S knihou strávím rok, čtenář dvě odpoledne

Na deskách vašeho nejnovějšího románu s názvem Lenochod Jimmy & jeho backup band stojí heslo „Hudební román od autora fantasy, který je hlasem mladé generace“. Cítíte se jím?

Ne. Být hlasem mladé generace je krásná marketingová fráze, ale rozhodně mi nepřijde, že bych měl právo mluvit za kohokoliv jiného. Ve svých knihách mluvím především za sebe. Je ale pravda, že romány jako Lenochod Jimmy nebo Meta vyjadřují, co spousta lidí cítí a co je mnoha členům mladé generace velice blízké. Akorát to často neumí vložit do slov. Obzvlášť Meta se dotýká témat, která jsou specifická pro mou generaci. V žádném případě to ale neznamená, že s ní musí nutně souznít každý mladý člověk nebo že nemůže zaujmout i starší čtenáře.

Debutoval jste v roce 2017 románem Projekt Kronos. Pracovat jste na něm začal v roce 2012, později jste jej ovšem přepsal a vložil do něj poznatky získané díky studiu sociologie. Co konkrétně jste měnil?

Doplnil jsem například kapitolu „Blackout“, která se odehrává v městském bloku během výpadku elektřiny. Čtvrť se najednou ponoří do tmy. Celá část je postavena na principu, že lidé mají pocit většího bezpečí, větší ochrany před odhalením svých činů ve chvíli, kdy je v jejich okolí méně světla. Pomocí experimentu se třeba zjistilo, že lidé více podvádějí, pokud se v místnosti sníží intenzita světla. V kapitole „Blackout“ jsem se snažil vykreslit, jak se společnost během několika vteřin zvrhne jenom proto, že vypadnou světla. Zajímalo mě, jak bude fungovat dynamika města se všemi revolucemi, jejich potlačováním, nastolováním řádu a podobně. Mou tvorbu ovlivnily zejména kurzy sociální psychologie a genderových studií, kde jsme se věnovali problematice násilí na ženách či genderově orientovanému násilí obecně.

Zásadní roli v trilogii hraje město. Ovlivnila vás sociologie i ve vytváření Attiona City nebo vykreslení vztahu mezi postavami a městem?

Ne tak moc, jak bych si přál. Kdybych ji měl psát znovu, strávím mnohem více času studiem, jak může architektura ovlivňovat sociální chování. Pokud jste totalitní režim, jakými architektonickými prvky můžete nejlépe korigovat a ovlivňovat chování lidí v masivním měřítku. Je to neuvěřitelně fascinující. Takto většina mojí snahy šla spíše do uvěřitelného vykreslení lidského prvku. Jaké frakce, skupiny nebo profese nejvíce ovlivňují život v Attiona City. Co se stane, když člověk onemocní. Jak funguje zákon a pořádek. Architektura proto hraje v trilogii o dost menší roli, než by potenciálně mohla.

V sérii se vyskytuje i smrtící nákaza, přičemž závěrečný díl vyšel v roce 2021. Změnil se váš přístup k ní po zkušenosti s koronavirovou pandemií?

Kronův odkaz jsem psal během první vlny pandemie v Česku a je tím ohromně ovlivněn. V prvních dvou dílech je downtownská nákaza spojována s vysokým počtem mrtvých, jak zoufalé je hledání léků a jak moc od sebe izoluje lidi, což byla, myslím, jedna z mála vlaštovek skutečné pandemie. Kronův odkaz ji zobrazuje mnohem blíže realitě, což znamená méně vzrušujícím způsobem, nudněji, ale zároveň o to víc trpce. Přijde skupina samaritánů (místní léčitelé — pozn. autorky), nakážou vám izolaci, zavřou za vámi dveře a řeknou vám, že dokud nezemřete či se zázračně neuzdravíte, zůstanete zavřený. To je celé. Jde o mnohem více ponuré vyobrazení nákazy, než jak ji se sexy fantastickým přístupem popisuji v předchozích dílech. Nákaza se zároveň najednou změní ze strašáka v politický nástroj, pomocí něhož lze vyvolávat strach, izolovat společnost nebo zatýkat politické nepřátele. Závěrečný díl trilogie řeší politickou reakci na nemoc a jak ji lze eventuálně zneužít. Což je mírně problematické, jelikož jsem v té době nechtěl, aby zrovna tohle bylo to hlavní, na co by se lidé měli soustředit, pokud jde o skutečnou pandemii.

