Zapomenutá kniha: Led

„Nemohu psát celý život stejným způsobem. Svět je teď docela jiný a můj život v něm taky. Člověk odpovídá svému aktuálnímu prostředí a atmosféře, ve které žije. Absorbuje do sebe vnější vlivy a moje psaní se na základě toho neustále přetváří,“ napsala Anna Kavan v dopise svému věrnému vydavateli, Peteru Owenovi, v roce 1966. Úryvky z tohoto psaní se pak nachází v povídkové sbírce Machines in the Head, volně přeloženo Přístroje v hlavách, vydané posmrtně před pěti lety.
Podobně jako mnoho její stěžejní tvorby se k nám, čtenářům, tyto části textů dostávají konečně až teď — dobrých pět dekád po její smrti. V době, která zpětně docenila genialitu a živelnou palčivost autorčina psaní. Do jisté míry jde o současným (a přece opožděným) nastavením motivované přehodnocování literární historie a hledání ženských autorek, které zůstaly tehdejší společností opomíjené. Ale na Anně Kavan je toho podvratného mnohem víc, co na docenění čekalo tak dlouho.

Zběsilý start

V něčem je úvodní citace symptomatická nejen pro její proměnlivou tvorbu, ale také pro její samotný život, který byl cokoliv, jen ne obyčejný a ustálený. Narodila se v dubnu roku 1901 se jménem Helen Emily Woods, ale od svých osmatřiceti let se nenechala oslovovat jinak než jako Anna Kavan. Nebyl to jen pseudonym, ale celistvá (a legislativně zpečetěná) identita, kterou v psychicky náročném období přijala kompletně za svou. Jméno pochází od hrdinky svých dvou autobiografických románů, Let Me Alone z roku 1930 a Stranger Still z roku 1935. Tomuto radikálnímu rozhodnutí předcházelo úmrtí její dcery ihned po narození a období depresí, jež kulminovalo v rozvod s druhým manželem, ambiciózním, ale neúspěšným malířem Stuartem Edmundsem.
Z hlediska atraktivního životopisného psaní se v podobných článcích zmiňují jen tyto předěly, ale pro úplné pochopení Anny Kavan je třeba také zmínit jejího prvního manžela, Donalda Fergusona, jenž byl bývalým milencem její matky a kterého jí ona sama dohodila. Od matky se Kavan celý život distancovala a ve své tvorbě vyobrazovala matky jako závistivé, kruté a necitelné. Přesto v Kavaniných posmrtně vydaných denících nacházíme zmínky autentické afekce, kde píše o matčině laskavosti a že bez ní by život absolutně nezvládla. Otec se zabil, když jí bylo deset let, ale už dávno předtím stačil od rodiny utéct. Otcovské figury jsou proto v jejím díle často láskyplné, ale zároveň nepřítomné postavy, jež se vyhýbají komunikaci se svými dětmi. Láska otců je čistě abstraktní — jenom idea v hlavách potomků.
Po separaci od prvního manžela si pak Kavan zamilovala jih Francie a svobodomyslný život tamních řidičů a závodníků rychlých aut na Riviéře. Tam se také blíže seznámila s nejstabilnějším partnerem svého života — s heroinem, na němž byla střídavě závislá další čtyři desetiletí. Do jisté míry ji k závislosti dovedlo i to, že trpěla chronickým onemocněním páteře a droga jí umožňovala úlevu od bolesti. V její konejšivé, ale zrádné náruči postupně čím dál více unikala také od vlastní hlavy, což je motiv nesoucí se jako nit skrz několik jejích knih: surrealismus hledající v podvědomí nové, netušené světy. Co když ale jeho metody aplikuje autorka, v jejímž podvědomí se skrývají takřka jen ty nejbolestnější představy? Dystopie nikoli politická, ale autobiografická.
Závislost na rychlosti sportovních automobilů, jež se často vyskytují i v jejích povídkách a románech, a na zpomalení skrz heroinový rauš jsou tak dalším z kontrastů, které ji jako člověka i autorku utvářely. Není to ale takový paradox, jak se na první pohled zdá. Vysoce citlivá a přemýšlivá Kavan dokázala prožívat intenzitu zběsilé jízdy a soutěživosti mezi jezdci. Ale právě tato náklonnost k intenzivním prožitkům ji pak uváděla do bezbřehé deprese či úzkosti. Je to boj s vlastní hlavou, jež je stejně tak proměnlivá, často se mohla v tvůrčím zápalu nebojácná a plná nápadů o pár dní nebo týdnů později obrátit proti ní a se stejně pronikavou inteligencí ji trýznit těmi nejhoršími myšlenkami.
V případě nového pseudonymu šlo u Kavan o čerstvý start, ne nepodobný těm u závodníků bleskových vozidel, která se pak dále vyskytují v jejím díle. Bylo to odříznutí se od starých problémů a starostí. Od minulých verzí sebe sama a zármutku. Stylisticky to znamenalo i obrat v její tvorbě a větší přiklonění k surrealismu, experimentu a mnohem většímu důrazu na bolestná osobní témata. Romány, které vydala pod svým pravým jménem Helen Ferguson, byly výrazně konvenčnější a držely se standardní struktury vyprávění rodinných, vztahových dramat, jež byla tehdy v kurzu. Výraznou výjimku tvořily dvě již zmiňované autobiografické knihy, které v určitých aspektech předpověděly její další, mnohem nebojácnější směřování.

