Sémantický Paganini Truman Capote

Když jsem na přelomu milénia psal pro časopis Neon příběh o Capoteho česky nikdy nevydaných Vyslyšených modlitbách, čerpal jsem především z knihy George Plimptona, v níž se Capoteho životní příběh se všemi vrcholy i propady vyjevuje prostřednictvím desítek výpovědí lidí, kteří ho znali, milovali, nebo nesnášeli. Ani tahle kniha česky nevyšla… a už asi ani nevyjde, protože je tlustá, překlad by byl drahý — a autoři jako Truman Capote, usilující ve svých textech až obsedantně o dokonalost, nejsou v kurzu.

Pro mě ale zůstává Capote jedním z několika velikánů dvacátého století, kteří dokázali perfektně skloubit literární entertainment s vysokou literaturou. Jako mnoho jiných věcí mi Capoteho představil Jiří Kuběna, to mi bylo tak třiadvacet, a já se pro něj hned nadchl jako čtenář, abych si z něj později jako prozaik učinil literární horizont, k němuž je nutno se vydat. Občas říkám na besedách, že nikdo sice nezná přesnou míru svého talentu, ale důslednou prací ji může rozvíjet, a dokonce překonat. Capote o míře svého talentu ovšem zjevně nepochyboval.

„Celý život jsem věděl, že můžu vzít hrst slov, vyhodit je do vzduchu a ona dopadnou na zem právě tak, jak mají,“ říká v knižním rozhovoru s Lawrencem Grobelem, který jsem vydal v nakladatelství Petrov už v roce 1996. A pak se skromností sobě vlastní dodá: „Jsem sémantický Paganini.“

Zní to hezky, jenže Capote byl též cizelér, který pedanticky ořezával tužky, jimiž psal, zatímco promýšlel příští tah na sémantické šachovnici. Nemluvě o tom, že v téhle simultánce s mnoha svými já mohl každou už napsanou větu kdykoli vygumovat a nahradit úspornější, efektnější či třaskavější variantou.

Což taky dělal, jak víme, už od dětských let.  

„Začal jsem psát, když mi bylo osm — z ničeho nic, bez jakéhokoli příkladu,“ říká v předmluvě ke knize Hudba pro chameleony (o které Wikipedia mylně tvrdí, že byla vydána v nakladatelství Petrov pod názvem Ručně vyřezávané rakvičky; fakticky pod tím názvem vyšla necelá půlka té knihy). „Nikdy jsem neznal nikoho, kdo by psal, vlastně jsem znal jen málo lidí, kteří by četli. V té době mě zajímaly čtyři věci: čtení knih, chození do kina, stepování a kreslení obrázků. Pak jsem jednoho dne začal psát, aniž bych tušil, že jsem tím svůj život spojil s ušlechtilým, ale nelítostným panovníkem. Když vám dá Bůh dar, přidá k němu také bič; a ten bič je určen výhradně k sebetrýznění.“

O tom, jak takové rány pálí — a jak těžko se někdy hojí — už v roce 1980, kdy předmluvu psal, věděl své; nejprve ale nechme autora dokončit povídání o literárních počátcích:

„Tak jako někteří mladí lidé cvičí na klavír nebo na housle čtyři pět hodin denně, cvičil jsem já s papírem a tužkou. Nikdy jsem své psaní s nikým nekonzultoval; když se mě někdo zeptal, co jsem nahoře celé ty hodiny dělal, řekl jsem, že jsem dělal domácí úkoly. Které jsem, mimochodem, nedělal nikdy. Psaní mě vytěžovalo na sto procent. Byl jsem tichým ministrantem u oltáře literárních technik a dovedností, řešil jsem ďábelské záludnosti odstavců, interpunkcí, umístění dialogů. Nemluvě o výsledném tvaru textu, o všech jednotlivých částech, které musí vytvořit vyklenutý oblouk celku.“

Když bylo Capotemu sedmnáct, rozeslal několik povídek prestižním americkým časopisům — a ty je téměř bez výjimky otiskly. Široké veřejnosti se představil v roce 1948 v pouhých dvaceti čtyřech letech knihou Jiné hlasy, jiné pokoje… a stal se okamžitě miláčkem literární kritiky i čtenářů. Ač se to zdálo být téměř nemožné, jeho hvězda stoupala s každou další vydanou knihou. Luční harfa, Strom noci (s geniální „slečnou“ Bobbitovou!), Snídaně u Tiffanyho. A nakonec Chladnokrevně, kniha vydaná v lednu 1966, která ho vystřelila na absolutní vrchol.

