Záhada hlavolamu je novinářská příručka

Pověz mi prosím na začátek: z čeho všeho se tvá knihovna skládá?

No, nejsou to jen moje knihy, to vůbec. S Elli jsme spolu od počátku devadesátých let, takže jsme sloučili naše předmanželské police s knížkami, něco jako sňatek knihoven, z toho už se pak nedalo nikdy utéct. Pokud jde o poezii, více sbírek asi dodala žena, včetně některých samizdatů, protože jejím švagrem byl od osmdesátých let Přemysl Rut.
Poezii jsme teď nahrnuli do chodby o patro níž, je to šestnáct polic, odhadem v každé asi sedmdesát svazků. Je to zatím v šíleném chaosu, měřítkem jsou jen verše. Elli i teď poezii pořád kupuje, tento týden třeba Nikam od Ivana Wernische. Já ji hlavně dostávám a jinak pokoutně získávám, předevčírem na MAČi to byl Viki Shock (Půlnoční rapsódie) a Zdeněk Volf (Z osrdcení), v knihobudce ve Frýdku jsem tento týden uzmul sbírku Prostory, napsal ji Léon-Paul Fargue a přeložil Adolf Kroupa. Výsostný francouzský poetista, a já na poetismu vyrostl!
V prvním poschodí máme beletrii a odborné publikace, o patro výše na chodbě jsou dětské knihovny našich čtyř dětí, ale opět namíchané s knihami, které četla ve škole Elli nebo já. V tom všem jsou silné zlomky knihovny mého otce Güntera Motýla i několik zásadních svazků z knihovny řeckého tchána Paschala Tiliose.

Jakou měli tví rodiče knihovnu?

Otec Günter se narodil v roce 1940 a zemřel v roce 2020, mámě Hermině je osmdesát a pořád hodně čte, nedávno ji třeba zasáhl román polské spisovatelky Joanny Batorové Chmurdálie. Vynikající sága z Dolního Slezska, klobouk až na zem, i když to byl objev jen z Levných knih.
Rodičovskou knihovnou jsem byl hodně formovaný. Otec pocházel z vesnice Ludgeřovice tady na Hlučínsku a jeho matka nenáviděla knihy, což bylo dáno i tím, že Hlučínsko bylo v roce 1742 připojeno k Prusku, ale ještě ve dvacátém století si místní lidi uchovávali slovanský jazyk a říkali o sobě, že jsou pruští Moravci. Spisovný jazyk, nářečí, národ a takové ty pojmy, v tom všem šlo na Hlučínsku o život. Když byl táta ve školce, platila se pokuta v říšských markách za každé „moravské“ slovo. Jeho otec Erich v té době bojoval za wehrmacht a v roce 1944 přišel u Minska o ruku. Knihy se babičce Gertrudě zdály být něčím jako dynamitem, bála se jich, tak je synovi házela na hnůj nebo pálila v kamnech, ale vyvolala opačnou reakci, proto se otec obklopoval po zbytek života co největším množstvím knih. A stal se novinářem i básníkem, i když po sovětské okupaci v roce 1968 skončil jako dělník na ostravské Nové huti.
Mám v knihovně ještě Literární noviny nebo literární časopisy Plamen z dob otcových studií na opavské průmyslovce, prý svým šarmem i prvními básněmi už jako student okouzloval hvězdné herečky opavského Slezského divadla. Rodičovská knihovna však byla čistě beletristická, táta se vůbec nezabýval uměleckými publikacemi, literaturou faktu, kunsthistorickými publikacemi, kronikami. A to je právě to, co mi v té knihovně chybělo.

Takže jsi ji začal doplňovat. Kdy to přišlo?

