Zářivé světlo v nejtemnějších dnech Albánie

Přestože byl Kadare v albánském jazykovém prostoru kvůli některým aspektům svého života často kritizován, snad všichni Albánci vnímají jeho literární tvorbu za zcela ojedinělé dědictví, které nepatří jen jim, ale celému světu. Nikdo z albánských intelektuálů si nikdy ve světě nezískal takový respekt jako právě Ismail Kadare, jenž bývá často přirovnáván k literárním velikánům Georgi Orwellovi, Franzi Kafkovi nebo Gabrielu Garcíovi Márquezovi. Navzdory svému oceňovanému dílu, které se dočkalo překladu do několika desítek světových jazyků, se Kadare v českém prostředí tolik neprosadil. Nejen že u nás (a na Slovensku) nemáme tolik překladů jako jinde v zahraničí, ale ani jeho jméno v našich končinách nerezonuje tolik jako jinde.

Kadare ve víru 20. století

Na jihu Albánie, nedaleko od hranic s Řeckem, leží město Gjirokastër, jehož kamenné ulice šplhající k pevnosti nad městem lemují mohutné kamenné domy s břidlicovými střechami, které jsou terasovitě uspořádány tak, že základy jednoho domu začínají nad střechou jiného. Celé město je pak obklopeno vysokými horskými štíty. Právě toto pitoreskní město, které se v Kadareho díle opakovaně objevuje a které je „hlavní postavou“ jeho autobiografického románu Kamenná kronika (Kronikë në gur, 1971; vyšlo slovensky pod názvem Kronika v kameni, 2017), se stalo Kadareho rodištěm. Ten se zde narodil 28. ledna 1936 do rodiny soudního úředníka Halita Kadareho a manželky Hatixhe, ženy v domácnosti. Kadare byl nejstarší z jejich tří dětí. Kadareho rodina byla spjatá s umírněným islámským řádem bektášíja, jehož světovým centrem se stala právě Albánie, ale tato skutečnost se v Kadareho smýšlení a díle neprojevila. Sám Kadare se označoval za ateistu a vliv islámu a s ním spjaté kultury v Albánii spíše podceňoval. V Gjirokastře absolvoval základní a střední školu, přičemž si už v dětství budoval kladný vztah ke knihám a literatuře. Jako dítě trávil hodně času v knihovně svého dědy, který byl vystudovaným soudcem v Istanbulu, naprosto zásadní vliv pak na něj měla četba Shakespearova Macbetha. Jako náctiletý začal psát vlastní básně, které byly publikovány v dobovém tisku. Ještě před nástupem na vysokou školu mu vyšly první básnické sbírky — Mladistvé podměty (Frymëzime djaloshare, 1954) a Snění (Ëndërrimet, 1957). V letech 1957—1958 studoval na čerstvě otevřené Tiranské univerzitě albánštinu a albánskou literaturu, což ho mělo nasměrovat na dráhu učitele. V roce 1958 však získal stipendium ke studiu literatury na ve východní Evropě prestižním Literárním institutu Maxima Gorkého v Moskvě, což jeho další směřování výrazně ovlivnilo. Během svého působení v Moskvě se setkával se studenty a spisovateli různých národností a dostal se k četbě mnohých významných světových autorů (Sartre, Camus, Hemingway). Během svého pobytu v Moskvě také s napětím sledoval bouřlivé dění okolo slavného spisovatele Borise Pasternaka. Jedna z Kadareho posledních esejí, pojmenovaná Když se vládci dohadují (Kur sunduesit grinden, 2018), se týkala právě tohoto slavného sovětského spisovatele a jeho vztahu se Stalinem. Na základě několika pozdějších rozhovorů lze též vyvodit, že si Kadare v Moskvě rovněž uvědomil, že se nechce stát šablonovitým spisovatelem socialistického realismu, a jeho literární tvorba napsaná v podmínkách albánské rigidní diktatury stalinistického typu je z velké části pokusem vymanit se z okovů všudypřítomné cenzury a posouvat hranice možného způsobu psaní. Už během studií si připravoval podklady pro svoji první novelu, ve které zachycoval osudy několika lidí na okraji socialistické společnosti ve svém rodném městě. Jeho první próza s názvem Město bez reklam (Qyteti pa reklam) z konce 50. let se tak přímo programově vymezovala proti socialistickému realismu a místo šablonovité agitace za lepší zítřky popisovala drobnou kriminalitu či prostituci, tedy jevy, které byly albánským komunistickým režimem zcela vytěsněny a o kterých se psát nesmělo. Toto dílo bylo v Albánii vydáno až po pádu komunismu.

