Proč se to děje zrovna nám
Jsou díla, která fungují jako začátek konverzace. Norské drama režisérky Liljy Ingolfsdottir „Až na věky“, které v září vstoupilo do českých kin, je přesně takový případ.
Už od svého uvedení na karlovarském filmovém festivalu si Až na věky nese pověst snímku, který publikum přivádí k slzám, nutí je přehodnocovat svoje vlastní partnerské vztahy nebo jim poskytuje útěchu, kterou v reálném životě nenašli…
Až na věky vypráví o rozpadu jednoho vztahu. Po letech soužití požádá muzikant Sigmund o rozvod. Ovšem jeho partnerka Marie nechápe, odkud to přišlo. Vždyť to ona nesla hlavní zodpovědnost za péči o děti a domácnost, to její kariéra roky stagnovala. V okamžiku, kdy už toho má dost a sama chce začít věci měnit, tak přichází rozvod? Co udělala špatně? Co je špatného na tom, že něco někdy udělala špatně, a proč je teď z toho oběma tak špatně?
Film ukazuje vývoj vztahu od prvotní zamilovanosti až k jeho nevyhnutelnému konci. Vlákna se trhají, někdy to špiní, krvácí, lepí. Je to pořád dokola a pořád dokola se na to díváme, protože doufáme v totéž co Marie — že pochopíme, proč se to děje. Proč se to děje zrovna nám.
Oddgeir Thune a Helga Guren v hlavních rolích filmu Až na věky
Zajímavější než samotný film pro mě ale bylo pozorovat a poslouchat reakce lidí v sále. Vedle mě seděla žena, která byla jasně tým Marie. Na všechny Sigmundovy pokusy o vysvětlení nebo omluvu reagovala nevěřícným smíchem.
„No to určitě… To ti tak věřím… To vůbec. Vůbec! Ty šašku!“
Celou dobu mi běželo hlavou, že bych chtěla vidět film o této divačce nebo že bych se jí aspoň chtěla zeptat, koho jí Sigmund připomíná, koho jí připomíná Marie a jestli jí toto připomínání pomohlo. A jestli nám vůbec někdy pomůže vidět odraz své bídy v druhých. Chtěla jsem se na to všechno zeptat, ale styděla jsem se.
Po skončení filmu jsem poslouchala muže se ženou, kteří příběh probírali.
„Když jsem to viděl poprvý, byl jsem nejdřív hrozně na její straně,“ líčil on. „Ale teď už vůbec. Se někdy chovala jako děsná kráva.“
Neslyšela jsem, co na to ona, ale i jich jsem se chtěla zeptat, jestli je možné chovat se nějak jinak, když má člověk tak jako Marie zlomené srdce. Jestli je možné ho někam důstojně schovat.
Chtěla jsem se na to všechno zeptat, ale styděla jsem se.
„Vždyť to bylo jak reklama na terapii,“ kroutila hlavou po skončení kamarádka. „Dvě tři sezení — a hned si všechno pojmenuje a vyřeší!“
Chtěla jsem se jí zeptat, jestli je vůbec možné si něco pojmenovat nebo snad vyřešit po deseti dvaceti sezeních. Po dekádách. Nebo vůbec někdy. A jestli o to vůbec stojíme. Jestli nedýcháme pro otázky a nedusí nás odpovědi.
Chtěla jsem se na to všechno zeptat, ale styděla jsem se.