Být součástí změny světa. Odešel Fredric Jameson

Fredric Jameson patřil k nejvýznamnějším představitelům současné literární vědy, ale i teorie kultury, estetiky a filozofie. Deník The New York Times připomíná, že na rozdíl od Harolda Blooma, Noama Chomského nebo Slavoje Žižeka nepůsobil Fredric Jameson příliš jako veřejný intelektuál: soustředil se především na psaní a bádání, přesto však dosáhl světového intelektuálního vlivu.

Narodil se v Clevelandu, francouzštinu vystudoval na Haverford College. V polovině padesátých let studijně pobýval v Evropě, konkrétně ve Francii a v Německu. Obě země pro něj ztělesňovaly dvě myšlenkové tradice, jež jeho uvažování trvale ovlivnily: strukturalismus a marxismus. Jeho učiteli byli mimo jiné Wayne C. Booth, René Girard či Erich Auerbach, pod jehož vedením napsal disertaci, posléze vydanou knižně pod názvem Východiska Sartrova stylu (The Origins of Sartre’s Style, 1961). Od roku 1959 vystřídal několik akademických působišť, až v roce 1985 natrvalo zakotvil na Dukeově univerzitě v severokarolínském Durhamu. V témže roce se stal členem Americké společnosti umění a nauk (American Academy of Arts and Sciences), jedné z nejstarších učených společností ve Spojených státech (byla založena roku 1780).

Původní Jamesonovou odbornou doménou byla francouzská literatura a komparatistika. Takové stroze akademické vymezení nám však říká jen málo o skutečné šíři jeho zájmů, teoretickém rozhledu a metodologickém zázemí. Jameson zprvu vyšel — pod Auerbachovým přímým vlivem — z německé filologické tradice, nicméně obeznámenost se Sartrovým myšlením jej přivedla k zájmu o sociální kontext literatury a marxismus. Studoval díla autorů frankfurtské školy nebo Louise Althussera, klíčový význam měl pro něj György Lukács. Na začátku sedmdesátých let spoluzaložil Marxistickou literární skupinu (Marxist Literary Group), vydávající od roku 1991 časopis Mediations.

Jamesonův příklon k marxismu provázela nijak neskrývaná, výrazně levicová politická orientace. V bouřlivých šedesátých letech projevoval sympatie ke kubánské revoluci a solidarizoval s idejemi nové levice. To se pochopitelně projevilo v jeho přístupu k literatuře a kultuře. Ve svých textech organicky propojoval chladný pohled teoretika s angažovaným postojem kritika. Jeho autorské hledisko nebylo vzdálené stanovisku kritické teorie, jak ji programově vymezil Max Horkheimer. Jamesonovi nešlo o pouhý popis a vysvětlení sociálních jevů, ale podobně jako stoupenci kritické teorie svazoval popis a vysvětlení s určitým hodnotovým zaměřením. V zásadě to znamenalo odkrývání i odmítání všech mechanismů ve společnosti, které blokují možnost emancipační změny.

Jednou z Jamesonových nejznámějších knih je Politické nevědomí (The Political Unconscious, 1981). V ní mimo jiné uvádí, že smyslem interpretace není přiblížit intenci autora či textu, která může být zjevná, ale naopak vyzdvihnout z textu nevědomé, skryté. To znamená, že politická interpretace se má dopátrat politického nevědomí textu — společenských i dějinných souvislostí a významů, které zakryly mystifikace nebo potlačování. Nemá se tím tedy na mysli výklad politických názorů daného autora ani přímá politizace výsledků rozumění textu. Metodicky se má politická interpretace opírat o přesvědčivou filozofii dějin a chápání společnosti, přičemž Jameson tuto přesvědčivost opakovaně nacházel v marxismu. Jestliže každá interpretace text proměňuje, pak politická interpretace proměňuje text tím, že jej z roviny individuálního díla přesouvá do roviny kolektivních dějin, subjektivity, společenských tříd či zvěcnění — že pojímá dílo jako sociálně symbolický akt. Zhruba řečeno, politická interpretace není v žádném případě vulgární ideologizací literatury, nýbrž představuje formu její poměrně složité historizace. Proto nikoli náhodou stojí na začátku knihy sugestivní imperativ, který můžeme zároveň zvýraznit jako celoživotní motto Jamesonovy vědecké práce: „Vždy historizovat!“

Jamesonovou druhou nejznámější knihou, přístupnou i českému čtenáři, je bestseller Postmodernismus neboli kulturní logika pozdního kapitalismu (Postmodernism, or, the Cultural Logic of Late Capitalism, 1991, česky 2016). Motivem, kterým toto dílo navazuje na předchozí titul o politickém nevědomí, je kritika postmodernismu jako kultury vyznačující se ztrátou historické perspektivy (krizí historicity). Postmodernismus můžeme charakterizovat jako kulturu neustálé přítomnosti. Dokonce i minulost a budoucnost se nám jeví jako pouhé prodloužení současnosti, kterou nejsme schopni vnímat jako důsledek historických podmínek. V Jamesonově interpretaci postmodernismu se hledisko teoretika a kritika propojuje zvlášť výrazně a nerozborně. Explicitně kritizuje postmodernismus pro ztrátu hloubky a také proto, že v něm došlo k prolnutí logiky kulturní a ekonomické produkce.

Tady se otevírá prostor pro možnou kritiku Jamesonova pojetí. Za prvé se zdá, že Jameson pojem postmodernismu přetěžuje, když do něj zahrnuje logiku fungování masové kultury jako celku. Pojem Theodora Adorna a Maxe Horkheimera „kulturní průmysl“ nebo Marka Fishera „kapitalistický realismus“ by se na některých místech výkladu zdál možná příhodnější. A za druhé, český nebo východoevropský čtenář by mohl vytknout přílišnou soustředěnost výkladu na západní kulturu a s tím související důraz na kapitalismus. Můžeme vůbec mluvit o postmodernismu v podmínkách socialistické ekonomické produkce? (Existuje například řada studií zabývajících se postmodernismem v Sovětském svazu osmdesátých let apod.) Sám postmodernismus je už příliš spjat s jistým obdobím. Převážilo zkrátka jeho chápání jako chronologické kategorie, jakkoli se Jameson — a předtím zainteresovaně Jean-François Lyotard — snažil především o určení jeho kvalitativních znaků.

Jak bylo už naznačeno, šíře Jamesonových zájmů byla udivující. Psal o strukturalismu a ruském formalismu. O „fašistickém modernistovi“ Wyndhamu Lewisovi. O Adornovi, Benjaminovi či Hegelovi. O science fiction, utopii a antinomiích realismu. O Raymondu Chandlerovi či krizi globalizace. Při takovém záběru je jen přirozené, že některé jeho postřehy nebo hypotézy byly příliš jednostranné nebo zkratkovité. Vždy se však opíraly o souvislou koncepci literatury, dějin a skutečnosti. A navíc, stylová vytříbenost Jamesonova psaní, místy jiskřivě ironického, dávala tušit, že je jejich autor též zdatným rétorem a charismatickou osobností.

V jedenácté tezi o Feuerbachovi Marx říká, že filozofové dosud svět vykládali, ale jde o to jej změnit. Jameson v jednom z posledních rozhovorů jemně polemizoval s Marxovým oddělováním výkladu a aktivní změny. Tvrdil, že sama interpretace je součástí změny světa, protože nás vede k tomu, abychom si uvědomili, co se kolem nás děje. Je-li to tvrzení platné, pak je součástí změny světa také dílo Fredrika Jamesona.