Děj zasazujete do komplikovaného světa. V textu odkazujete na fiktivní noviny, reklamy či propagandistická prohlášení a archivní záznamy. Vytvořil jste nejdříve příběh, nebo prostředí, v němž se odehrává?

Až na Lenochoda Jimmyho jsem u všech svých knih nejdříve vymyslel svět, teprve poté přišel na řadu příběh, který by se v něm odehrával. Což, kdybych si měl kopnout do vlastní knížky, je v Kronovi občas vidět. (smích)

Dělal jste si při psaní poznámky, mapy či časové osy?

Nesmyslně mnoho. Každý díl trilogie je jeden A4 sešit. Časové linky jsem si ovšem nedělal. Nyní mi přijde naprosto absurdní, že jsem začal Krona psát, aniž bych si dopředu vypracoval zevrubnou časovou linku. Během redakčních úprav, při nichž jsme si osy dopracovali zpětně, jsme totiž v každé knize z trilogie přišli na nějaký průšvih s časem. První a závěrečný díl jsou vyprávěny nelineárně a i v Kronových dětech se střídají tři nebo čtyři hlavní příběhové linie, v nichž se postavy musí realisticky potkávat. Museli jsme tedy dávat pozor, abychom nějakou z příběhu třeba na den nevyřadili. Občas proto postavy čekají, zastavují se, místy naopak bylo potřeba jejich jednání zrychlit. V případě prvního dílu nám doslova chyběl jeden den, nejnáročnější byl ovšem Kronův odkaz, jenž je psán zcela na přeskáčku. U něj jsem si poprvé časovou linku dělal, přesto jsme v něm objevili chyby.

Všimla jsem si, že především v prvním díle není mnoho ženských postav. Proč?

V době, kdy jsem začal psát nástiny Krona, tedy okolo roku 2012, jsem si na ně nevěřil. Příběh samozřejmě prošel proměnou a od prvotních verzí se liší, točí se ovšem stále kolem stejných charakterů. A tehdy, když jsem vymýšlel novou postavu, vytvářel jsem chlapy a kluky, protože to bylo jednodušší. Nijak valně jsem nad tím nedumal. „Mimochodem, nemáš v příběhu ženský,“ mi musel někdo říct. Teprve pak jsem si uvědomil, jak je divné mít v knížce pouze kluky. Ne kvůli kvótám, ale kvůli uvěřitelnosti a celkovému záběru například emočního spektra, které může autor skrze postavy čtenářovi předat. Publiku umožní se k příběhu důvěrněji stáhnout. Problém ovšem byl, že v době vydávání prvního dílu jsem si stále nepřipadal kdovíjak dobrý v psaní ženských hrdinek. Při redakčních úpravách, kdy jsme dospěli k závěru, že v knize ženské postavy doopravdy chybí, jsme proto přihodili alespoň pár zmínek o několika hrdinkách, které se mohly dále vyvíjet v druhém dílu. Například Brea Kensingtonová, Vévodkyně nebo Skylar původně v příběhu figurovat nemusely, určitě ne v takové míře, ale měsíc před odesláním knížky do sazby jsme jim položili základy, abych je mohl v Kronových dětech rozepsat. Jednou z velkých výzev pro druhý díl bylo právě přidání ženských postav, které by příběh udělaly barvitější a zajímavější. Zároveň jsem nechtěl, aby všechny vyznívaly jako jedna prototypická ženská hrdinka.

Naopak Metu vyprávíte v ich-formě pomocí hrdinky. Jak se vám Lenka alias Lenny psala?

Ano, to byla zase výzva, kterou jsem si stanovil u Mety — napsat uvěřitelně znějící ženu v ich-formě. Nicméně, zda to bylo těžké? Na to mám připravenou odpověď: Všichni se diví, že jsem napsal ženu, nikdo se nediví, že jsem napsal sociopata, který ji stalkuje.

I na to se chci posléze zeptat.

