S dětmi se má mluvit jako s dospělými

Naše generace vyrůstala s vašimi postavami — Bořík, Čenda, Aleš a Mirek neboli pekelná třída, parta z pražských Holešovic. Když jste začínal psát Boříkovy lapálie, měl jste nějakou zkušenost učitele, nebo co vám umožnilo vhled do světa tehdejších dětí?

Neměl. Za prvé, když jsem začal psát Boříkovy lapálie, bylo mi tenkrát jednadvacet až dvaadvacet. Začal jsem ho psát na chalupě ve Znojmě. Bylo to tak, že jsem jako student pracoval v redakci Ohníčku. To byl takový dětský časopis pro tenhle věk, kde vycházely na pokračování rozkouskované Mikulášovy patálie od francouzského spisovatele René Goscinnyho. Mělo to u dětí velký ohlas. Skončila jim licence a nebylo už co vydávat. Já v té době žádnou literární zkušenost neměl, ale miloval jsem Poláčka, vždycky jsem pak říkal, že Bořík se češtinu učil u Karla Poláčka. Můj tehdejší šéf mi říkal: „Hele, najdi mi něco takového, jako byly ty Mikulášovy patálie.“ Proto vznikl i ten titul, aby se to tomu podobalo co nejvíc. Tak takhle vznikly Boříkovy lapálie. Pak jsem toho Mikuláše, o kterém v češtině vyšlo mnoho knížek, radši číst přestal, abych se na tenhle svůj vzor nevázal. V tom Ohníčku to začalo mít úspěch, a tak jsem vlastně během jedné prázdninové zakázky odstartoval celou budoucí řadu rozvolněných příběhů. Ze zakázky, na kterou jsem si stěžoval, že pár stovek mi nevykompenzuje přerušenou dovolenou, nakonec vznikl projekt, který běžel třicet let a dočkal se i několika televizních seriálů. Musel jsem se naučit psát scénáře, to vše pro mě bylo spojený s Boříkem.

Říkal jste, že to bylo rozvolněné. Vy vlastně v tom vyprávění občas uděláte takovou odbočku, kdy ten Bořík uvažuje, přemýšlí a vzpomíná si na různé situace. Jak jste hledal tu míru toho, aby to nebylo moc rozvláčné, aby to dítě bylo ještě k té knížce přikované?

Já jsem byl nucen každý týden napsat jedno pokračování a to mělo limit pěti stránek a nemohlo to být ani míň, protože to bylo přesně na dvoustranu. Takže jsem byl svázaný formátem, musel jsem uvažovat po epizodách. A ty mé odbočky v tom textu jsou taky proto, aby ten nápad byl takový, že vydržel anekdotu. Ale bylo ho třeba vyplnit nějakým jiným dějem. Proto to Boříkovo přemýšlení „já jsem si vzpomněl“ a podobně je tam velice často. Protože já jsem si uvědomil takový ten typický základ klukovského hovoru, kdy vlastně se před těmi kamarády jakoby i vytahujete, jako „já jsem zažil a já jsem tamhleto“. Ale vždycky to musí být krátký, abyste ty kamarády nenudil. Nemůžete jim vyprávět ságy, to nejde, musí to být legrace. Takže jsem směřoval k tomu, jako byste chtěl vyprávět kamarádům. Tím vznikl i ten pomalý narativní přístup. V Boříkovi byl vždycky problém udělat velký příběh. To jsem udělal několikrát a vždycky na pokračování, třeba jak byl Bořík slepice nebo jak měl problém s rodiči.

To si pamatuji dodnes.

Ten příběh mám taky rád, to byl jeden z prvních, který jsem napsal a který jsme kdysi hráli jako hru v Divadle Jiřího Wolkera. Dneska je to slavné Divadlo v Dlouhé.

Kdy vás napadl školní inspektor Mišoň?

Píšu to třicet let a teď právě taky mám v počítači inspektora Mišoně. Já jsem kdysi napsal takovou krátkou povídku „Život a hrůzné skutky inspektora Mišoně“. No a já se k tomu kvůli tomu textu, co teď píšu, vracím třeba ohledně vztahu k hygieně toho inspektora a podobně. I když vím, že dneska ten školní inspektor pro děti asi už není tím, čím býval.

Já si myslím, že je funkční, protože jednak jsem to testoval tady na synovi a jednak on podle mého názoru je geniální v tom, že dává čočku učitelům a dává jim tu čočku do určité míry zákeřně.

Ano, zákeřně.

A to se dětem líbí, protože mnohdy mají pocit nespravedlnosti, já si to takhle překládám. Když jsem tady Matýmu četl inspektora Mišoně, tak na rozdíl od třeba jiných kapitol, kdy mi říkal „tak ale přečteme tuhle a konec“, protože si už chtěl zase sednout k počítači nebo k hračkám, tak u inspektora Mišoně se bavil vždy.

Tak já teď o něm píšu celý román. Mišoň a jeho příběhy jsou založené na tom, že inspektor je takový zákeřný a úskočný. Po všech těch Harry Potterech už jsou na to lidi zvyklí. Dnes to není tak jednoduchý jako dřív, kde je zlo a kde je dobro, neustále si to přeléváme. Tak bych viděl rád i Mišoně, a klidně v televizi nebo na plátně. 

