Je lepší vykořisťovat sebe sama než být za blba

Liší se nějak rakouská státní cena za překlad od té české, nebo jde o stejný typ ocenění?

Je to stejný typ. V Rakousku se akorát udělují dvě státní ceny za překlad: jednak překladateli do němčiny a jednak překladateli rakouské literatury do cizího jazyka. Rozdíl spočívá i v tom, že v Rakousku nelze laureáta navrhnout, vybírá si jej porota sama, zčásti na základě žádostí o překladatelské prémie.

Vám ještě není ani čtyřicet. Nepamatuju si, že by v Česku státní cenu za překlad dostal někdo tak mladý. Doneslo se k vám, co rozhodlo ve váš prospěch?

Porota ve svém vyjádření vyzdvihla mou stylistickou obratnost a vícejazyčnost: že si prý dokážu i formálně poradit jak s Váchalem, tak s Máchou a jak s českou, tak i se starořeckou nebo francouzskou poezií. To mě potěšilo, protože mi přesně na tom už na gymplu a během studia záleželo: natrénovat si všelijaké registry, žánry, styly, verše a tak dál, i pro vlastní psaní. Prémii jsem dostal čtyři roky v řadě za překlady z češtiny, minulý rok jsem to zkusil s překladem Longova románu Dafnis a Chloé ze starořečtiny, v němž jsme s Georgem Danekem zohlednili i rytmus a rýmy umělecké antické prózy. To porotu prý přesvědčilo, že mi udělila cenu za dosavadní práci. Je to už asi třicet knížek.

Ondřej Cikán pronáší slavnostní řeč při příležitosti udělení rakouské statní ceny za překlad 

Ve Vídni žijete od šesti let, dnes překládáte z češtiny i do češtiny. Cítíte se být víc Rakušanem, nebo Čechem?

Cítím se jako Cikán. A moje lepší polovička je z břehů Žlutého moře… Když o mně v Rakousku někdo řekne, že nejsem Rakušan, ale Čech, třebaže mám od malička rakouské občanství a píšu převážně německy, jsem s tím v pohodě. Když mi v Česku někdo řekne, že přece nejsem opravdický Čech, tak mě to mrzí. Moje děti chodí ve Vídni do české školy a cítí se jako Češi, co žijí v Rakousku — a mají čínskou maminku. V sobotu chodíme spolu do tchajwanské školy na čínštinu.

Své překlady vydáváte v nakladatelství Kétos, které jste pro ně založil. Proč jste vykročil touto cestou? Znamená to, že jinde by o ty překlady nebyl zájem?

U jiných nakladatelství nebyl zájem o překlady děl, na kterých mi opravdu záleží. A když už byl zájem o samotný překlad, tak o doslov, komentář či zrcadlové vydání už nikoli. Ztrácel jsem mnoho času tím, že jsem obcházel a obesílal nakladatele a pak jim ještě vysvětloval, jak podat tu a tu žádost; a to všechno s tím, že bych pak dostal za dlouholetou práci pár set eur a ztratil práva. Jelikož jsem se musel nějak živit, psal jsem jeden román za druhým jako ghostwriter, což mě vyšťavovalo, a neměl jsem čas ani na překládání, ani na vlastní psaní. Zároveň jsem ještě neměl jméno a nebylo možné si je takhle vybudovat. Založení Kétosu mi umožnilo překládat naplno. Je lepší vykořisťovat sebe sama než být za blba. Kétos taky chápu jako stupínek: hlavním cílem zůstává dostat klasiku české poezie zpět do velkých německých nakladatelství světové literatury.  

V malých nakladatelstvích vždy hrozí, že jeden člověk musí zastat všechny možné profese. Jak v tomto ohledu funguje Kétos?

Je to tak, jak říkáte, ale nejsem úplně sám. Redakci dělá Anatol Vitouch a grafiku Josefine Schlepitzka, přičemž hrubou sazbu připravuji já už během překládání. Nevydáváme jen moje práce, ale i překlady kolegyně Martiny Lisy z Lipska, tu a tam původní rakouská díla v němčině a dlouhodobě spolupracuji i se svým profesorem starořečtiny Georgem Danekem z Vídeňské univerzity. Co bych skutečně potřeboval, by byli lidé, kteří by se starali o organizační záležitosti a propagaci, ale obrat Kétosu nestačí na platy. Výhoda takového malého nakladatelství ale spočívá v tom, že je jednak nezničitelné, protože má nízké pravidelné výdaje, a jednak jej lze kdykoli zavřít nebo alespoň na chvíli uspat, protože nemá zaměstnance.

Jak se vám daří získávat finance? Ve vašem edičním plánu převažuje poezie, často ta klasická…

Se svým nynějším zaměřením jsme závislí na podpoře ze strany Ministerstva kultury ČR, protože rakouské ministerstvo sice uděluje stipendia a prémie překladatelům, ale nepodporuje tisk překladové literatury. Jednotlivé knížky nám podpořilo město Vídeň. Na velice vysoké rakouské celoroční dotace nemáme nárok, protože nevydáváme dostatečné množství rakouské literatury. Co se týče české poezie, tak jsem mezitím splnil svoje hlavní cíle, které jsem si stanovil někdy před dvaceti lety. Kdyby měl tedy nějaký zdroj dotací vyschnout, nebude mi to vadit.