Asi ve čtrnácti letech to byly první encyklopedie a umělecké publikace, vlastně celý gympl jsem měl rozpolcenou duši. Hltal jsem beletristickou knihovnu rodičů, ale zároveň budoval svoji, a myslel jsem si, že lepší! Propadl jsem třeba Praze, kterou jsem od patnácti objevoval tady s tou výbornou knížkou, Prahou krok za krokem od Emanuela Pocheho. Nádherný průvodce, dům od domu. Žili jsme v centru Ostravy a já jsem v pátek odjížděl nočním rychlíkem do Prahy a celou sobotu tam strávil s Pochem, abych se nočním vlakem zase vrátil. Strašně mě to bavilo, Praha v 80. letech byla plná tajností.
Příklad za všechny: u Karlova mostu, na Malé Straně, stojí opevněný středověký areál maltézských rytířů s klášterem, jakési johanitské městečko, no a za komoušů se mohlo vejít do každého dvora, všechno bylo otevřené, a tam jsi vstoupil a uprostřed dvora gotická věž. Dneska už se nikam nedostaneš. Podívej, tahle věta v Pochem mě tam zavedla: „Hradební věže v domech čp. 271 a 303.“
No, a bylo to pro mě i foglarovské a zároveň spojené s historií. Prahu jsem si zamiloval a kupoval si všemožné knihy o ní, tak vlastně nechápu, proč trčím na Ostravsku. Jak ti komouši toho moc nedovolovali, tak kunsthistorie jim nevadila, tohle jsou zase vynikající knihy od Hlavsy a Vančury. Plány, mapy, dům od domu ve Starém Městě, na Hradčanech…
Druhý obor, kterým jsem utíkal od beletrie, byla etnografie, lidová architektura a vůbec celá etnologie. Prvním takovým objevem byla na gymplu tato kniha Václava Mencla, Lidová architektura v Československu. Úžasné popisy jednotlivých regionů, naprosto vtahujícím způsobem, vesnici po vesnici prošel sám, trvalo mu to 50 let. Mencl pokaždé míří hluboko do historie, až třeba do starého Říma. Když popisuje jihomoravské ohrady splétané z větví, vidí v tom vliv římských vojsk a jejich ploty okolo vojenských táborů.
Fascinující doteky až k počátkům civilizace, to mě bralo za srdce, propadat se třeba prostřednictvím žudrových domů na Hané až do antiky. Beskydské roubené kurloky s otevřeným ohništěm v síni, tam se zase ještě za socialismu žilo jako ve středověku, bez komínů, jak z popisů vesnice od Jerzy Kosińského.

Na tvých reportážích, které píšeš do Hosta, mě vždy fascinovala tahle tvá místopisná a etnografická erudice. Takže odtud se to bere. Ale tou Prahou jsi mě docela překvapil, protože teď se nejčastěji a nejviditelněji zabýváš Ostravou. Jak jsi z hlavního města přešel na tento okraj?

Asi z nouze. Vyrůstal jsem sice v centru Ostravy, ale dost izolovaně a rodiče byli pořád duchem úplně mimo Ostravu, doma jsme měli jakýsi paralelní svět. Z rodičovské knihovny jsem třeba vyzobával Hrabala a od patnácti let, co mě starší bratr naučil pít pivo, jsem Prahu začal hledat v Ostravě, ale samozřejmě jsem ji nenašel. Ani tu kunsthistorii jsem nenašel, obešel jsem všechny kostely a zjistil, že téměř nemáme středověk, žádné gotické sklepy ani podloubí, nemáme nic a že je to divné město. A divné zůstalo dodnes. Začal jsem to řešit tím, že jsem kromě Prahy jezdil hodně do Olomouce, Opavy nebo třeba Nového Jičína, tam už nějaká ta historie byla.
V ostravských hospodách jsem nenašel pábitele, ale havíře a hutníky, kteří chlastali beze slov, často také Slováci, a pak mi řekli „Ty jsi student, dám ti do huby“. V Praze jsem seděl a poslouchal ty pábitelské hovory a byl z nich nadšený. A tady nic, tak jsem to musel vstřebat a pochopit, začít hledat Ostravu.
Už na gymplu jsme měli učitele, který Ostravu srovnával s Amerikou, přistěhovaly se sem za prací ty nejnižší vrstvy, už za Rakouska-Uherska. Třeba z Haliče, tam se žilo na slámě a věřilo v duchy. V 50. letech existoval v regionu etnografický časopis Radostná země, tady jich mám hromádku, nedávno jsem je srovnal. Jsou v něm výmluvné zpovědi migrantů třeba právě z Haliče, neuměli používat příbor, mýdlo, chcali do rohu místnosti. Než se Ostrava zcivilizuje, to ještě potrvá 100 nebo 200 let, říkal mi v devadesátkách ředitel Hornického muzea Stanislav Opasek. Mladé industriální město, i když už vlastně moc industriální není, netrval ten rozkvět dlouho, 1828 byly založeny Vítkovické železárny. Tohle město vlastně začíná, ještě toho má hodně před sebou, celý kulturní vývoj. V Praze už na to měli tisíc let, tady se teprve uvidí, co z toho bude.

