Dějiny mu nedaly spát

Myslím, že spousta čtenářů Hosta ty fotky možná někdy viděla. Mužská postava s maskou francouzského básníka Arthura Rimbauda je na nich situovaná do různých zákoutí chátrajícího New Yorku. Básník pózuje v graffiti pokrytých vozech metra, před zdmi opuštěných budov, ze kterých opadává omítka, leží nahý na matraci v prázdné místnosti s penisem v rukou nebo stojí opřený o pilíře legendárních mol na Christopher Street a v temném podhoubí divák vytuší stíny dalších mužů. 

Série fotografií Rimbaud in New York amerického umělce Davida Wojnarowicze vznikala mezi lety 1978 a 1979 a vypráví o docela jiném světě, než v jakém žijeme dnes. Zdánlivě jde o svět mnohem jednodušší. Umělecká scéna z East Village byla tehdy teprve na vzestupu, queer lidé žijící v ošuntělé metropoli zažívali snad poprvé v historii Spojených států pocit svobody. „Tehdy jsme byli všichni tak trochu pankáči,“ vzpomíná na období sedmdesátých a osmdesátých let minulého století jeden kritik umění.

Letos by bylo Davidu Wojnarowiczovi sedmdesát let. O tom, že je jeho odkaz stále živý, svědčí například nedávná retrospektiva v newyorském Whitney Museum. Také čeští diváci mohli některá jeho díla objevit v roce 2023 v rámci výstavy Bohemia v pražské Kunsthalle. Wojnarowiczův odkaz si během posledních let přivlastnily luxusní módní značky, najdete ho na oblečení celebrit během večírku MET gala i na obálkách knih. Jde o zvláštní ironii — dílo umělce, který celý život bojoval za prostor svobodně tvořit a aktivně vystupoval proti systému, se pro stejný systém stalo komoditou. 

Dnešní New York se městu na Wojnarowiczových fotografiích vůbec nepodobá. Naleštěné vitríny galerií by nejspíš odpuzovaly umělce, který část dětství strávil na ulici, živil se prostitucí a v dospělosti pohrdal pozérstvím v uměleckém provozu. Když se prý Wojnarowicz dozvěděl, že jeho práce v roce 1985 byly vybrány na bienále ve Whitney, výstavu, která pro umělce znamená otevřené dveře do světa, vypadal podle autorky jeho životopisu Cynthie Carr zděšeně. „Pogratulovala jsem mu a on mi odpověděl, že svět umění nenávidí. A pak, aspoň myslím, že to řekl takhle, pronesl: Kdybych byl hetero, okamžitě bych se přestěhoval do nějakého menšího města a začal pracovat na benzínové pumpě.“

Podobných historek o něm koluje víc. Když se například jedna z jeho úplně prvních výstav po bienále během několika dní vyprodala, David byl pobouřený. Nelíbilo se mu, že si jej sběratelé pořizují jako investici. Mladé umělce totiž koupí levněji a později, ideálně po jejich smrti, se jejich investice zúročí. Wojnarowiczova antipatie k trhu s uměním přitom nevycházela z nějaké přehnaně romantické představy umělce, který jde vždy proti proudu. Pramenila z osobních zkušeností a vědomí, že svět, do něhož stále více pronikal, funguje zčásti na přivírání očí, někdy parazituje, či přímo na zneužívání utrpení jiných lidí. Moc dobře navíc věděl, že lidé, kteří „investovali“ do jeho umění, se často podíleli na zákonech, které v osmdesátých a devadesátých letech přispěly k úmrtí stovek tisíc lidí. 

Násilí, homofobie a selhání americké vlády v boji s epidemií HIV/AIDS jsou všudypřítomným motivem celé Wojnarowiczovy tvorby. Většina článků o něm zmiňuje Davidův vztek. Ten čiší i z jeho deníkových záznamů, vydaných knižně pod názvem The Weight of the Earth, a vlastně i z memoárové knihy Close to the Knives. Wojnarowicz se výrazně podílel na protestech, které pořádalo uskupení ACT UP, kde byl často vidět v kožené bundě s nápisem: „Pokud umřu na AIDS — zapomeňte na pohřeb — mé tělo hoďte na schody FDA.“ Nikdy nezapomněl na to, odkud pochází, jeho vlastní dějiny i dějiny světa mu nedaly spát. 

Byla by ale škoda vykreslovat jeho dílo jako pouze aktivistické. Nejlépe to dokazují jeho texty a série fotografií jeho nejbližšího přítele a fotografa Petera Hujara. Když Hujar v roce 1987 umřel na AIDS, Wojnarowicz jen pár minut po jeho smrti pořídil kolem padesáti snímků. Na tom nejznámějším má Peter otevřená ústa, jako by se měl ještě jednou, naposledy nadechnout.

David byl celý život frustrovaný z toho, jak často se svět kolem něj snažil okrást lidi o šanci na štěstí. „Chce se mi zvracet,“ píše Wojnarowicz, „protože máme být zticha, platit daně a zdvořile přežívat v téhle vraždící mašině, které se říká Amerika, a podporovat naši vlastní pomalou vraždu, a dost mě překvapuje, že neběháme po ulicích jako šílenci a že jsme i po tom všem vůbec schopní projevů lásky.“ Možná je na Davidově vnímání světa nejzajímavější právě rozkol mezi všudypřítomným utrpením a zvláštní něhou, která existuje bolesti navzdory. Jde o pocit, který mě k jeho věcem neustále vrací. I když by totiž jeho doba a moje současnost nemohly být odlišnější, některé věci zůstávají stejné. Pořád je potřeba bojovat za svobodu, je potřeba nacházet něhu tam, kde už zdánlivě žádná nezbyla. A možná je umění právě od toho. I David se nakonec svěřuje ve svých memoárech: „Zjistil jsem, že vytvářet věci znamená nechávat za sebou důkazy své existence.“