Dobře, v pořádku. (smích) Nemyslím si, že ženy a muži cítí věci o tolik odlišně. Určité zkušenosti jsou samozřejmě těžko přenositelné. Já jako muž nevím, jaké je jít po tmě sám domů nebo jít si po tmě zaběhat do parku. Mimo jiné protože nechodím běhat. (smích) Nebo neznám situace, kdy má šéfová v práci slizké řeči. Statisticky vzato se to mužům neděje tak často. Tehdy musí nastoupit autorská empatie. My, spisovatelé, předstíráme, že jsme jiní lidé, a píšeme o tom, jaké by to bylo, kdybychom byli jinými lidmi. Je důležité nezapomínat, že emoce cítíme — muži i ženy — stejně. Učíme se o nich jinak mluvit, ale odlišný způsob jejich vyjadřování se dá odpozorovat. Když jsme smutní, jsme smutní stejně. Když máme radost, máme radost stejně. Když nás něco frustruje, když nás něco děsí. Emoce jsou stejné, nebo přinejmenším podobné. Napojení na ženskou postavu je pak už jednoduché. Otázkou pouze bylo, jak vše vyjádřit, jak vybrat správný slovník. Zároveň jsem ovšem přišel na poněkud frustrující záležitost, že očividně ne všechny ženy jsou stejné. Vytvořit tedy správně ženskou hrdinku je od počátku nesmysl, nejde to. Četl jsem spoustu recenzí a komentářů, které chválily, jak báječně je Lenka napsaná a jak je fantastické, že muž napsal ženu tak důvěryhodně. Četl jsem ale i komentáře žen, které tvrdily, že jim Lenka vůbec jako opravdová postava nepřipadala. Myslím si ale, že ve finále nejde o to napsat dobrou ženu, avšak vytvořit dobrou postavu.

A jak se vám psal už zmiňovaný stalker?

Velice jednoduše. Ne-Alex je prototypický perfektní chlap. Je to kluk, který vnímá signály naší společnosti a popkultury, jež mu říkají, jaký by měl být, a on pak takový je. A shodou okolností má schopnosti, které mu umožňují se k tomuto „ideálu“ přiblížit tak dobře, jak to nikdo jiný nedokáže. Chtěl jsem vytvořit padoucha, který se chová hnusně nebo špatně — většina čtenářů během Mety pochopí, že Ne-Alexovo chování v pořádku není —, nemá ale za sebou žádný tragický motiv. Nechová se tak, protože byl jako malý znásilněn. Není to tím, že by spadnul do nádrže s kyselinou či něco podobného. Ne-Alex je zkrátka chlap, který kouká na filmy o Jamesu Bondovi či sitkomy, jako je Jak jsem poznal vaši matku, a vidí chování Barneyho Stinsona. Vnímá, že tohle je ideál chlapa. Za tohle naše společnost chlapy odměňuje. Pokud byste hledali, jaký máte být, abyste zosobňovali opravdu dobrého chlapa, a podívali byste se na tyto příklady, vyjde vám Ne-Alex. Nemusel jsem se tedy při psaní dostávat do svého černého podvědomí. Ne-Alex je zkrátka jen kombinace výjevů z popkultury, filmů, seriálů či příběhů obecně. Jediný rozdíl mezi ním a Barneym Stinsonem je, že postava Barneyho je zasazena do narativu, jenž je pokřiven tak, aby se jeho chování mohl divák smát. Ovšem ve chvíli, kdy od pokřivení upustíme a zasadíme ho do realistického narativu, vyjde najevo, že postava Barneyho Stinsona je ta pokřivená.

V Metě jmenovitě zmiňujete film Zápisník jedné lásky a kritizujete, jakým způsobem romantizuje stalking. Chtěl jste románem upozornit na způsob, jakým popkultura vypráví příběhy o stalkingu?

Ano, ambicí Mety je ukázat jinou perspektivu příběhů o stalkingu. Máme obrovské množství těch, které stalking nebo vynucování souhlasu romantizují. Například Han Solo a princezna Leia z Hvězdných válek. Jejich vztah není konsenzuální, přesto spoustu jeho okamžiků považuje společnost za ikonické. Primární funkcí příběhů je, aby nás učily, jak se vyrovnávat s určitými situacemi v reálném životě. Slouží jako učebnice, manuál ke skutečnému životu. Kdokoliv si myslí něco jiného, nechápe, proč příběhy vytváříme. Meta má proto zabírat stejný prostor jako příběhy, které nevhodné chování romantizují. Má existovat vedle děl typu Stmívání, v němž se Edward chová jako příšerný úchyl, přesto jej dívky v době, kdy upíří série od Stephenie Meyerové frčela, milovaly. Meta má zkrátka ukázat, že v reálu vše funguje úplně jinak.