Capoteho životopisec Gerald Clarke říká: „Truman byl po vydání románu Chladnokrevně nejslavnější spisovatel na světě. Obědval a večeřel v nejlepších newyorských restauracích, kde měl vždycky rezervován ten nejlepší stůl.“

Deset měsíců po vydání knihy uspořádal v newyorském hotelu Plaza Černobílý ples, který je v Americe dodnes považován za jednu z nejvýznamnějších společenských událostí druhé půlky dvacátého století. Herci, spisovatelé, hvězdy mediálního světa, Frank Sinatra v doprovodu jedenadvacetileté Mii Farrow… O plesu se vědělo několik měsíců předem, a historky, co všechno byli někteří lidé ochotni udělat, aby získali oficiální pozvání, jsou zábavné ještě dnes. Nemluvě o těch, kteří — definitivně nepozváni — raději v termínu konání plesu odjeli do zahraničí, aby měli pro budoucnost věrohodnou výmluvu, proč se nemohli zúčastnit.

Necelé dva roky po vydání knihy přišel do kin stejnojmenný film, k němuž, mimochodem, dělal hudbu Quincy Jones. Capote zde působil pouze v roli odborného poradce, přestože měl tou dobou za sebou už tři realizované hollywoodské scénáře (Neviňátka z roku 1961 lze přitom považovat za slušný úspěch), ale později si v Hollywoodu zahrál také jednu z hlavních rolí ve filmu Vražda na večeři a mihne se i v Allenově slavné Annie Hall.

Stýká se s největšími celebritami té doby, objevuje se v populárních amerických talk show, tráví prázdniny v luxusních sídlech svých bohatých přátel na Martiniku a jinde.

„Býváte někdy kritizován, že svou energii dělíte mezi umění a honbu za slávou,“ říká Capotemu Lawrence Grobel. „Spisovatel Thomas Thompson o vás řekl, že jste zvířetem v zoo slavných. Připadalo mu, že jste svou kariéru podléháním slávě zle pošramotil.“

„On svou kariéru zle pošramotil každou knihou, kterou publikoval,“ odvětí Truman.

Byl mistrem bonmotů a pro slovíčko zpravidla nešel daleko:

„Bůh mi pomáhá, řekl bych, čím dál víc. Ale ještě nejsem svatý… Jsem alkoholik. Jsem na drogách. Jsem homosexuál. Jsem génius,“ pronese v dialogu se svým druhým já v „autobiografické“ povídce v Hudbě pro chameleony.

Capote se v této poslední knize, kterou napsal a která vyšla ještě za jeho života, představuje jako autor nezvykle úsporný. Ve zmíněné předmluvě píše o tvůrčí krizi, která ho přiměla číst znovu vše, co napsal — a shledat výsledky neuspokojivými.

„Uvědomil jsem si, že dosud nikdy, v žádném svém díle, jsem nedokázal přivést k explozi všechnu energii a estetické vzruchy, které daný materiál obsahoval. I když výsledek nebyl špatný, došlo mi, že jsem nikdy nepracoval s více než polovinou, a někdy i jen třetinou sil, které jsem měl k dispozici.“

S podobným doznáním by ovšem Truman Capote nikdy nepřišel, kdyby krize nakonec nevedla k novému autorskému vzepětí.