V roce 1960 došlo k roztržce mezi Albánií a sovětským blokem, což pro Kadareho a stovky dalších albánských studentů v celé východní Evropě znamenalo definitivní návrat do vlasti. Ve stále více se izolující Albánii, která se vymezovala jak proti „kapitalistickému Západu“, tak proti „sovětským revizionistům“, Kadare působil jako novinář a redaktor francouzsky vydáveného literárního periodika Les Lettres Albanaises. Zároveň přispíval do literárního časopisu Drita. Po svém návratu do vlasti se oženil se začínající spisovatelkou Helenou Gushi (1943), s níž měl dvě dcery. Jeho pozornost se však od počátku 60. let stále více zaměřuje na literaturu a vlastní tvorbu. Právě v této době došlo v Albánii k napětí mezi poválečnou generací režimních autorů a nastupující mladou generací, kterou mj. zastupoval i Kadare. On nebo jeho vrstevník Dritëro Agolli se i v těžkých podmínkách tvorby v totalitním státě snažili psát autentičtěji, čímž se více či méně dostávali do střetu s oficiální cenzurou. Zatímco jiní mladí autoři byli ve svém rebelantství velmi opatrní, Kadare se snažil najít prostor pro hodnotné psaní bez ideologických nánosů. Následují tři desetiletí jeho literární tvorby se tak ponesou v permanentním napětí mezi jeho přístupem k literatuře a kritikou ze strany úřadů. Kadareho románům bude vyčítáno, že nezdůrazňují úlohu strany a lidových mas v historických momentech země, že překrucují historická fakta a že svými historickými romány autor pouze odbíhá od aktuálních společenských výzev. Dopady takové kritiky se projevily v některých případech tlakem na úpravy mnoha románů, některé práce byly po svém vydání staženy z oběhu a zakázány. V několika případech se několik Kadareho románů dokonce dočkalo nálepky antisocialistický či dekadentní román a byly okamžitě zakázány. To už ale často bylo v době, kdy se Kadare stal respektovaným autorem v zahraničí a ani izolacionistický Hodžův režim si s ohledem na zahraniční reakce netroufl k nějakému drakonickému postupu proti tomuto spisovateli. Ten si tak uprostřed posledního stalinistického režimu v Evropě, který se v určité fázi své existence považoval za nejautentičtější verzi marxismu-leninismu, vybudoval velmi zvláštní pozici. Na jedné straně byl sice kritizován, tlačen k úpravám románů a nezřídka se i Kadare obával vážnějšího postihu, na straně druhé se také těšil privilegiím přístupným pouze úzké stranické nomenklatuře. Kadare využíval svůj věhlas v zahraničí a význam některých svých děl pro domácí režim, aby posunul hranici toho, co bylo možné vůbec v Albánii vydat. Pro režim byl svým způsobem jakousi výkladní skříní a předním vývozcem albánské kultury do zahraničí. Navzdory veškeré kritice a všem těžkostem, které doprovázely vydání prakticky každého jeho díla, mohl Kadare cestovat do zahraničí, měl k dispozici osobní automobil (soukromé vlastnictví automobilů bylo v Albánii do počátku 90. let zakázáno), byt v centru Tirany a v 70. letech se stal dokonce poslancem loutkového Lidového shromáždění. Byl též přijat do řad vládnoucí Albánské strany práce.

Ismail Kadare v Albánii setrval prakticky až do pádu komunismu v zemi. V roce 1990, kdy se Albánií šířily protirežimní protesty a docházelo ke střetům demonstrantů s tajnou policií Sigurimi, Kadare náhle odcestoval do Francie, kde požádal o politický azyl. Tento krok vyvolal velké překvapení a dodnes je předmětem mnoha diskusí, neboť Kadare nikdy zcela jasně své důvody k tomuto kroku neosvětlil. Během 90. let se do Albánie často vracel, ale teprve po stabilizaci země na počátku nového tisíciletí žil střídavě mezi Paříží a Tiranou. V posledních letech svého života trávil většinu času opět v Albánii. S pádem komunismu v zemi se zhroutila i dotírající cenzura a také Kadare nejednou mohl začít psát zcela svobodně. V řadě románů z této doby se vrací do období totality, kterou vykresluje v jejích nejabsurdnějších a nejděsivějších prvcích — román Spiritus (1996) nebo Život, hra a smrt Lula Mazreka (Jeta, loja dhe vdekja Lul Mazrekut, 2003). Jako respektovaný hlas ve světě se Kadare od 90. let také stále hlasitěji pouštěl do politických a intelektuálních debat týkajících se žhavých vnitroalbánských, ale i zahraničních témat. Během tragických 90. let na Balkáně se rovněž stal rozhodným obhájcem práv kosovských Albánců a vize samostatného Kosova. V několika svých esejích — Tři smuteční písně o Kosovu (Tri këngë zie për Kosovën, 2000) nebo Osvobození Srbska od Kosova (Çlirimi i Serbisë prej Kosovës, 2012) — nastiňuje svoji vizi kosovské minulosti a budoucnosti. V albánském prostoru pak velkou pozornost vzbudila Kadareho polemika o albánské identitě, kterou vedl s uznávaným kosovsko-albánským spisovatelem Rexhepem Qosjou. Kadare na rozdíl od Qosji vždy jednoznačně vnímal Albánce jako nedílnou součást evropské civilizace a negativně se stavěl k historickému a kulturnímu odkazu islámu, který v albánském prostoru zdomácněl mezi 15. a 19. stoletím. Kadareho pojetí albánské identity je nejpropracovanější v eseji Evropská identita Albánců (Identiteti evropian i shqiptarëve, 2006).  