V rozhovoru pro Kavárnu Host jste uvedl, že na počátku Mety stála myšlenka, jaké by to bylo, kdyby lidé měli superschopnosti. Postupně se přidávala další témata a problémy současné společnosti. Jak jste ale vymyslel hlavní linku se stalkingem?

Chtěl jsem napsat knihu, která by ukázala, jak nerealistické a nemožné jsou příběhy o maskovaných strážcích. Kdyby lidé opravdu měli superschopnosti, jak by vše fakticky fungovalo. To je důvod, proč má Lenka stejné schopnosti jako Mystique z X-Menů, ale jsou pojaté velice realisticky. Tvář si musí upravovat sama ručně, nemůže si měnit oblečení, nemůže měnit svou výšku a podobně. Původně jsem myslel, že protagonistou bude kluk. Pak mi ale došlo, že bych napsal znovu Jasona z Projektu Kronos. Řekl jsem si, zkusme tedy vymyslet ženu. V tu chvíli jsem si dal výzvu vytvořit přesvědčivý narativ v ich-formě o holce, což mě dovedlo až ke stalkingu. Kdybych psal muže, pravděpodobně bych se věnoval konfliktům, které se dají vyřešit fyzicky. Ale s hlavní hrdinkou ženou jsem se chtěl pokusit napsat příběh o konfliktu, který se fyzicky vyřešit nedá. Drtivá většina superhrdinských filmů, ať už obsahují jakýkoliv podtext, jakékoliv těžké téma, totiž končí zápasem dvou borců. Vítěz pak vyhraje i psychologicko-filozofický souboj, jenž stojí na pozadí. Přemýšlel jsem, čím jiným než fyzickou zdatností by mohla hlavní hrdinka vynikat. Chtěl jsem, aby byla chytrá, tvrdohlavá a odvážná. Nikoliv způsobem, že ji nic nevyděsí, ale že dokáže svému strachu čelit. Aby uměla zatnout zuby, ale zároveň aby člověk chápal utrpení, kterým si prochází. A jako poslední věc jsem pro ni chtěl stvořit dobrého antagonistu. Lákal mě koncept dvou postav se stejnými schopnostmi, které od sebe odlišuje pouze to, jak s nimi dokážou nakládat a jak moc mají pod čepicí. Následně jsem vymýšlel podstatu konfliktu a stalking mi přišel z dramatického hlediska zajímavý. Čelí mu hrdinka, která by teoreticky měla být schopna díky svým schopnostem stalkerovi v pohodě uniknout, ten ji přesto dokáže vždy najít a získat si ji. Teprve tehdy začala Meta nabírat kontury generační zpovědi či sociálního románu.

Dělal jste si rešerše statistik a studií, které v románu často zmiňujete?

Drtivou většinu informací, které jsem pro Metu potřeboval, jsem v té době už věděl. Z toho vznikla potřeba román napsat. Samozřejmě jsem ovšem dohledával přesné údaje. Všechny statistiky z Mety jsou pravdivé, jedná se o opravdové výzkumy. Jakmile fun fact obsahuje číslo, ověřoval jsem ho. Jinak by román neplnil svůj účel. Nebylo to ale tak, že ve chvíli, kdy jsem potřeboval uprostřed knihy novou munici, vrhl jsem se na výzkum nového patologického jevu.

V Metě odkazujete i na slavnou knihu sociologa Ervinga Goffmana Všichni hrajeme divadlo. Nicméně Jan Váňa v kritice pro časopis Host vám vytýká dezinterpretaci Goffmanovy teze. „Název Goffmanovy knihy je v originále The Presentation of Self in Everyday Life (Random House, 1959), tedy ‚Prezentace Já v každodenním životě‘, a její stěžejní sociologický argument zní, že všichni neustále používáme nějaké společenské role, které motivují a směřují naše jednání. Nejde o divadlo ve smyslu nošení falešné masky (jak by český název mohl mylně napovídat). To, že jsme nositelé nějaké role, zdaleka neznamená, že ji neprožíváme autenticky a pravdivě. Autor zde nejspíš podlehl svůdnému a často omílanému názoru, že skrze sociální sítě vytváříme falešné sebeobrazy, kterými se snažíme ostatní obelhat, zatímco někde za nimi, za obrazovkami počítačů, se skrývají naše pravá, autentická Já,“ píše v literárněkritickém textu.

