Všechny historické romány popisují současnost

V češtině nedávno vyšel váš poslední román Vzestup, jímž jste po předchozích titulech Válka a terpentýn a Konvertitka dovršil svou románovou trilogii. Ačkoliv se každá z těchto knih odehrává v jiném čase a prostoru, považujete je za celek. Jak spolu souvisí?

Zpočátku jsem o tom takhle vůbec neuvažoval. Ty příběhy si mě našly samy. Ačkoliv všechny tři pojednávají o něčem jiném, spojuje je způsob práce — jejich kostru tvoří obšírné rešerše a místo klasického vypravěče se jimi jako červená nit vine coby pozorovatel moje postava, která postupně odhaluje děj. Nejprve se mi do ruky dostaly deníkové zápisky mého dědečka z doby první světové války, kterou strávil v zákopech na flanderských polích. Začal jsem podle nich sepisovat jeho příběh. Druhý díl trilogie s názvem Konvertitka je založený na tisíc let starém rukopisu, který jej situuje do provensálské vísky, kam už dlouhá léta jezdím psát. Třetí román Vzestup se odehrává za druhé světové války a jeho ústřední postavou je jeden vlámský esesák.

V roce 1979 jste koupil rozpadávající se dům v centru Gentu. Později jste se dozvěděl, že v něm před vámi žil obávaný nacista Willem Verhulst. Bylo vám hned jasné, že to je další námět na román, na završení trilogie?

Já jsem vůbec neměl chuť pouštět se do knihy o dalším esesákovi. Takových je všude kolem spousta, a navíc jsem si říkal, že přece nebudu tak předvídatelný, abych se po románu o první světové válce pustil do příběhu o té druhé. Ale potom se ke mně dostala publikace Verhulstova syna Adriaana. Adriaan Verhulst byl uznávaný historik a právě on mě ve své knize označil za současného obyvatele domu, v němž jeho rodina dříve žila. Když už jsem byl do toho příběhu tak osobně zatažený, dozvěděl jsem se i podrobnosti o Verhulstově manželce, což byla velice vlídná a zbožná, protinacisticky naladěná žena, a v tom okamžiku mi došlo, že se nejedná jen o příběh dalšího esesáka, ale o příběh celé rodiny, který se odehrával v každém koutě domu, který jsem tak dobře znal. 

Zdokumentoval jste, jak se z obyčejného vlámského mladíka stal obávaný kat. Jak se k vašemu úsilí postavili Verhulstovi potomci?

Verhulstův syn Adriaan se s minulostí svého otce vypořádal ve svých pamětech, ale zemřel dřív, než jsem se ke zpracování tématu dostal já, takže jsem neměl možnost s ním o tom promluvit. Navázal jsem však kontakt s Adriaanovými sestrami, které mi byly velice nápomocné. Myslím si, že to pro ně muselo být v mnoha ohledech velice bolestné. Byl jsem totiž první člověk, který šel po minulosti jejich otce pátrat do archivů, vyšťoural jsem na něj, co se vyšťourat dalo. De facto jsem jim předestřel zločiny, kterých se jejich otec dopustil. Druhá věc potom byly Verhulstovy milostné eskapády. Jeho dcery se z mých rešerší dozvěděly, že otec jejich milující matku celá léta podváděl, že udržoval intimní poměr s milenkou, která byla v mnoha ohledech ještě fanatičtější než on sám.

Jak byste Verhulsta charakterizoval?

Willem Verhulst byl naplněním definice banality zla. Byl to vlastně velmi obyčejný pán, jak se říká: „zločinec od psacího stolu“. Tahem pera posílal stovky svých spoluobčanů do koncentračních táborů. Pozoruhodné přitom bylo, že jeho první žena, která zemřela na rakovinu, byla židovka z New Yorku. Jeho druhou ženou byla dívka ze selské kalvinistické rodiny z Nizozemska, která o jeho první ženu pečovala u smrtelného lože.

Dvacet let jste žil ve stejném domě jako on. Máte pocit, že se vám ho pomocí románu podařilo pochopit?

Ne. Pro kolaboraci ve své zemi stále nemám pochopení. Chápu, že Verhulst žil ve složité době. V životě každého člověka nastanou okamžiky, kdy se musí rozhodnout, jestli se podvolí zlu, nebo nikoliv. Nejde o politické přesvědčení, nýbrž o etiku. Záleží na tom, jaké má daný člověk domácí zázemí, co mu říká jeho svědomí. Za první světové války probíhala v Belgii takzvaná kulturní kolaborace, které se dopouštěli především intelektuálové, za což je po válce pochopitelně stihl trest. Je třeba si uvědomit, že tehdy nebyly v Belgii dva rovnocenné jazyky, Vlámové byli velmi utlačováni a to se za druhé světové války přetavilo v hořkost.

Už z Vlámů ta hořkost mezitím vyprchala?

Chcete-li pochopit Belgii, jaká je teď, musíte se podívat, jaká byla v minulosti. To je klíčem k porozumění, proč ve volbách stabilně posilují vlámské nacionalisticky orientované strany. V rešerších pro knihu Vzestup jsem dokonce udělal jeden senzační objev – našel jsem totiž v archivu oslavnou řeč, kterou kdysi na Verhulstovu fanatickou milenku napsal jistý Bart De Wever, který je dnes primátorem Antverp (a po nedávných volbách možným budoucím premiérem země, pozn. red.). Bart De Wever coby mladík obdivoval ženu, která až do smrti měla na krbové římse Hitlerovu bustu. Když jsem to zjistil, úplně mě to rozhodilo a Bart De Wever byl velice rozezlen, že jsem tu informaci do knihy zapravil. De Wever se v současnosti se svou stranou NV-A snaží vymanit vlámství z krajně pravicového hávu a posunout ho do středního proudu, uvidíme, jak se mu to podaří.

U románu Konvertitka jste vycházel z jediného dochovaného rukopisu, u dalších románů jste naopak disponoval nepřeberným množstvím dokumentů i přímých svědectví. Co je pro vás více svazující, muset si příběh domýšlet, nebo naopak některé jeho aspekty muset vypustit?

Ve své podstatě jsem měl pokaždé materiálu spoustu, včetně Konvertitky. K ní jsem si totiž nastudoval asi 280 odborných publikací, abych například věděl, jaké oblečení se v té době nosilo nebo které lodě křižovaly Středozemní moře a vozily pasažéry do Afriky. Osmdesát procent rešerší ale člověk nakonec stejně neupotřebí, nesmí jimi příběh zatěžkat, ten musí dýchat.

Co trilogie, kterou jste dovršil, ozřejmila vám samotnému?

Poučil jsem se, že v každém z nás je šedá zóna a že dobro a zlo není naučené, ale táhne se celou historií. Historický román, ať už se odehrává v jakémkoliv období, nakonec vždycky pojednává o současnosti. Na rozdíl od historika, který se musí držet faktů, se já jako literát na historické příběhy můžu dívat jinou optikou, zabývat se prožitky a zkušenostmi konkrétních lidí. Uvědomil jsem si také, že na všechno špatné, co muži v historii napáchali, doplatily hlavně ženy. Myslím si, že každý spisovatel by se měl pokusit věnovat ženské psychologii a ženským postavám. Ponořit se do ženské perspektivy pro mě bylo velice zajímavé a jako muže mě to změnilo.