Aby poezie byla všude

Věnuješ se poezii jako dialogu. Co tím myslíš?

Když říkám, že mě zajímá poezie jako dialog, snažím se tím napadnout představu, že poezie — respektive jakékoliv umění — existuje jako nehybná, objektivní forma. Věřím, že poezie skutečně neexistuje, dokud s ní někdo neinteraguje a neinterpretuje ji. Čtenář dává vzniknout významu. Jinými slovy, nemyslím si, že poezie se dá tvořit, dá se pouze přijímat. Ze čtenářů se stávají básníci tím, že text proměňují skrze prizmata svých jedinečných zážitků a interpretací, zatímco autoři jim pouze dodávají látku. Proto je poezie prorostlá nejednoznačností a subjektivitou, což vytváří prostor, kde význam není nadiktovaný, ale postupně se odkrývá v rámci dialogu mezi textem a čtenářem.

Představ si svět, kde je umění zcela objektivní, básně jsou redukovány na jednu interpretaci, dokonale srozumitelné pro všechny. Nebyla by to dystopie úplně osekaná o hloubku, kterou umožňuje pouze osobní účast? Nabízí se ale důležitější otázka: Cítí se dnes čtenáři dost svobodní, aby se na tomto dialogu podíleli? Nebo se z autorských čtení stala salonní, exkluzivní a akademická záležitost, což lidi přivádí k pocitu, že nejsou dost kvalifikovaní k tomu, aby dokázali interpretovat báseň?

Role čtenáře coby básníka je pro mě zásadní, a proto se snažím prozkoumávat, zda současné literární prostředí skutečně tento dialog umožňuje. Pokud má být poezie živá, vskutku pulzující konverzace, je nezbytné vytvářet kontexty, ve kterých má každý účastník pocit, že se na dané situaci může podílet — tedy kontexty, které vyzdvihují subjektivitu. Jen a pouze tehdy může poezie naplnit svůj potenciál. Ne jako nehybná, objektivní forma, ale jako dynamická výměna, která čtenáře či posluchače podněcuje k tomu, aby vytvářeli vlastní významy a stali se tak sami básníky.

Co je to OBJECT:PARADISE?

OBJECT:PARADISE je pražský kolektiv, který organizuje akce a vytváří projekty, jejichž cílem je ukazovat poezii jako prožitek. Zajímají nás základní otázky jako: „Co dělá báseň básní?“, „Kdo může být básníkem?“, „Kde se poezie odehrává?“ nebo „Proč si většina lidí myslí, že nejsou básníky?“ Naším cílem je nadchnout pro poezii lidi mimo tradiční literární kruhy. Ukázat jim, co to může být, kdo to může dělat a kde se to může dít.

Náš kolektiv spojuje Manifest OBJECT:PARADISE, ve kterém jsou všechny tyto základní principy rozepsány víc do hloubky. V praxi nám ale jde jenom o to, aby poezie byla dostupnější, aby byla zábavnější. Aby poezie byla všude.

Jak funguje literární scéna básnířek a básníků, kteří sice žijí v Česku, ale píší anglicky či v jiných jazycích?

Existuje zde naprosto úchvatná mezinárodní literární scéna, s jakou jsem se nikde jinde nesetkal. Konkrétně v Praze je kolem deseti literárních skupin a kolektivů nečesky píšících autorů, které pravidelně organizují autorská čtení a další akce. Na těchto akcích navíc obvykle všechny potěší, když někdo přečte texty, které nejsou ani česky, ani anglicky. Tyto události vytváří výborné interkulturní prostředí, kde vznikají zajímavé diskuse o poezii, psaní i literární teorii.

Dá se říct, že jste komunita?

Ano. Řekl bych, že přinejmenším v Praze se všechny tyhle skupiny vzájemně podporují a pomáhají si. Chodíme na čtení, natáčíme filmy, pijeme pivo, jezdíme spolu v nočních tramvajích, píšeme haiku, vydáváme časopisy… A milujeme naše město.

V závěrečných titulcích svých filmů děkuješ takzvané Pražské scéně (Prague Scene). Co konkrétně tím myslíš?

Praha má takové tajemství, o kterém většina Čechů vůbec neví: jedná se o skupinu okolo 300 až 350 fluktuujících mezinárodních umělců — spisovatelů, hudebníků, malířů, filmařů, studentů a dalších, kteří udržují při životě alternativní, skrytý kus pražské kultury. Náš kolektiv se mimo jiné zabývá výzkumem počátků naší scény, stejně jako dokumentací a ochranou jejího unikátního kulturního dědictví a artefaktů. Myslím, že tak radikální přístup ke zpochybňování toho, co se v umění považuje za vhodné, jako má náš kolektiv OBJECT:PARADISE, by nebyl možný nikde jinde na světě. Naše komunita je schopna pracovat s nepředvídatelností, toleruje naprostý chaos a spojuje ji neobvykle silná touha tvořit.

Jak se člověk může zorientovat? Kde začít? Existují nějaké výrazné anglické hlasy z Česka?