Ano, na kritiku Jana Váni si vzpomínám. Jednou jsem přednášel o Metě na sociologii a přesně tímto odstavcem začínala má prezentace. Publiku jsem tehdy řekl, že Goffmana očividně zas tak dobře nechápu. (smích) Váňa zní, že mu rozumí více, a já se bránit nebudu. Meta Goffmanovy myšlenky zjednodušuje. Pokud bych k tomu musel něco dodat, měl bych tři poznámky. Meta je stále součástí beletrie a nemá být o vyčerpávajícím vysvětlování Goffmanovy teorie. Myslím si, že by mi mohla být dána úleva v zájmu tempa a nastolování témat. Román využívá určitého motivu. Vybral jsem si v rámci teorie segmenty v závislosti na tom, co jsem chtěl čtenáři ukázat a na co jsem chtěl upozornit. Jiné jsem ignoroval, to je pravda. Neřekl bych ale, že jsem podlehl svůdné dezinterpretaci. A za třetí bych na okraj poznamenal, že když Lenka Goffmana vysvětlovala před komisí po mém, zkoušku neudělala. Pokud má Váňa největší problém s použitím Goffmanovy teze, beru to jako pozitivní hodnocení Mety. Podle mě nejde o zásadní průšvih. Chápu ovšem, že pro člověka, který mu do hloubky rozumí, je to popuzující.

Projekt Kronos se odehrává ve smyšleném světě, Metu jste naopak zasadil do reálného prostředí. Bylo těžší psát příběh, v němž postavy navštěvují skutečná místa?

Právě naopak. Nemusíte nic vymýšlet, vizualizace je velmi jednoduchá, a to jak pro autora, tak pro čtenáře. Vím-li, že Lenka bydlí na Andělu a na jiném místě v Praze má být za dvacet minut, najdu si jízdní řády, zjistím, jaká tramvaj tam jede a kudy přesně jede. Na druhou stranu člověka limituje prostor, jelikož se nedá ohnout. Vymyslel jsem si, že Lenky máma bydlí u Liberce. Potřeboval jsem, aby hlavní hrdinka dorazila přibližně ve tři hodiny ráno z klubu do bytu, vyspala se, jela za máti do Liberce, pomohla jí balit, vrátila se zpátky do Prahy a bylo teprve odpoledne. Samozřejmě, můžete to trochu zakrýt, zbytečně čtenáře na časové detaily neupozorňovat a pravděpodobně si nikdo ničeho nevšimne. Buď ale v Metě Liberec leží přímo za Prahou, nebo měla Lenka fakt elán a po nejhorší noci svého života spala dvě hodiny, aby vše stihla. Celý příběh se totiž odehrává během jediného týdne, což byla obrovská limitace.

Neuvažoval jste, že by se román mohl odehrávat během delšího časového období?

Samozřejmě ano. Šlo o jednu z hlavních poznámek během redakčních úprav, jelikož se jedná o největší slabinu stalkerského narativu. Stalking je psychicky vyčerpávající, protože trvá dlouho. Nedovoluje oběti vydechnout si. Může trvat dny, týdny, měsíce, roky. I když se většinu dní nic neděje, člověk nikdy neví, zda právě teď nemá stalkera za zády. V Metě je vykreslen více jako adrenalinová týdenní nonstop jízda. Zkoušeli jsme příběh natáhnout do delšího časového horizontu, ovšem úplně se rozbil. Nefungoval z hlediska napětí ani věcí, které se v něm musely stát.

Jsou postavy v románu inspirovány skutečnými lidmi?

Jistě. V první řadě bych chtěl ale říct, že jsem měl všechny své pedagogy z Jinonic, kde sídlí Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy a kterou jsem studoval, rád. V Metě totiž popisuji mimo jiné dva učitele, kteří zkouší hlavní hrdinku, a všichni učitelé jsou přirozeně při zkoušce antagonistická síla. Na opravdu poslední chvíli jsme změnili jména, aby si vyobrazení v románu nikdo nebral osobně. Jedno jméno jsme nicméně záměrně neměnili. Debí Trešlová byla jedna z nejrozzářenějších osobností, které jsem na vysoké znal. Ta mi dala svolení skutečné jméno v knize ponechat.

