přidává Brice Petit. Práce na jeho překladech také začala před více než deseti lety a ten výbor se postupně rozrůstal o nové texty, které ještě nevyšly ani ve francouzštině, protože autor se rozhodl přestat publikovat.
Chilana Teilliera také čtu rád už dlouhá léta, nicméně nápad na vydání knižního výboru se zrodil teprve loni, kdy jsem navázal spolupráci s Dybbukem. Připravoval jsem pro ně ve spolupráci s Robertem Jandou a Miloslavem Topinkou nové překlady Rogera Gilbert-Lecomta a dohodli jsme se, že jim nabídnu další autory, které bych rád vydal. Z Teilliera jsem měl přeložených nějakých deset básní z doby, kdy Jihoameričané byli hlavním hostem pražského Světa knihy. Majitelům Dybbuku se ukázka líbila, a kniha tedy mohla vzniknout vcelku rychle. Honza a Šárka Šavrdovi, majitelé Dybbuku, stejně jako lidé kolem Fra, mě nechávají, abych jim nabízel autorky a autory, které mám sám rád, za což jsem jim vděčný.

Mají tito tři autoři něco společného?

Možná by se nabízelo srovnání Viarra s Petitem, protože se znali a krátce před Viarrovou předčasnou smrtí se podíleli i na vzniku zmíněné revue Moriturus. Ale jak napsal Cédric Demangeot, klíčová postava celého tohoto projektu, tato revue byla „místo neurčité polohy, které básníky seskupilo, aniž by je podrobilo nějaké vlajce, heslu nebo společné estetice — aniž by je připravilo o jejich podstatnou samotu“. Každý přistupuje k práci s jazykem trochu jinak, Viarrova fragmentárnost a Petitovy místy téměř elegické verše nemají mnoho společného. Ale vycházejí alespoň ze stejné tradice, zatímco Teillierovo kulturní zázemí je naprosto odlišné. Pokud bych měl přesto hledat u všech tří pojítko, pak by to byla naprostá posedlost poezií. Jejich životy jsou bez poezie nepředstavitelné a ocitli se kvůli tomu na okraji světa, ve kterém se lidé honí za ziskem nebo za okamžitou rozkoší a plným talířem. Společná je jim tedy poezie coby místo odporu vůči užitkovosti, coby místo opravdového života.

Pro české čtenáře jste objevil dílo francouzského básníka Guyho Viarra. Knížka Bílé předání je ale už dlouhou dobu beznadějně rozebraná. Byl toto i důvod, proč se vrátit znovu k jeho vydání? Jak se jeho dílo za tu dobu změnilo?

Když vyšlo Bílé předání, obsahovalo veškerou Viarrovu poezii, která byla tehdy ve francouzštině dostupná. Od té doby Cédric Demangeot coby pořadatel a vydavatel jeho pozůstalosti zpřístupnil další texty. A protože považuji Viarra za podstatného básníka, postupně jsem pokračoval v jejich překládání. Původním záměrem bylo vydat pouze tyto dosud nepřeložené texty pod názvem Černé zbytky. Jenže když byla kniha konečně po letech připravená, ukázalo se, jak správně podotýkáte, že Bílé předání už je nedostupné. A proto se nakladatel rozhodl, že nová kniha bude obsahovat kromě nových překladů i ty staré. Český čtenář tak dostal k dispozici v jednom svazku prakticky veškerou Viarrovu poezii.
Co se týče proměn této poezie, myslím, že byly patrné už ve zmíněném prvním vydání. V podstatě by se dalo říct, že se vyvíjel prostřednictvím škrtů. Jeho básně i verše byly čím dál okleštěnější, holejší, čím dál víc šly na dřeň. Přesto jsem přesvědčený o tom, že nové překlady něčím Viarrovo dílo pro českého čtenáře obohacují. Kdyby ničím jiným, tak alespoň básní „June“, která je nebývale osobní a může vnést trochu světla do toho, proč mohl prohlásit, že nejsme stvořeni k bytí.

Před pár lety jste v rozhovoru pro časopis Host řekl, že Viarre je i ve Francii na okraji zájmu. Změnilo se to?

K mému částečnému překvapení nikoli. Objevilo se několik diplomových prací, vydaly se nové texty, několik — a mluvím tady opravdu o jednotkách — jasnozřivých kritiků se snaží, aby jeho jméno nezapadlo. Ale Jorge Teillier to prohlásil dost neodvolatelně: „Pokud mě poezie zajímá víc než cokoli jiného, jsem outsider.“ Postavení na okraji s sebou přináší i pramalý zájem širší veřejnosti, která odvykla básnickému slovu. Přesto mě zaráží, že Viarre se dodnes pohybuje na okraji i v rámci francouzské poezie, tedy na okraji okraje. Přitom jsou to dle mého soudu mimořádně životné texty, úplná kyslíková bomba vržená do poněkud zatuchlého básnického bláta.