Několik klíčových Kadareho děl

Z výčtu jeho bohaté tvorby si alespoň telegraficky představme některé hlavní romány, které Kadaremu vydláždily cestu ke slávě nebo byly z nějakého důvodu přelomové. V tomto ohledu není možné nezačít dílem Generál mrtvé armády (Gjenerali i ushtrisë së vdekur, 1963), ve kterém se autor vrací do období druhé světové války. Tu však na rozdíl od očekávání cenzury nepopisuje optikou hrdinského boje proti okupantům, ale zpracovává toto téma s odstupem dvaceti let, kdy do Albánie přijíždí italský generál s cílem vyzvednout ostatky padlých vojáků. Román je mistrnou sondou do albánské mentality a vyniká skvělým líčením psychické proměny zahraničního generála vystaveného tak pochmurné misi. Právě překlad tohoto románu do francouzštiny na počátku 70. let otevřel cestu ke Kadareho proslulosti. Z francouzštiny byly totiž pořízeny překlady do dalších světových jazyků, v Albánii román vyšel, ale byl silně kritizován.

V kontextu Kadareho díla je poema Rudí pašové (Pashallarët e kuq) z poloviny 60. let snadno přehlédnutelná, ale jedná se o nejotevřenější Kadareho kritiku komunistického režimu v Albánii. V tomto díle autor poukazuje na rozbujelý a neschopný byrokratický aparát v zemi, který nedokáže efektivně řešit problémy země. Kadare v poemě nekritizoval samotného Envera Hodžu, ale přesto byla tato poema označena za protistranickou a po následné schůzi bylo Kadaremu dočasně zakázáno publikovat romány a sám autor byl na nějakou dobu poslán na „převýchovu“ na venkov. V reakci na překročení červené linie v případě Rudých pašů se pak Kadare pokusil vyvážit své dosavadní prohřešky a v roce 1968 vydal román Svatba (Dasma), který je naopak asi jedno z jeho nejkonformnějších děl popisující dělnickou svatbu mladého páru, jemuž v jeho štěstí brání vesnický otec dívky. Ten se jen obtížně smiřuje s emancipací své dcery. Kadare v jednom rozhovoru uvedl, že se za tento román stydí.

Počátkem 70. let se Kadare výrazně obrací k albánské historii, zejména k osmanskému období. V době silné mezinárodně politické izolace Albánie byl vydán román Pevnost (Kështjella, 1970) popisující boje Albánců pod vedením národního hrdiny Skanderbega proti Osmanům. Román odehrávající se ve skadarské pevnosti obklíčené Turky byl jakousi paralelou k situaci Albánie na počátku 70. let, kterou albánská propaganda označovala „imperialisticko-revizionistickým obklíčením země“. Osmanské období si Kadare vypůjčil ještě několikrát a postupem času začal povolenou kritiku osmanské říše využívat jako alegorii k popisu totalitních praktik komunistického režimu. Nejkřiklavěji je to patrné na románu Palác snů (Pallati i Ëndrrave, 1981), který je označován za vrcholné Kadareho protitotalitní dílo. Český čtenář se s tímto orwellovsko-kafkovským románem může seznámit ve zdařilém překladu Hany Tomkové z roku 2017.

Přestože to na první pohled nemusí být patrné, ale k přelomovým dílům Kadareho patří též jeho politický románový diptych Zima velkého osamění (Dimri i vetmisë së madhe, 1973) a Koncert na konci zimy (Koncert në fund të dimrit, 1988). Jedná se o jeho dva nejrozsáhlejší romány, které se týkají roztržky Albánie se sovětským blokem na počátku 60. let, resp. s Čínou v polovině 70. let. Zima velkého osamění je mistrovským počinem prokazujícím vysoké literární nadání autora. Román v jedné rovině popisuje pobyt albánské delegace v Moskvě v roce 1960 a zvyšující se rozpory se Sověty. V tomto románu vystupuje i Enver Hodža, který je zde stylizován do role rozhodného obránce albánských národních zájmů. Vyobrazením albánského diktátora si Kadare podle některých literárních historiků zajistil Hodžovu přízeň. Roztržka se Sověty je ale v románu sledována na nejrůznějších úrovních, někdy až absurdních, a román popisuje ságu několika rodin, jejichž osud se znovu vynořuje v románu o albánsko-čínské roztržce.

Ismail Kadare ve svých románech nabízí čtenáři specifický vhled do nepříliš známých albánských reálií. Kadareho Albánie je tragická, avšak hrdá a starobylá země, jejíž kultura se navzdory své zemitosti a tragičnosti dotýká kořenů samotné evropské civilizace. To je jedno z Kadareho poselství, které se prolíná celým jeho bohatým dílem. Kadare také rád na vlastní národ nahlíží očima cizince, což mu umožňuje pracovat se stereotypy, které jsou pro Albánce zásadní, a pro zahraničního čtenáře působí neotřele a exoticky. Možná právě v Kadareho tajuplné a archaické Albánii podvědomě hledáme vlastní ztracené hodnoty.