Naším domovem je Žižkov. Tady se rodí spousta projektů, tady probíhá spousta diskusí o umění. Smekáme klobouky před první vlnou expatů a imigrantů, kteří sem přišli po sametové revoluci a vytvořili kulturní prostor a instituce, na jejichž základech stojí dnešní komunita.

Jak moc je tvá vlastní tvorba ovlivněna tím, že žiješ v Česku?

Má práce i tvůrčí proces jsou ze všech úhlů pohledu ovlivněny tím, že zde žiji. Už šest let jezdím pražskými nočními tramvajemi sem a tam, do všech směrů — znám tu každou křižovatku a stanici metra. Jsem Prahou naprosto posedlý a nic nechci dělat víc než sdílet tuto lásku s ostatními. Co jsem se sem přestěhoval, jsou úplně všechny mé projekty o této vášni — každoročně natáčíme film o Žižkově, vydáváme tu měsíčník KROTCH a každý měsíc taky máme show v rádiu, která je taky o žižkovské kultuře, jmenuje se OBJECT:PARODY.

Cítíš se součástí českého literárního provozu? Máš pocit, že je připraven přijímat cizince, respektive lidi, kteří nepíší v češtině?

No, to úplně ne. Mám pocit, že česká literární scéna je občas poměrně uzavřená, že úplně nechce přijímat lidi, kteří neumí česky. Ve skutečně ale tuhle exkluzivitu dokážu ocenit, protože podtrhuje důležitou pravdu o jazyce a poezii: jsou hluboko v kultuře a potřebují určitý konkrétní kontext. Česky mluví poměrně malé množství lidí — a tato exkluzivita pomáhá k tomu, že je vaše jazyková kultura zajímavá a živá.

Velmi podporuji lokální poetiky — jazyk, obsah i formát, které jsou přirozené v dané kultuře a bezprostředním kontextu. Řeknu ti to takhle: proč se smějeme vtipům, kterým rozumí pouze zasvěcení, zatímco otřepané fóry jsou obvykle spíš trapné? Myslím, že čím exkluzivnější a intimnější je sdílená zkušenost, tím hodnotnější je jazyk, který z dané zkušenosti vychází.

Náš přístup je jiný v tom, že místo snahy zakonzervovat jazyk jako takový chceme spíš zachovat moment, který jazyk vytváří. Tvoříme takové vlastní vtipy pro zasvěcené — jazyk, který dává smysl pouze v daném bezprostředním kontextu, ať už ho na místě tvoříme, nebo přejímáme. Oba přístupy mají své výhody a moc si vážím české kultury za to, s jakým odhodláním udržuje svůj jazyk a kulturu naživu. Nejsem si ale jistý, zda by v českých literárních kruzích náš přístup vůbec nějak rezonoval.

Řekl bys, že je tento fenomén, stejně jako tvorba imigrantů píšících v jiných jazycích, než je čeština, adekvátně reflektován v českých literárních i jiných médiích?

Myslím, že ne. Samozřejmě to vidím zkresleně, ale musím říct, že mě nepřestává udivovat, kolik skvělých akcí, projektů a příběhů v naší komunitě vzniká. Minulý srpen jsme v padesáti lidech jeli vlakem do Polska — vznikl tak sedmihodinový mobilním happening, který obsahoval promítání filmů, autorská čtení, workshopy, hudbu a různé druhy chaosu. Nakonec jsme ještě zorganizovali akci v opuštěném kině v Krakově. Přišlo přes dvě stě lidí a konala se zde čtení, performance, přednášky, koncerty, filmové projekce, instalace, protesty, tanec a mnoho dalšího. Média nicméně na naše e-maily nereagovala. I když je pravda, že máme článek na španělské sekci Radio Prague International (smích).

Možná i proto jsme začali dokumentovat sami sebe — máme přes padesát véháesek, které třeba jednoho dne budou důležitými artefakty naší doby.

Jak bys porovnal literární provoz v Česku a Spojených státech?

V USA je pro spisovatele hodně peněz a s penězi jdou ruku v ruce očekávání. Cítil jsem tam velký tlak na to, abych psal určitým způsobem, a sám jako člověk vystupoval skrz předurčenou, specifickou identitu. Měl jsem pocit, že když můj text neodpovídal nějakým trendům na trhu, nemělo smysl jej ani číst na autorském čtení. Možná jsem od té doby jen sebevědomější. Možná mi Česko umožnilo víc se v tom najít. To nevím jistě. Ale tady necítím žádný tlak psát „dobrou“ poezii, což jistě ocení každý, kdo chce psát.

Ve čtvrtek 29. srpna budeš vystupovat na ostravském literárním festivalu Inverze. Co si chystáš?

Letošní Inverze se nemůžu dočkat! Budu číst úryvky o zmiňované cestě vlakem do Krakova. Přečtu i nějaké texty v čechoangličtině — možná něco o Ostravě a lidech, které tam potkám.

Můžou návštěvníci očekávat poezii jako dialog?

Těším se, až se naučím ostravský jazyk a rytmy. Těším se, že si společně užijeme party, kterou poezie může být.

Moc díky za rozhovor. Ukázky tvorby Tyka Saye i ostatních členů kolektivu najdete na www.tykosay.com a www.objectparadise.com.