Manga je středobodem mého života

Když začal před lety v nakladatelství CREW vycházet Full Metal Alchemist, říkalo se, že už nám teď chybí jen Akira a One Piece. Co trvalo u One Piece tak dlouho? 

Pomineme-li skutečnost, že vyjednávání licence není nikdy snadné, mluvila v neprospěch One Piece jeho délka — momentálně má 109 svazků a stále ještě nekončí, takže pokud udržíme současné tempo šest svazků ročně, pak Eliška a Petr Kabelkovi, kteří se ujali překladu, mají na dvacet let vystaráno o práci. Čili jde o skutečně dlouhodobý podnik a takové jsou vždycky riskantní. Věříme ale, že nás čtenáři neopustí a budou One Piece podporovat — koneckonců jsme vyhověli jejich dávnému přání, aby One Piece vycházel i u nás, a věřím, že české vydání je kvalitní a přitáhne k manze i ty, kdo dosud odolávali.

O čem ta série vlastně je a proč je tak populární?

One Piece vypráví o hledání legendárního pirátského pokladu. Hlavním hrdinou je chlapec jménem Luffy a potažmo i celá jeho posádka, kterou během své cesty za pokladem postupně nabírá. Jenže humorná pirátská dobrodružství, touha po pokladu a svobodě širého moře jsou často jen kulisou pro vážnější témata — smutek nad ztrátou domova a milovaných lidí, korupce mocných, otroctví… Právě to, jakým způsobem Eiičiró Oda kombinuje humor a smutek a jak velmi věrně popisuje, co s člověkem dokáže udělat trauma, je jedním z důvodů, proč One Piece dokáže na čtenáře tak hluboce zapůsobit. 

Manga u nás vychází už léta a dalo by se říct, že má stabilní čtenářskou základnu, série jako Naruto už mají 65 svazků. Jak tady manga začínala?

Manga u nás začínala velmi klopotně — jakás takás poptávka existovala už na přelomu tisíciletí, ale nikdo jí nebyl schopen vyjít vstříc, nejspíš i proto, že náš komiksový trh byl velmi malý a nevzbuzoval důvěru japonských vydavatelství. V roce 2000 u nás Calibre Publishing vydalo jeden svazek dinosauří mangy Gon, která zůstala víceméně nepovšimnuta, a to bylo na dlouho vše. Teprve kolem roku 2009 (kdy se u nás díky kabelové televizi a internetu prudce zvyšoval zájem o anime, a tím pádem i jejich komiksové předlohy) se začal velmi zvolna formovat první manga boom — nejprve nakladatelství Zoner Press a Talpress vydaly několik víceméně neznámých sérií, jako např. Elegie pro ovečku či HAL, ale i tři známější díla, konkrétně komediální série Gravitation a Hetalie — mocnosti Osy a horor Spirála slavného autora Džundžiho Itóa. (Nakrátko se připojilo i polské nakladatelství Hanami, jež se specializovalo na spíše intelektuální mangu stojící mimo mainstream, o kterou tehdy čtenáři zájem ještě příliš nejevili.) Klíčový rok byl 2011, kdy na scénu vstoupilo CREW s hity Naruto a Death Note, a pak už rok co rok přibývala jedna či dvě hitové série, mj. Bleach, Útok titánů, Gantz, Gunsmith Cats atd. K dalšímu prudkému rozmachu pak došlo v roce 2019 a od té doby tu sílí druhý manga boom — CREW přidává nové série, přibývají nové žánry a na trh po odmlce opět vstupují další nakladatelství (Egmont/Alicante, Gate, Argo). Situace se s každým rokem lepší, a přestože jsme zatím nepokryli ani pětinu toho, co vychází v Japonsku, můžeme konečně říct, že máme na trhu velmi slušný výběr.

Která zásadní díla nám ještě chybí?

Japonský komiks má na nás náskok padesát let, takže nám chybí desítky a stovky skvělých děl, která česky zřejmě nikdy nevyjdou, protože prostě není v lidských silách to všechno dohnat. Nehledě na to, že vychází stále další… Osobně bych byla hrozně ráda, kdyby u nás vyšel nějaký další Osamu Tezuka, jehož Zprávu pro Adolfa a Black Jacka přijali čtenáři velmi kladně. Hrozně by mě potěšily klasické romantické komedie od Rumiko Takahaši, zejména Maison Ikkoku nebo Ranma ½, nebo něco z hravě filozofické dívčí mangy, kterou v 70. a 80. letech tvořily zásadní autorky Jumiko Óšima a Rjóko Jamagiši. Nicméně je to z mé strany dost nerealistické snění, takže asi upnu zraky k něčemu reálnějšímu, například Džodžo no kimjóna bóken (našim čtenářům zatím známé jen pod anglickým názvem Jojo’s Bizzare Adventure). 