Debí má mimochodem jeden charakteristický koníček — gumové kachničky. Dává jim jména odkazující na popkulturu a rozmisťuje je různě po bytě. Jak jste na nápad přišel?

Debíiny gumové kachničky mám hrozně rád, ale nejsou mým výtvorem. Nápad vychází z představení komika Jamese Veitche, jehož show je založena na tom, že si dělá legraci ze svého spolubydlícího mimo jiné tím, že mu zaplňuje byt gumovými kachničkami. Potřeboval jsem nějakou věc pro Debí, díky které by zakořenila čtenáři v hlavě. A kachničky byly tak akorát milé, vtipné a mírně otravné. Gumové kachničky ale fungovaly jako tzv. placeholder, tedy jako prozatímní motiv, který jsem později chtěl nahradit jiným. To už se ale nestalo, protože fungovaly skvěle. Dalo se s nimi například pomocí jmen odkazovat na Zápisník jedné lásky. Kdybych ale teď zpětně měl na Metě něco změnit, neopravil bych ani řádek kromě kachniček. Protože z poloviny jsou ukradeným vtipem.

Meta je těžko zařaditelná. Bývá označována jako generační zpověď, sociální román, ale zároveň patří do fantastiky. S nakladatelem jste zvolili pojmenování superhrdinský thriller. Proč jste se tak rozhodli?

Já nemám rád žánry. Chápu, že je potřebují poličky v knihkupectví a občas čtenáři. Jako spisovatel se od nich ovšem snažím oprostit, protože jsou příliš limitující. Baví mě, když využiju motivy, jež čtenář běžně zná z izolovaných žánrů, a promíchám je způsobem, který nečeká. Můžu mu předat něco nového v povědomém balení nebo nové balení s povědomou zprávou. V případě Mety jsme chtěli čtenáře nalákat na vizi českého superhrdinského románu, protože je to originální. Předpokládali jsme, že si knihu lidé koupí, jelikož budou očekávat akci a napětí. A pak v polovině zjistí, že čtou feministický román. Chtěli jsme je trochu napálit. Není to hezké, ale podle mě jsme se rozhodli správně.

Nemyslíte tedy, že pokud by román nebyl zařazen do fantastiky, získal by i nežánrové čtenáře?

Podle mě Meta našla čtenáře, které najít měla. Lidé, kteří čtou feministické romány, ji číst nepotřebují. Vše v ní obsažené už vědí. Náš trik přispěl k tomu, že se dostala k lidem, kteří by po ní jinak nesáhli. A s trochou štěstí jim něco dala.

Přemýšlíte dopředu, jak vaši knihu přijme veřejnost?

V jednom kuse.

A bál jste se někdy?

Na reakci čtenářů myslím pořád, ale nikdy to neovlivní, jak knihu napíšu. Například u Lenochoda Jimmyho jsem od začátku věděl, že bude kontroverzní a ne všem se bude líbit. Věřil jsem ale, že druhá část čtenářů ho o to více ocení. Řeknu jednu věc, která pravděpodobně vyzní hrozně, ale podle mě by se jí měl řídit každý spisovatel. Já s knihou strávím rok, čtenář dvě odpoledne. Proto si knihy napíšu podle sebe, jak si myslím, že budou nejlepší. Zním teď narcistně a egoisticky, ale je to důležité, už jenom pro zachování mentálního zdraví.

Získal jste díky recenzím důležité poznatky k další tvorbě?

Obecně vzato, moje knihy jsou relativně dobře hodnocené. Pozitivní zpětná vazba převládá, proto pravděpodobně nesu komentáře dobře. Kdyby mi některý z nich rozdrtil ego, dalších pět mi ho spraví. (smích) Přemýšlím ale, zda jsem si z recenze někdy odnesl něco, co jsem do té doby nevěděl… Během redakčních úprav většinu slabin knihy odhalíme. Pokud jsme je neopravili, má to svůj důvod. Když mi lidé vyčítají, že se jim v Kronově odkazu kvůli časovým rovinám špatně orientuje, neříkají mi nic nového, z čeho bych si mohl vzít pro příště ponaučení. Román se mi špatně četl, protože je komplikovaný, nestačí. Potřeboval bych detailní rozbor, co přesně je komplikované a co by se dalo změnit. O tom ale recenze většinou nejsou. Málokdy narazí člověk na nějakou, která by byla pro autora prospěšná z jiného hlediska než coby česání ega nebo srážení hřebínku.