Správce a bledá dívka

V psaní Anny Kavan je to, co Jean Cocteau v rozličných rozhovorech nazýval „zvnitřněným stylem“. V jejích textech má subtilní vyjádření sebe sama prim před všemi zvraty a dialogy, jež jsou zdánlivě banální a žánrové, ale slouží pro vyšší účel jako prostředky k navázání obrazotvorné atmosféry. Nejde o to, co se říká, ale jakými slovy se to všechno zpodobňuje. Kavan bývá pro svůj strohý a přitom imaginativní jazyk plný nejednoznačných metafor často srovnávána s Franzem Kafkou, i pro své časté používání iniciál místo skutečných jmen. Dokonce se spekuluje o tom, že svůj pseudonym si zvolila jako poctu onomu židovskému autorovi. Spojuje je také výrazné zaměření na tělesnost, ale zatímco u Kafky jde o transformaci, Kavan pracuje zřetelně víc s nepříjemnou stálostí — hubených až transparentně tenkých těl žen, o nichž vypráví.
Led (Ice) je její nejslavnější novela, necelých dvě stě stran nádherného psaní o nemožnosti lidské laskavosti. Je to kniha psaná jako noční můra, ale tak věcně popsaná, že se vlévá do čtenářovy reality. Jako nákupní seznam, jehož součástí se krom zeleniny a masa stal brutální popis, jak se na pulty tyto suroviny dostaly, kolik dětských dělníků trpělo, než jsme si mohli pochutnat na specialitě šéfkuchaře v luxusní restauraci s výhledem na smetiště.
Led je dějově poměrně jednoduchý. Je to novela vyprávěná mužem, jenž si říká „správce“ a který putuje po dystopickém světě, který čím dál více zamrzá. Jako by přicházela další doba ledová. Letmo se tu zmiňuje jakási atomová válka, která k této postapokalyptické situaci vedla, ale nikde se nezachází příliš do detailu. Budování světa tu probíhá v náznacích, útržcích hovorů a chaotických myšlenek vypravěče, který je posedlý bezejmennou dívkou s bledou pletí a ještě bělejšími vlasy. Jeho milostná obsese touto bytostí, jak ji někdy nazývá, ho zaslepuje k okolními světu a všudypřítomné katastrofě. V jejím pronásledování ale jednou například předstírá, že píše historickou studii města, což je decentní ironické pomrknutí na to, že jej skutečný svět či lidé v něm mimo něj samotného a dívku nezajímají. Je taky poháněn myšlenkou, že je dívka trýzněná svým násilnickým partnerem. Od samého začátku knihy přiznává, že trpí halucinacemi, a tak není vůbec zřejmé, co si vymýšlí a co je skutečné. Velmi záhy je ale jasné, že je to nestabilní a dost možná nebezpečný člověk. Jeho násilné představy se na stránkách zjevují znenadání, aby pak děj pokračoval, jako by se v jeho hlavě nic neodehrálo. „Bál jsem se, že by se ten sen mohl ukázat být skutečností. Něco v dívce mě ponoukalo k jejímu pronásledování a psychickému teroru na ní. V podstatě totiž zkazila mé sny — zavedla mě do temných míst, která jsem si předtím nepřál prozkoumávat. Už mi nebylo jasné, kdo z nás je obětí. Možná jsme byli obětí jeden druhého,“ psala Kavan z pohledu titulního hrdiny v Ledu o jeho stalkingové, odměřené odyseji za sebenalezením.
Nejčastěji se Led interpretuje jako metafora na Kavaninu dlouholetou závislost na heroinu, která ovlivňovala její život téměř od samotného počátku její autorské dráhy. Ledové krusty a zima jako zpodobnění neprostupnosti, vzdálení se od skutečného života do prostoru za hranicemi vnímání sebe samého. Zmrazení jako útěk od bolestného vědomí vlastní existence. Beatnici tvrdili, že změnami stavu vědomí se přibližují podstatě, ale pořád u toho měli spoustu zábavy a sexu. Kavan míní změnu stavu vědomí, ztrátu povědomí o hranicích mezi realitou a fantasmagorií, jako přirozený stav, který je poháněný nekomfortností ve vlastním těle. Neochotou přijímat své myšlenky. Cokoliv, co je mimo sebe, je potenciální radost.