„Vrátil jsem se na začátek, a mé první experimenty byly hrozné; připadal jsem si jak malé dítě s krabicí pastelek… Popsal jsem stovky stran přepisováním dialogů obyčejných lidí z ulice a dalšími, podobně prostými věcmi, ale nakonec jsem se dobral nového stylu. Našel jsem rámec, do něhož jsem byl schopen integrovat všechno, co jsem o psaní věděl.“

Někdejší dvorní Capoteho překladatel Radovan Nenadál považoval Hudbu pro chameleony za „úpadek“, já ji četl už třikrát. Je to nejosobnější, na mnoha místech velmi jímavá a samozřejmě opět brilantně napsaná kniha.   

Pár let před vydáním Hudby pro chameleony, na přelomu let 1975/1976, otiskl Esquire (kdysi respektovaný časopis s kulturním obsahem, který uměl zaplatit honorář, z něhož se dalo žít půl roku) několik ukázek z románu Vyslyšené modlitby, na který Capote podepsal první smlouvu pár dní před vydáním Chladnokrevně; v lednu 1966.

Repro z knihy George Plimtona Truman Capote

Podle jeho vlastních slov mělo jít jen o další „dokumentární román“; téma bylo ovšem kontroverznější než „chladnokrevný“ popis vrahů a jejich hrůzného činu. Capote se totiž rozhodl, že v tomto zamýšleném pendantu k Proustovu Hledání ztraceného času popíše svůj život mezi newyorskou smetánkou. Otevřenost, s níž se do práce pustil, měla nepochybně hodně společného s dávným přesvědčením, že „základem literatury jsou klepy“.

„Opravdu si to myslíte?“ ptá se ho v knize Rozhovory s Capotem Grobel. 

„Samozřejmě; veškerá literatura — od životopisů přes eseje až po povídky a romány — jsou klepy.“

„Gulliverovy cesty jsou taky klepy?“

„Svým způsobem v nich Swift komentoval dobovou společnost, to je přece jasné.“

Capote ovšem neumístil pikantní historky a dialogy do vzdálených říší obrů či trpaslíků. Zůstal s nimi v New Yorku — a jejich aktéry skryl za pseudonymy, které nemohly ošálit nikoho. 

O tom, co následovalo, vypovídá kniha George Plimptona mrazivým způsobem.

Trumanovi bohatí a vlivní přátelé se cítili zrazeni a mnozí se ke spisovateli obrátili zády.

„Nemám v úmyslu se o té aféře bavit,“ řekl Capote později, „protože to, co se dělo, nemá nic společného s literárního hodnotou díla. Můžu jen říct, že spisovatel musí pracovat s materiálem, který shromáždil jako výsledek svých pozorování — a nikdo nemá právo upírat mu tohle právo. Mohou jím pohrdat, to ano, ale upřít mu to nemohou.“

Tak jak tak, ohlas na zveřejněné části knihy měl na jeho další psaní i soukromý život devastující účinky. Práci na knize přerušil, a i když se dušoval, že to nemělo nic společného s reakcí na těch pár kapitol, nic dalšího už ke knize nepřipsal. Vyslyšené modlitby, které vyšly dva roky po jeho smrti v Londýně (!), tak obsahují pouze nechvalně proslulé části.

Pravdou může být, že Capote později na publikovaných kapitolách ještě pracoval; sám to každopádně tvrdí. Přátelům dokonce z hlavy citoval dlouhé pasáže z nových kapitol. Ty se ovšem v Capoteho skromné pozůstalosti nenalezly, což dalo následně vzniknout různým mýtům. Podle jednoho je na pokyn z vysokých míst „ztopila“ FBI, aby nevyplavaly na povrch další nemilé klepy, podle jiného ukryl Capote hotový rukopis v boxu na neznámém nádraží, kde teoreticky leží dodnes. Pravda je nejspíš taková, že ztratil víru ve svůj zamýšlený majstrštyk, a proto už nedokázal v práci pokračovat. 

Dne 25. srpna 1984 zasvištěl boží bič naposledy a jeden z největších géniů světové literatury se tiše vytratil z kolbiště, kde zažil slavná vítězství, ale v posledních letech též mnoho utrpení. Uzavřela se pouť mimořádné osobnosti a originálního autora, který se přesvědčil o pravdivosti výroku svaté Terezy z Ávily, že pro vyslyšené modlitby bývá prolito více slz než pro ty oslyšené.