Je to nesmírně zajímavé, ale pojďme se vrátit ke knihovně. Zaujalo mě, jak jsi hovořil o tom, že tvůj otec neměl v knihovně žádné faktografické knihy. Ty jsi profesí novinář, a tak by mě zajímalo, jak u tebe funguje novinářská knihovna jako pracovní nástroj.

Ani nevím, jestli jsem chtěl být novinářem nebo básníkem, prostě jsem to nějak zdědil. Jak syn tesaře se stane tesařem, tak já jsem už od dětství cítil, že to musím dělat. A že to otec měl od komunistů zakázané, o to víc mě to fascinovalo. A pořád chodil s nějakými zápisníky, do kterých psal básně i romány, jeden rukopis se jmenoval Birbilis a popisoval jeho řecké spolupracovníky na plynojemu Nové huti Klementa Gottwalda. Na půdě krabice s Večerní Plzní, otcem podepsané články, to jsem také chtěl, ale ne za komoušů. Teď to dělám, novinářem jsem v jednom zátahu od roku 1991. Ale moje žena mi říká, že jsem se minul povoláním, že jsem měl dělat něco jiného.
A co se knihovny týče… Kdybys ji viděl před měsícem, tak bys pochopil, že se s ní pracovat nedá. Když jsem něco potřeboval, většinou jsem si to půjčil v knihovně, bylo to jednodušší než něco hledat. Knihovnu jsme až teď jakž takž uspořádali kvůli návštěvě rodiny z Anglie. Dvouletá vnučka Madeline moc ráda otevře jakoukoliv knížku, předstírá čtení třeba i nad tlustým Dickensem, ale bez úklidu by z toho prachu dostala astma i něco horšího. Knihovna byla utopena v pavučinách, při očistě jsem byl zaprášený jako ostravský horník, skoro jsem nemohl dýchat…
Doba navíc pokročila dopředu, knihovnu vlastně nikdo nepotřebuje, stačí přístup do Národní knihovny Kramerius, kde se dostanu téměř ke všemu, co potřebuji. Nedá se sice otevřít beletrie po roce 2000, ale i z té doby se dá určitý text odhalovat po větách, přes prohlížeč. Chce to jen trpělivost.

Když už jsme probrali tvou cestu k odborné četbě, pojďme se podívat ještě na beletrii. Četli ti rodiče?

Rodiče i prarodiče mi vyprávěli vlastní pohádky a každý měl vlastní cyklus, a to je možná něco, co mě podvědomě vedlo ke psaní. Otec mi vyprávěl pohádky o vodníku Potočníkovi, který žil v Drnovém potoce, ale mému staršímu bratrovi o pirátech, a i když to už nebylo pro mě, napjatě jsem poslouchal. Jo, a jak se už od gymplu nemohu naučit žádnou báseň nazpaměť, ve školce to bylo jinak, a když nám vychovatelky četly na pokračování kocoura Mikeše, doma jsem prý každou kapitolu převyprávěl téměř slovo od slova a všichni se bavili. Později mi asi někdo provrtal díru do paměti, možná to bylo moje oblíbené pivo…

Co jsi četl nejvíc v mládí, až už ses naučil číst sám?

