Opatrné nahlížení do tlamy černého žraloka: anketa o surrealismu

Je surrealismus pouze historická etapa, nebo jej chápete jako něco stále živého? Inspiruje vás nějak surrealistické myšlení a tvorba ve vašem vlastním psaní nebo tvoření? Máte některé autorstvo jakkoliv spřízněné se surrealismem, které máte rádi a k jehož tvorbě se obracíte?

Surrealismus v mé tvorbě existuje doslova na hranici předvědomí, přítomný, ale nepříliš reflektovaný. Vnímám jej z pohledu psychoanalytického výkladu teorie snů nebo jako přirozený produkt imaginace, která mi kromě emancipace od reality dává naději v pozitivní transformaci světa. Nechávám se inspirovat spíš vizuálně. Vždy ke mně promlouvaly obrazy Toyen a Fridy Kahlo, taky se neustále vracím k filmovým počinům československé nové vlny — zejména k Valerii a jejímu týdnu divů nebo k drzým Sedmikráskám Věry Chytilové. Ze současného básnictva mají mému srdci blízko Volné verše Ondřeje Hanuse a Fosfény Jana Horského. Jako jednohubky tohoto směru si vychutnávám queerness, radikálnost a motivy rozmělněné tělesnosti.

Nela Haluzová

S. je nádherná mrtvola, plná larev a virů a zvířat a celý to ne a ne umřít. Všechno neustále participuje na všem.

Neodpusťme jim, že na revoluci nalepili barvy řádu. Všichni budou tvořit básně, dělat skupiny. Až v nich bude každý sám, tím se surrealistická revoluce náplní. Spojené nádoby? Střepy. S. neumřel po meči, ale po sekyře. Když došlo dříví, štípalo se hnutí.
Freud nemá rád Bretona, Breton zase Deborda. Nezvala nikdo. Střílet? I do vlastních.
Rozdíl mezi surrealist/kou a surrealismem v přídavném jméně nežije v anotaci.

Jinak: ještě na střední v Sudetech jsem si představoval, jak budu chodit za surrealisty do Montmartru na Starém Městě, což se vůbec nestalo. Před čtyřmi měsíci vedle mě seděl na akci Švankmajer a něco si zapisoval. Vyfotil jsem mu ruce. Analogon už neodebírám z finančních důvodů.

A ještě: S. popřel dialektiku a víru v jakýkoliv determinismus, odhaloval čas jako vrstvu, kde spolu všechno koresponduje, cyklí se a vrací, a tak nemůže umřít, než se narodí.
Inspiruje mě hodně.

Jan Horský

K surrealismu jsem se nedostal skrz básnické texty — někdy v patnácti na mě vyskočily na youtube krátkometrážní filmy Jana Švankmajera. Myslím, že v sobě uchovávají to, co mě o pár let později začalo fascinovat na surrealistické poezii: záběry na každodenní, neotesanou a dobře známou skutečnost, z níž se však vlivem imaginace stává něco docela nepředstavitelného. Obzvlášť působivé jsou pro mě texty Vratislava Effenbergera či Stanislava Dvorského — v tom, jak se v nich znepokojivě vynořuje území dětství, jak dokážou oživit harampádí, které ztratilo účel, a právě proto se stává v pragmatickém světě záchytným bodem. Taky nenápadný humor, jenž jako by nebyl cílem, ale vyjevil se až po zapsání. A nakonec zmíním velmi konkrétní obraznost, která nutí ustrnout u jednotlivého verše: „je to tajemství vzducholodi / tak nízko u země / je to tajemství půd vikýřů a zakázaných střech“ (z Effenbergerovy básně „Nejmenší svět“).

Lubomír Tichý

Surrealismus bude provokovat přesně tak dlouho, dokud lidé budou tápat po vysvětlení nevysvětleného. Je vlastně velmi příjemné si uvědomit, že umění se dokáže obejít bez racionality. Že proti záplavě úmorného civilismu a pragmatismu stojí přímý odraz absurdna, nehledě na původ či stáří daného díla. André Breton, Karel Šebek (nepochybně stále žijící!), Geordie Greep.
„vzal jsem papír, vložil do stroje a začal vraždit“
A právě všechny ty šebkovské sekery, kotlety, bomby a vraždy tak představují dokonalou subverzi, která rezonuje stejně silně, ne-li silněji, v absurditě dnešní.
Avšak musím přiznat, že ve mně tato imaginativní bezbřehost vzbuzuje jakýsi respekt k celistvosti textu, nutkání jej ukočírovat. Šebek nešebek. Proto vnímám surrealismus, ač je mi jednoznačně nejbližší ze všech protivných -ismů, spíše jako nástroj, niterný tvůrčí proces, jenž si nerad nechávám přerůst přes hlavu. Opatrné nahlížení do tlamy černého žraloka.

Matyáš Vejvalka

Existují různé brýle, skrze které se můžeme dívat na svět. Takové brýle vždycky určitým způsobem zkreslují realitu a její vnímání — některé věci se dostávají do popředí, jiné se našemu oku schovávají. Surrealismus vnímám jako čočku, která projektuje před naše oči to, co nachází v nás, a zhmotňuje tak svět, který existuje v našem podvědomí.
Takový svět můžeme zaznamenat tak, jak se nám jeví, bez větších kontextů či souvislostí. Můžeme ho ale také střízlivýma očima česat, zkoumat jeho zákonitosti. Dokladem toho je například Codex Seraphinianus italského umělce Luigiho Serafiniho. Autor encyklopedickou formou prezentuje imaginární svět skrze obrazové prostředky, které doplnil o poznámky v konstruovaném, pravděpodobně asemickém písmu.

Surrealismus nezačíná a nekončí, je živý, transformuje se. Více než umělecký směr či etapu ho vnímám jako cestovní prostředek, který umožňuje navštěvovat jiné světy, ať už ty v nás, nebo v druhých. Každý z nás může tvrdit, co tvrdil Dalí:
já jsem surrealismus!

Apolena Vybíralová

Nemyslím si, že sám v sobě kultivuju surrealismus, surrealismus si zpracovává a kultivuje mě. Moje nejlepší verše vznikají na pomezí bdění a spánku, přicházejí za mnou těsně před usnutím (čímž mě staví před rozhodnutí je buď zapsat a vytvořit tak živnou půdu pro novou báseň, nebo dát přednost spánku a navždy je zapomenout — učím se volit první možnost). Takhle vznikly například verše „nektar ze stromořadí skapává vzhůru“ nebo „rozkrojím dvěma srpy nektarinku“. V bdělém stavu k veršům, které přicházejí samy, následně poměrně nesurrealisticky přimýšlím zbytek básně.
Kromě toho je moje oblíbená činnost svobodné vykradačství, ke kterému jsem měl vřelý vztah ještě před vědomým uchopováním spojení surrealismu a svých veršů. Tu si odloupnu z cizí básně/říkanky/písně rytmus, tu si nakradu hezké slovní spojení. Vykrádané prvky ale většinou přizpůsobím potřebám básně. Nedávno ke mně před usnutím přišel verš „skákal dokola železný raneček“ a já jsem cítil, že i v něm jsem musel z něčeho (ač ne zcela vědomě) čerpat. Váhám, jestli jsem vykradl „stříhali dohola malého chlapečka“ nebo „jede, jede poštovský panáček“.

Antonín Zhořec