Což by si ale žádalo počítačové triky, a to není v našich podmínkách snadné zafinancovat. Například když inspektor předvádí, jak jeho tělo nevytlačuje tekutinu, a pohybuje se po vodní hladině, aniž by ji ovlivnil.

Abysme si rozuměli, já ho vidím jen jako postavu. Děj, to je jiná věc, ten může být jakýkoliv. Já ho vidím jako princip nepřítele, který není jednoduchý zloduch, je to zloduch, který má invenci, má fantazii. Je to kladná záporná postava.

Vaše další velká postava je vynálezce.

Strýc Chrobák, no. O strýci Chrobákovi jsem teď udělal takovou velkou knížku. To je druhá postava po Mišoni, kterou mám intenzivně pod kůží. Každý kluk má představu takového ideálního příbuzného. To nemůže být táta, páč ten táta musí být taky přísný, a nemůže to už vůbec být máma, musí to být mužský vzor a k tomu je ideální strýc Chrobák. To máte jak s Babičkou. Babička byla vlastně snem o dětství, ta není realistická. To je romantický sen o dětství. A podobně já jsem měl tento záměr se strýcem Chrobákem.

Jako barvotisková pohlednice?

Ano, barvotisková pohlednice. To má právě být ta dětská literatura. Žádný jako účinky nebo pedagogicky působit a tak dále. Já jsem byl vždycky velkým zastáncem jakoby, řekněme, dětské drsné školy. Myslím, že s dětmi se má mluvit jako s dospělými.

Na druhou stranu, vy tam tu poezii máte. Hrany jsou zaoblené. Například Boříkův tatínek je docela přísný, respektive má u vás docela realistické rysy. Je líný, pokuřuje si a tak dále. Což tehdy se doma mohlo, ale dnes by to byl asi maličko problém. Nicméně je realistický. Boříkův svět však má přesto oproti realitě kontury laskavější. Čemuž napomáhají i ilustrace pana Adolfa Borna.

No, původně Boříci vycházeli s ilustracemi Vladimíra Renčína.

To si vůbec nevybavuji.

To byly ty začátky.

Ohníček jsem kupoval, ale vy jste tam Boříka měl ještě před tím. Asi jsem naskočil až později, jsem sedmdesátý první ročník.

To jo, já jsem začal v šedesátým sedmým, šedesátým osmým. A to jen tak mimochodem s tím Renčínem, teď ho vyzvali pamětníci z řad bývalých redaktorů Albatrosu, jestli by se k tomu nechtěl vrátit. Že by další knihy mohl ilustrovat právě on. Na to jsem zvědav, jak to dopadne. Asi to zkusím právě u toho Chrobáka.

S panem Bornem ta spolupráce byla taková, že jste to napsal a on si to přečetl a pak ilustroval, anebo jste si o tom povídali už v době psaní?

Ne, nepovídali. To je z dob, kdy měl zakázky vždycky, ten by na rozdíl od nás neměl čas. Ten prostě jel v podstatě. Už mu bylo padesát nebo víc let, takže vždycky dostal útlý text a on byl prostě naprosto spolehlivý. Vycházelo to napřed v tom Ohníčku, pak v časopise Pionýr a pak se furt měnily formáty a Born byl furt v čase. Barva, černobílý, všechno stíhal.

Četl texty, nebo je jen proletěl rychloposuvem?

Born byl v takový zvláštní situaci, měl toho moc. Tam byl takový výborný grafik, jmenoval se Milan Kopřiva, který dělal spoustu krásných českých knížek a který mu vždycky jakoby předkreslil situaci nebo scénu, která by si zasloužila, aby byla na obrázku. Takže ten Milan Kopřiva jako typograf sloužil i jako předkreslovač. No a vždycky ta scéna, kterou předkreslil, tak tam byla. Takže to vlastně byla taková tvůrčí trojice.

Kdo byli autoři, se kterými jste se v Česku poměřoval?

To je zajímavá otázka, protože já jsem se k tomu dostal na základě negace. V tý době, když jsem začínal s dětskou literaturou, autoři dostávali body, když se jejich postavy rozváděly. Rozvody. To bylo nejčastější téma dětské oceňované literatury. Za druhý se autoři soustředili na válku, ale ta už tomu našemu ročníku byla vzdálená. Taky jsem si řekl, že to, co budu psát, nebude o traumatech dětství, třeba o smrti rodičů a tak dále. V mých příbězích vše musí končit dobře, já jsem si pro to vytvořil pojmenování, říkám tomu dětský Hollywood. Ještě v době, kdy tady pro nás žádný Hollywood v tomto smyslu neexistoval, jsem byl naplněný tou představou pozitivního vyústění. Chtěl jsem vytvářet profesionální pozitivno. Což je něco jiného, než třeba vytváří Troška, což nesnáším například. Říkal jsem — v mých Boříkách se nikdo rozvádět nebude. A když tam jsou nějaký problémy rodičovský, jako třeba že má tatínek milenku, tak to vždycky nakonec dopadne dobře.