Mikeš byl vlastně počátek celé té jedné linie české beletrie. Hašek, Poláček, Bass, Čapek a nejvíce Hrabal. Předtím mayovky, ale ty mě moc nebavily, přišlo mi to jako příliš vzdálený svět, kterého se stejně nedotknu naživo. Mnohem víc mě bavily verneovky a ten jejich vědecký potenciál, ale nejvíc jsem propadl Foglarovi. Také proto, že jsem od desíti let chodil do jednoho kryptoskautského oddílu v Ostravě, který přežíval pod Baníkem Ostrava jako turistický oddíl. Tam byl Foglar povinností, tak jsem přečetl všechno, co bylo k dispozici, včetně opisů na průklepácích.
Ale až když jsme četl foglarovky dětem, tak jsem zjistil, že proslulá stínadelská trilogie, tak to je vlastně dokonalá novinářská příručka. Foglar byl žurnalista a ty jeho knihy vůbec nejsou o hledání dobrodružství ve Stínadlech, ale o tom, kdo přinese lepší zprávy, jestli Tam-Tam, nebo konkurenční Sběrač.

Co přišlo potom během dospívání? Byla nějaká zásadní kniha, s níž ses setkal mezi patnácti a dvaceti lety?

Od Hrabala se snadno dostaneš k Schulzovi, k jeho Skořicovým krámům. Anebo ke Klímovi, o kterém Hrabal taky hodně básnil. V poezii to začalo poetismem, což byly první verše, kterým jsem propadl, a už v patnácti napodoboval Nezvala anebo Seiferta. Nerozuměl jsme Březinovi, nebavil mě Sova nebo Vrchlický, což se časem změnilo. Díky poetismu ale rychle propadneš surrealismu, zásadní výbor Magnetická pole, který připravil Ludvík Kundera, jsem četl pořád dokola. Stejně tak jeho výbor expresionistické poezie Haló, je tady vichr — vichřice!, ve které mě uhranul především Gottfried Benn. Ludvík Kundera, to byl zásadní člověk, který nás uvedl do literárních avantgard.
Ale jak už jsem říkal, nehltal jsem beletrii od rána do večera, bylo mi často milejší číst si o Praze, třeba tady toho Průvodce olšanskými hřbitovy. Anebo jsem propadl kronikám, jak můžeš vidět, tady mám celou polici kronik, Kosmas je nádherným čtením.

A nelákalo tě někdy napsat nějakou vědeckou práci?

Ne, nikdy. Vždycky jsem chtěl být rozevlátým básníkem, potulným minesengrem. Jiné škatulkování mi není vlastní a snad mi ani nenáleží. Mně je nejlíp, když si napíšu báseň, kterou si můžu někde zařvat, a pak ji vyhodit. Možná osmdesát procent tvorby za posledních třicet let jsem někde zahodil. Nejraději píšu věci příležitostné, na různé akce, když mě pozvou na festival nebo na čtení. Ale možná jsem si takovou polohu vymyslel jen z lenosti…

Protože jinak bys to musel sbírat, starat se o to, editovat?