Čím se liší manga, tedy japonský komiks, od komiksů ostatních východoasijských zemí, jako jsou Korea nebo Čína? Máme nějaká díla těchto proveniencí i v češtině? Stojí za to? 

Čína má ke komiksu poněkud rozporuplný vztah — dlouhou dobu ho vnímala především jako něco spojeného s nepřátelskými kulturami (tj. USA a Japonskem) a jeho prodej byl tvrdě omezován. Teprve v poslední době dostal komiks zelenou (nebo aspoň oranžovou), takže jsou zde k dispozici jednak oficiální překlady mangy, jednak domácí produkce, která však spíše jen kopíruje populární japonské příběhy, i když výsledky bývají hodně podprůměrné. Korea je na tom lépe, třebaže i zde byl komiks po většinu 20. století považován za odpad a teprve v novém tisíciletí zažil svůj první boom. Korejský komiksový trh je vymodelovaný podle japonského, ačkoliv všichni zúčastnění od vydavatelů po autory svou inspiraci mangou rádi popírají. Osobně nejsem velký fanoušek korejského komiksu (manhwa), ale jsem daleka tvrzení, že se mezi ním nenajdou kvalitní kousky, obzvláště webtoony (digitální komiks) jako Stagtown. V ČR je zatím k dispozici jen malá ochutnávka manhwy — začátkem tisíciletí tu vyšly dost rozpačité počiny Deník krále démonů a Kill Me, Kiss Me, nicméně nyní CREW začíná vydávat úspěšný webtoon Solo Leveling.

Takže tento specifický druh komiksu vychází přímo z Japonska a ostatní kultury spíš přijímají jeho ikonologii. Projevil se vliv mangy i na Západě? Napadá mě třeba Scott Pilgrim…

Japonský komiks má mnoho podob a samotný termín manga má vícero významových rovin — pro Japonce je mangou každý komiks, my pod ním chápeme spíše určitý výtvarný a vypravěčský styl, který je typický pro japonský mainstream. K němu se hlásí vícero západních autorů a někteří se jej snaží napodobovat velmi věrně, jako například Ben Dunn či Fred Perry, jejichž dílo spadá pod tzv. OEL mangu (original English-language manga), nebo německá autorka Christina Plaka. Jiní se nechávají inspirovat o něco volněji, třeba Frank Miller, Frédéric Boilet či Tillie Walden, z českých autorů pak Zuzana a Kateřina Čupovy, Katarina Kratochvílová (Angry Albatross) či Jiří Tesař.

Věnujete se manze už dlouho, jak jste se k ní dostala? 

Mangu jsem si oblíbila koncem 90. let, když u nás byla ještě téměř neznámá, a dala se sehnat jen velmi obtížně, něco málo na internetu, jinak jen ze zahraničí (a to ještě když tam člověk jel osobně, protože o Amazonu si mohl nechat jen zdát). Nicméně jsem u mangy vytrvala a právě zájem o ni (konkrétně o klasiky Sailor Moon a Fušigi júgi) mě přivedl k japonštině a japanologii. Na studiích v Japonsku jsem pak měla možnost sehnat si nějaké knihy o teorii a historii mangy — i když ty nejzásadnější, které bych si ani nebyla schopná sama sehnat, jsem dostala darem od spisovatele Nacua Sekikawy, pro kterého jsem v roce 2005 náhodou tlumočila. Když z našeho hovoru vyšlo najevo, že se manze snažím věnovat na akademické úrovni, velmi ho to coby fanouška potěšilo a poslal mi pak velký balík publikací. Na jejich základě jsem vypracovala přednáškový cyklus, který měl premiéru v roce 2009 na FF UK, a od té doby jej s obměnami střídavě přednáším na různých univerzitách. Zhruba v té době mě také oslovilo již zmíněné polské nakladatelství Hanami, pro které jsem pak přeložila několik svazků (mj. Myšlenky smyšlenky a Město světel). Hanami se v roce 2011 z našeho trhu stáhlo, ale naštěstí nastoupilo nakladatelství CREW, abych pro něj přeložila (svou oblíbenou) mangu Death Note: Zápisník smrti, a od té doby to spolu táhneme. Manga je dnes středobodem mého pracovního života a rozhodně bych si nepřála, aby tomu bylo jinak.