Jaký je zájem Rakušanů o Máchu, o Březinu, o Nezvala?

Nějaký zájem tam asi bude, když jsem dostal tu cenu… Aby se ovšem někdo o něco zajímal, musí nejprve vědět, že to vůbec existuje. A pak se toho nesmí bát. V Rakousku a Německu je česká poezie víceméně neznámá. A poezie sama o sobě je často považována za něco složitého a divného, v čem se člověk musí vyznat, aby tomu porozuměl. Nezvala a Máchu také bohužel poškodily některé dosavadní překlady. Nicméně jsou v Rakousku a Německu lidé, kteří se stali skutečnými fanoušky jak české literatury, tak Kétosu. S Kétosem nedělám totiž jen to, že čtenářům předhodím Máchu, Březinu a Nezvala. Pomocí doslovů a edičním plánem jako takovým uvádím Máchu a další do kontextu s českou a světovou literaturou, takže kdo si přečte Nezvala, mohl by dostat chuť na Bondyho a Vodseďálka, kdo si přečte Hlaváčka, toho by mohl zajímat Krchovský, kdo se zajímá o současnou poezii a přečte si Lazarovou, Ciprysovou nebo Borziče, mohl by dostat chuť na Hlaváčka a Březinu, přes Březinu se může dostat k Váchalovi a tak podobně křížem krážem. Kétos vlastně spřádá takovou pavučinu české literatury, a kdo se do ní chytí, ten ji žere.

Jak vlastně váš ediční plán vzniká? Působí to na mě, že tituly vybíráte sobě pro radost… V děkovné řeči jste však mluvil i o tom, že chcete obohacovat němčinu jako takovou. Jak tomu rozumět?

Jednak tedy překládám a vydávám systematicky českou literaturu, která nějak souvisí s poetismem; ať už poetismus inspirovala nebo se inspirovala jím, nebo se stavěla proti, ale byla svou nápaditostí poetismu podobná, jak je tomu například u Váchala. I tahle hlavní část edičního plánu slouží obohacování němčiny. Celkově vydávám literaturu, která němčině chybí, která svou poetikou a obrazností může poukázat na to, že lze psát krásně a zvukomalebně, že lze vyjadřovat krásu a lásku i nekýčovitě, dělat si srandu, psát prózu dobrodružně a poeticky, básně něžně a tak dál. Literatura každého jazyka se může lehce stát komnatou ozvěn, a proto potřebuje inspiraci z minulosti a z jiných jazyků. Z toho důvodu jsem chtěl Kétos zaměřit víc i na antickou literaturu, na málo známé antické romány. Překlady ze starořečtiny jsou ovšem náročnější tím, že i k málo známým antickým textům existují hromady sekundární literatury a že bych jakožto grecista měl nejprve odůvodněně vybrat nebo vůbec sám sestavit edici originálu a pak teprve překládat. To dělám tu a tam i s českými texty: na edici sbírky Pozdě k ránu Karla Hlaváčka jsem jako první použil rukopis. Sám jsem se divil, že to ještě nikdo neudělal.

Česko má být za dva roky hlavní hostující zemí na veletrhu ve Frankfurtu. Co z české literatury byste vy sám v tomto ohledu zdůrazňoval?

To je vtipná otázka, protože ediční plán Kétosu má sloužit právě prezentaci české literatury. Jsem přesvědčený, že česká literatura je jedinečná vrcholnou poezií meziválečného období, kdy se podařilo skloubit inovace surrealismu s virtuózní poetikou. To se nezrodilo z ničeho nic, ale mimo jiné na základech francouzských inovací a německých tradic a samozřejmě na základech Máchy, který měl také svoje zdroje, a tak dál. A pak toto období ovlivňuje i současnou českou literaturu dodnes. Řeknu to neutrálněji: Aby byla literatura určitého jazyka v zahraničí vážená, měla by panovat jakási představa o její jedinečnosti a ideálně by měl být znám i její vývoj a její vazby na literatury jiných jazyků. Dosáhne-li se toho, pak budou budit i individuální výstřely daleko větší pozornost, protože budou v kontextu čehosi většího.

Ve svém proslovu jste mimo jiné řekl, že překladatel nepřekládá jen mezi jazyky, ale chtě nechtě i mezi kulturami a světonázory. Má to dnes snazší, nebo těžší než dřív?   

V proslovu jsem na závěr potřeboval kritizovat mýtus rakouské neutrality a vyzvat k podpoře Ukrajiny. O to mi šlo, nic víc. Z rakouského bankovního účtu nemůžete koupit dárek pro Putina, platbu zablokují. Žít mezi kulturami je dnes asi stejné jako dřív, ale ruská hrozba je akutní. Rakušané tedy akutně potřebují slyšet, že šedesát kilometrů na sever od Vídně už převládá docela jiný náhled na svobodu a spojenectví.