Žádná nechce být Muminkova maminka. Tove Jansson oslavila 110. narozeniny

„Žádná nechce být Muminkova maminka,“ podivoval se na švédské ambasádě mladík vypomáhající ve fotokoutku, když jsem při focení s dcerou automaticky sáhla po jiném obrázku. Pro jistotu jsem se zeptala, s kterou postavičkou se tedy mámy nejraději fotí. „No, s Miou,“ zadíval se na karton s nadurděnou hrdinkou v mých rukou. Nijak mě to nepřekvapilo, protože Muminkova maminka je dokonalá. Laskavá, zemitá a obětavá, zatímco Mia je drzá, divoká a vždy říká, co si myslí.

Tenhle rozhovor se odehrál na festivalu Čarovná Tove Jansson na začátku června a jen před několika dny, 9. srpna, oslavila švédsko-finská spisovatelka a umělkyně, jež dala světu nejen muminí rodinu, nedožité sté desáté narozeniny. Sama děti neměla, téměř celý dospělý život strávila se svou partnerkou Tuulikki Pietilä, přesto se pro ni rodina alespoň v literatuře stala inspirací. V jejím podání nepředstavovala tradiční hodnoty, ale velkorysou náruč, do které patří každý nehledě na pokrevní pouto.

V Muminím údolí, kde se většina z osmi hlavních knih o chlupatých skřítcích odehrává, panuje barvotisková idyla. Její inkluzivností neotřese Miin vztek, podrážděnost otce rodiny ani nadutost ondatry. Maminka za všech okolností drží nad nesourodou komunitou ochrannou ruku, zásobuje ji bezednými džbány malinové šťávy i konejšivými slovy, o každého se zajímá a vidí v něm jeho lepší já. Neznamená to ale, že by to snad byla nějaká submisivní prosťačka, když musí, brání svou rodinu se sekyrou v ruce, pomůže si ironií a převezme otěže. Převážně ale stojí v pozadí coby pilíř rodinného štěstí a její životní moudrost, která pramení z lásky ke všem bytostem a bytůstkám Muminího údolí, se zdá být nevyčerpatelná. Až jednou…

V knize Tatínek a moře z roku 1965 ztratí půdu pod nohama. Tatínek se rozhodne léčit svou krizi středního věku přestěhováním celé rodiny na pustý ostrov a stát se strážcem majáku. Na souboj naposledy vyzývá moře s touhou dosáhnout něčeho velkého a maminka jej trpělivě doprovází, jakkoliv jí jeho ambice připadají přinejmenším nepochopitelné.
Souboj skřítka s živlem je předem prohranou bitvou, která celou rodinu vyčerpává. Světlo majáku nelze rozsvítit, vichr šlehá dnem i nocí do tváří a Muminek propadá melancholii. Nejvíce ale bezútěšnost jejich situace zasáhne maminku, protože její láska nemá kde brát. Růže, jež si přivezla, se na kamenitém ostrově neuchytí a tatínek z ní udělá terč své zloby. Maminčin laskavý pragmatismus poprvé nefunguje a rodina se rozpadá. V zoufalství se rozhodne vymalovat maják zařízením, které měli v Muminím údolí, a obraz domova ji pohltí. Poprvé se ale také projevuje kreativně a chce mít něco jen pro sebe.

O knize Tatínek a moře se nejčastěji mluví jako o té, která není zrovna pro děti. Pobyt na ostrově je vykreslen poetickým, ale temným jazykem, a příběh tak má nejblíž k psychologickému thrilleru. „Při východu slunce se muminek probudil s pocitem paniky. Byl uvězněný ve spacáku, dusil se ve vlhkém vedru, něco ho pevně svíralo a nemohl vytáhnout tlapky ven. Všechno bylo naruby, obklopilo ho podivné hnědé příšeří a pach, jako hluboko pod zemí.“ Jestliže všechny muminí romány překračují stereotypy literatury pro děti, tento to z nich činí tím nejtísnivějším způsobem. Dospělý svět v něm pro dítě nepochopitelně selhává a požírá ho ego, sobectví a nakonec i šílenství.

Jansson se za svého života opakovaně vyjádřila, že Muminkova maminka byla inspirovaná její vlastní matkou. Grafička Signe Hammeearsten-Jansson živila svou rodinu ilustracemi, návrhy bankovek a poštovních známek (za třicetiletí jejího profesního života jich finská pošta vydala více než dvě stě). Tím umožňovala svému milovanému muži, sochaři Vicktoru Janssonovi, aby tvořil zcela volně a nemusel přijímat čistě komerční zakázky. Známý je její autoportrét z roku 1917, kdy se zachytila jako žena táhnoucí v jedné ruce objemnou tašku s nákupem a v druhé malou Tove. Přestože se jedná o vlastní podobiznu, nelze jí vidět do tváře, jelikož se vyobrazila zezadu a navíc s velkým kloboukem. Mohlo by se jednat o jakoukoliv jinou pracující ženu, která právě nastoupila svou druhou směnu.

Tove svou rodinu milovala, zároveň si ale díky ní uvědomovala genderovou nerovnost a stereotypy, které předurčují ženám i mužům sociální role. V roce 1922 se Signe s malou Tove v náručí stala hlavní tváří feministického časopisu Astra. Tehdy byla čerstvě dvojnásobnou matkou a zároveň patřila mezi nejvytíženější ilustrátorky i ilustrátory v zemi. V interview dostala už tehdy žhavou otázku, jak zvládá skloubit péči o rodinu s prací, a následovala pragmaticky mrazivá odpověď: „Čím víc pracujete, tím více toho uděláte. To je moje zkušenost.“

Signe pro Tove nebyla jen láskyplnou pečovatelkou, ale také inspirující umělkyní. Učila dceru vše, co věděla o umění, a ta dlouho chtěla kreslit jako matka. Když v roce 1970 Signe zemřela, uzavřela se série románových muminích příběhů. Leitmotivem poslední knihy Pozdě v listopadu je osamělost a odcházení a je považována za jedno z nejvyspělejších děl Tove Jansson.