Jo, to musel. Ale byl v tom ještě jiný problém. Bratr Petr Motýl měl velké ambice stát se spisovatelem, a zatímco já jsem dal v roce 1992 horko těžko dohromady prvotinu Zloděj ve sklenici, v té době už měl bratr tři knížky vydané a dalších dvacet rukopisů v šuplíku. Chtěl jsem jít jinou cestou. Nemůžou být dva Motýlové básníci, když už byl básník i náš otec Günter. Třicet let píše také moje žena Elli a loni vydala sbírku Troska Frýdku kostra Místku. A neříkám to z manželské korektnosti, je to skvělá kniha, a ani už se mi teď poezie nechce psát, jak je to dobrá sbírka.
V podstatě jsem asi chtěl být rockovou hvězdou, ale zpívám falešně a znám pět akordů. Moc jsem toho nevydal, a že někde řvu jako Ginsberg nebo Frič, to je málo. Zůstávám v takové nějaké zvláštní lize, v divizi mezi undergroundem a beatniky. Prostě knížky musíš mít, když chceš být slavný básník. Jsem se na to vysral, nemám je.

Co tvé čtenářské návyky?

Mám to tak, že se ke knize chovám, jak chci, je to můj majetek a nikomu do toho nic není. Můžu si ji rozstříhat, roztrhat, popsat, a ne abych ji opatroval jako nějaký artefakt. Protože mě serou všichni ti, co jim na knížku nemůžeš ani sáhnout a mají je ve zlatých přebalech. Mám tady třeba staré výtisky týdeníku, který ve třicátých letech vydávalo nakladatelství Aventinum, a z těch stříhám a vystříhávám a dělám plakátky na Literární suroviny, což je pořad, který máme s Filipem Klegou v Ostravě. (Listuje velkým štosem zažloutlých novinových listů.) Vidíš, tady Vilém Závada dělá rozhovor s Viktorem Dykem.

Co máš teď rozečtené?

Většina knih, které čtu, souvisí s prací. Dostal jsem se do takového kolotoče, na což si stěžuje většina lidí, která s písmenky pracuje. Nejsi už svobodný čtenář, protože chceš být zodpovědný čtenář. Na Vltavu jsem teď dělal pořad „Franz Kafka ve Zlatých Horách“, a když děláš pořad o Kafkovi, tak máš pocit, že bys měl přečíst celého Kafku znovu. A ono to na mě dělá dost jiný dojem, než když jsem Kafku četl dřív.
Čtu všechno a skoro nic nedočtu. Dva rukopisy, které teď přišly do e-mailu, ale přečíst chci. Poslední verzi Románu pro pitomce od Lukáše Balabána, syna Jana Balabána. A rukopisy mladého básníka Jana Krasického. Na Literárních surovinách jsem propadl dalším autorům, kteří ještě nic nevydali. Jsou to Michal Grac a Barbora Sebera. Mladou českou poezii i prózu čtu vlastně hodně, výborně to dělá Dominik Bárt, edice Mlat rozhodně není nudná, teda až na jednoho autora, kterého nebudu jmenovat.

Čteš knížky opakovaně? A kterou jsi četl nejvíckrát?

Pro někoho možná banální pitomina, ale klidně si podesáté přečtu Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona od Haška. Už jsem tu knihu sám před sebou schoval do zadní řady na polici, ať to nečtu znova. Hašek mě fascinuje, zbožňuji ho, včetně Švejka, to je nejhrůznější kniha o válce, jaká kdy v Čechách vznikla. Dříve jsem se hodně vracel k Hrabalovi, ale je pravda, že ten trochu stárne. Pořád koukám do Jana Balabána, v Ostravě se nelze vyhnout ani návratům k Petru Hruškovi, kterého navíc pořád někdo napodobuje, čemuž úplně nerozumím. Také mám rád prozaika Jiřího Váňu Stigena, jeho dvě útlé knížky jsem přečetl třikrát.
Při četbě mívám dvojí typ mrazení v zádech. Jedno, když se stydím, že to ten autor vůbec napsal, a je mi divně, že ta kniha vůbec existuje, zvlášť když je to někdo, koho znám, pak vůbec nevím, co s tím. A druhé je, když se dostaneš do úplně jiné dimenze a seš šťastný, že takhle vůbec někdo píše. A to se mi naposled stalo u Stigena.