Pro mnohé může být čtení Ledu nepříjemné, protože v nich vyvolává pocity odevzdání se rauši, který ale v tvorbě Kavan končí stejně rychle, jako začíná. Její knihy jsou drogám podobné maximálně extaticky poetickou prózou, ale vždy mají ve svém obsahu blíž depresivně sebeuvědomujícímu dojezdu než radosti z něčeho mimoběžného. Anna Kavan působí jako surrealistka, ale na rozdíl od malířů ukazujících sic občas divné, ale hlavně uklidňujícím způsobem magické elementy světa, ona nahlíží do prachobyčejné reality a posouvá ji svým snovým viděním do nočních můr, jež se schovávají jen kousek za zdáním běžnosti. Nenávist přetvářejícího se tichého manžela jako chomáček sněhu za oknem. Žárlivost holky, která hladí chlapecké vlasy, ale doopravdy myslí na střelbu z pistole, kterou jde teprve koupit. Míčky s vodou na politiky, kteří ve spánku vyhrávají volby.
Když v knize Led Kavan mluví objektivně o násilí, jež se mezi lidmi v zmražené krajině odehrává, říká: „Válkou jsme potvrdili skutečnost, že jsme naživu. A postavili se tak proti ledové smrti plížící se po celém světě.“ Kavan ale není bez naděje a její postavy často prožívají palčivou touho po blízkosti s druhém. Místy je ta touha přesvědčivě milostná, ale v jejím podání bohužel vždy vede ke kontrole a dominanci. Ženy jsou v Ledu objektem zájmu a lásky, nikoli svébytnými charaktery. Vše je hnané silou a hrubostí. Identita hlavního hrdiny a vypravěče v jednom, s nímž snad máme alespoň zpočátku soucítit, jedoucího autem sem a tam po světě, aby našel svou vysněnou dívku, se prolíná s násilnickým uzurpátorem, který ji drží pod zámkem. Ve vidění autorky totiž oba touží tak trochu po tom samém. Snová logika je tu neustále přítomná a ledové krusty příběhu se střídají stejně jako scény. Dokonce tu dochází až k jakémusi filmovému střihu, který občas přeskočí z jedné situace do druhé, aniž by se předešlá uzavřela. Fyzická slabost v jejích knihách má částečné své opodstatnění v křehké psychice hrdinek (i v záměrně krátkých vhledech do hlavy mužských postav). Narativně je ale podstatná hlavně proto, že s nimi ostatní mohou fyzicky manipulovat, jak se jim zlíbí. Píše skrz takto nastavené archetypy o nezlomné zlovůli patriarchátu, ale obvykle skrz jednání mužů, kteří si myslí, že jsou zamilovaní, zatímco s nimi lomcuje majetnictví.
Sny Anny Kavan jsou noční můry o nemožnosti si porozumět. Kdo mluví, ten ubližuje, protože přemlouvá do něčeho, co ten druhý nechce. Jazyk je tu vyloženě wittgensteinovsky ta největší hororová past, protože slova nekorespondují s tím, co máme uvnitř. Hranice mého světa jsou hranicemi jazyka, kterým mluvím. Zachránce je trýznitel a naopak.
Kavan je jako nepřiznaná surrealistka zdravě odolná jakýmkoliv ezoterickým interpretacím, protože v jejím autorském pojetí se ve snech nenapojujeme na ostatní lidi, ale naopak zůstáváme epicentry vyprávění, které není vůbec příjemné. Jsme oběťmi vlastního uvažování a vše se obrací vůči nám. To, co v této knize nazývá nočním přemýšlením, oproštěným od pragmatičnosti toho denního, je v podstatě stará známá úzkostlivost.
Anna Kavan zemřela v roce 1968 na zástavu srdce ve svém londýnském domě ve věku sedmašedesáti let. Přežila několik pokusů o sebevraždu a nakonec zemřela nečekaně přirozenou smrtí. V prostorách jejího bydliště se našlo tolik heroinu, že by to v případě užití zabilo celou ulici. Zemřela necelý rok po vydání své poslední knihy Led, jež byla první, která vzbudila výrazné kladné ohlasy. Od její smrti se k jejímu odkazu přihlásili slavní autoři jako J. G. Ballard, China Miéville nebo Mark E. Smith z kapely The Fall. V posledních letech se její dílo v angloamerickém prostředí znovu vydává s velkým zájmem kritiků, teoretiků a literárně zaměřené veřejnosti. Možná i proto u nás stále není přeložená, což by právě nově obnovená fascinace v zahraničí mohla změnit.