Jak jsou na tom se zájmem Jorge Teillier a Brice Petit? U něj mě zaujala vaše poznámka, že žije v ústraní dobrovolně.

U Brice Petita je skutečně zbytečné mluvit o jakémkoli zájmu, protože o něj sám nestojí. Souvisí to patrně, alespoň částečně, s letitým soudním sporem, který vedl s francouzskou policií. Ta ho obvinila z urážky, když se zastal zadržovaného člověka. Soud se vlekl a Brice Petit ho nakonec vyhrál. Nicméně ho to stálo obrovské množství sil a navzdory podpoře, které se dočkal ze strany řady dalších spisovatelů, se mu veřejný prostor znechutil. Píše dál, neustále. Měl jsem možnost ho navštívit a množství rukopisů je ohromující. Poezie je pro něj opravdu životní nutnost. Její zveřejňování nikoli. Pro vydání v češtině učinil výjimku, protože má středoevropskou literaturu velmi rád. A snad ho i trochu potěšilo, že jsem si pro něj do jeho provensálské nory došel.
U Teilliera je situace trochu jiná. V Chile je velmi uznávaný a snad i čtený autor. Na mezinárodní úrovni se ale nikdy nedostal do postavení takového Pabla Nerudy. Tomu jistě ke světovému renomé dopomohla i Nobelova cena za literaturu, ale především jakýsi kosmopolitní ráz jeho poezie. Tedy přesně to, vůči čemu se Teillier vymezoval. Jeho básně jsou hluboce zakořeněné v chilské historii, tradici a kultuře, vězí v Chile mnohem víc než Neruda. V mých očích to byla přednost a jsem přesvědčený o tom, že jeho básně jsou také sdílné napříč kontinenty. A nejen proto, že se sám občas odvolává na Jesenina nebo Trakla.

Mám dojem, že si vybíráte básníky, kterým nejde o hezké srozumitelné verše, ale takové, co spíš podkopávají nohy, ale zároveň jsou svým pojetím poezie neuvěřitelně fascinující. To je i případ mého oblíbeného Nicanora Parry, který své texty přímo nazýval antibásněmi.

Je pravda, že poezie, která je spokojená sama se sebou, mě moc neoslovuje. Pokud je někdo schopen prožívat naplněný a šťastný život, je to úžasná báseň. Ale má to být báseň žitá, ne psaná, protože je nepřenosná, nesdělitelná. Naopak ve střetu a v nejistotě člověk hledá útěchu přinejmenším v tom, že něco podobného prožívá i někdo jiný. Zajímá mě básníkův konflikt s jazykem, s okolním světem, s vlastním tělem. A to, jak se tyto střety promítají do jeho slov. Mám rád básnířky a básníky, jejichž rukopis je natolik osobitý, že není možné je zaměnit s kýmkoli jiným. Může to být Horatius, může to být Emily Dickinsonová, může to být Paul Celan. A může to být Nicanor Parra. Zajímají mě krajnosti, ne měkký střed.

Jak jste se vy sám dostal k poezii jako čtenář? A jak se tato setkání proměňovala na Kubě, v Československu, v České republice a ve Francii?

Narážíte na země, kde jsem měl v minulosti možnost prožít několik let. Z Kuby jsem odjel v patnácti letech poezií nepolíben. Vždycky jsem rád četl, ale k básním jsem si cestu našel až po návratu do Prahy, a to prostřednictvím Baudelaira. V době, kdy člověk objevuje, že svět má i ostré hrany, jsem padl na básně člověka, který to dokázal postihnout jako málokdo jiný. S Baudelairem se od té doby stýkám a potýkám neustále. Čtenářský svět, který mi otevřel, nemá hranice. A oklikou mě to dovedlo třeba i zpátky na Kubu, kde jsem narazil na několik mimořádných básníků, jako je José Lezama Lima, Virgilio Piñera nebo Ángel Escobar.

Jsou nějací čeští básníci, které čtete rád, ať už starší, nebo současní?

Na poctivou vyčerpávající odpověď nemáme dost času ani místa. Takových autorů je velmi dlouhá řada, která začíná někde u Bridela a pokračuje přes Máchu, Březinu, Sovu, Hlaváčka, Geisslovou, Opolského, Halase a Holana po Violu Fischerovou nebo Zbyňka Hejdu. Není v tom žádný řád.
Ze současných autorů čtu s velkým zaujetím Bohdana Chlíbce, Jakuba Řeháka nebo Kamila Boušku. Každý z nich si svůj konflikt vede po svém. A ještě jinak ho vedli nebo stále vedou Hana Fousková, Marie Jehličková nebo Václav Ryčl, kteří jsou pro mě důkazem, že v poezii žádné škatulky neexistují a vejde se do ní každý, kdo si ji pustí na tělo.