Každá nešťastná rodina si je podobná

„Každá nešťastná rodina je nešťastná svým způsobem,“ napsal kdysi Tolstoj. Ten citát mi v různých podobách čas od času vytane na mysli. Vzpomněl jsem si na něj i letos, když mě festival Prague Pride oslovil, abych po sobotním průvodu promluvil v rámci doprovodného programu. Tématem ročníku totiž byla rodina a já bych tu svou kdysi bez sebemenších výčitek za nešťastnou označil. Možná bych použil spíše slovo ztracená, jako by to tím pro mě celé mělo skončit. Přesto i tak existují fotografie, na nichž se já i mí rodiče tváříme šťastně.

Tolstého citát ale začíná jinak. „Každá šťastná rodina je si podobná. Každá nešťastná rodina je nešťastná svým způsobem.“ Možná to platilo pro ruskou šlechtu druhé poloviny devatenáctého století, ale v současnosti už nemá tak docela pravdu. Jsou to spíše nešťastné rodiny, co si jsou navzájem podobné. V jejich příbězích totiž často zapadá, že za jejich neštěstím stojí nefunkční systém. Z tohoto pohledu je příběh té mé docela běžný a i dnes ho do nějaké míry žije část českých domácností. Jenže v Česku o původech některých problémů neradi mluvíme, tvář, kterou si nasazujeme při fotografování, tak často úplně nereflektuje skutečnost. 

Jedním z problémů je, že ještě stále příliš věříme v onen podivný sen o individuální zodpovědnosti. Ten sen zní zhruba takto: Pokud se budete dostatečně snažit a hodně pracovat, máte šanci dosáhnout na vše, po čem toužíte. A přestože příběh mé rodiny byl spjatý s tvrdou prací, nedosáhli na nic z toho, co v životě chtěli. Právě práci a pracovní podmínky v úvahách nad tím, co rodina znamená, často vynecháváme. Továrna na okraji Přerova kdysi zaměstnávala přes tři tisíce lidí, ti se navzájem znali a podobně jako jejich rodiče nakonec všichni pracovali na stejném místě. Moje máma na tom místě pracuje už přes třicet let, nikdy v životě nežila v jiném městě. Poté, co můj otec v době, kdy mi byly asi čtyři roky, emigroval do Ameriky, zůstala na všechno sama. Náročná a šíleně specializovaná práce v nultých letech platila tak málo, že nás matka i s bratrem přestěhovala do volného pokoje v bytě u své matky. Jsou to právě tyto dvě ženy, které si představím pod pojmem rodina — tvořily síť, která držela v době, kdy všechno v okolí selhalo. Zásadní v tomto bodě je, že je druhořadé, zda jde o síť z rodiny biologické, nebo jde o přátele a takzvanou „chosen family“, která v podobných chvílích drží mě. 

Ne všichni ale máme okolo sebe lidi, na které se dá spolehnout. Žijeme v době, kdy nám velká část kulturních a politických elit říká, že za všechno špatné v životě si můžeme sami. Do extrémů vyhnaný důraz na individuální zodpovědnost ale opomíjí skutečnost, že žijeme v komplexní společnosti se spoustou specifických problémů, a často napomáhá při pocitech izolace. Podle statistik dnes každý čtvrtý člověk zažívá pocity osamělosti, oproti době před pandemií covidu-19 jde o značný nárůst, což zřejmě souvisí s narušenými sociálními vazbami a izolací. O samotě přitom něco ví i můj otec, který po emigraci do Ameriky zůstal odtržený ode všeho, co znal, a nebýt jeho nové rodiny složené z kolegů v práci a přátel emigrantů, zůstal by úplně sám. Práce, kterou oba mí rodiče dělají, je fyzicky náročná, podepisuje se na jejich tělech i na kvalitě volného času. V jednom případě moc dobře neplatí, v tom druhém nedovoluje strávit více než pár týdnů na jednom místě.

I díky zkušenosti mých rodičů mě dnes, když si pročítám některé výroky zastánců takzvaných „tradičních rodin“, přepadá pocit, jako bychom před sebou viděli úplně jiný svět. Zatímco v představách skupin, jako je Aliance pro rodinu, je rodina něco strašlivě úzkého a nepravděpodobného, něco, co existuje světu navzdory a na světě nezávisle, já vidím rodinu jako neustálou proměnnou. Jako něco, co existuje v širším kontextu a na jejímž štěstí se ze všeho nejvíc podepisuje politika. Jsou to totiž právě politici, kteří na rodiny opravdu zapomněli. Nejenže Česko stále postrádá fungující zákon o sociálním bydlení a už několik let bojuje s nedostatkem míst na školách, dostupná stále není ani péče o seniory a nemocné. Namísto toho se česká politická reprezentace v návrzích zákonů neustále vrací k omezování přístupu k umělému oplodnění či adopcím. Možná se ale není čemu divit, když v Česku téměř polovina manželství končí rozvodem. Je vůbec možné vést spokojený rodinný život v zemi, v níž okolo tří milionů lidí žije na hranici chudoby? Podle letošního výzkumu PAQ Research je navíc situace složitá téměř pro polovinu rodin s dětmi. Po zaplacení všech výdajů končí přinejlepším čtyřicet čtyři procent z nich na nule. Přitom v roce 2021 šlo jen o dvacet šest procent. Nesouvisí tedy náhodou se štěstím a neštěstím českých rodin mnohem víc jejich materiální zajištění? Místo nabízení skutečných řešení systémových problémů je ale vždy jednodušší odvést pohled jinam. Za takzvaným „zánikem Západu“ proto údajně stojí queer lidé jako já nebo další menšiny, a ne selhávající sociální stát a raketově narůstající nerovnosti. 

Ke změně k lepšímu by možná jen stačilo, kdyby politici místo na hypotetické děti a ideální rodiny mysleli na děti a rodiny reálné. Třeba i na ty neúplné a „netradiční“. Na queer páry, které pořád nemají stejná práva, a především na queer děti, které kvůli jejich nenávistným projevům často nemají bezpečný domov. Měli by myslet i na děti a rodiny v Palestině a na Ukrajině, rodiny poznamenané válečnými konflikty na celém světě, konflikty vyvolanými podobně vyšinutými lidmi. Násilí totiž často jen zakrývá jejich selhání.