Milan Kundera je Sally Rooney boomerů

Normální lidi od Sally Rooney (česky Argo 2020, v překladu Radky Šmahelové) jsem si přečetl na základě osobního doporučení od jednoho významného amerického sociologa. Byl z knihy unešený. Nešetřil adjektivy jako „brilliant“ a „clever“ a Rooney označil za velmi talentovanou. Protože v mých očích je velmi talentovaný a moudrý onen americký sociolog, neváhal jsem a knihu si během několika dní pořídil a pečlivě přečetl. Samozřejmě v angličtině, aby mi neunikl ani sebemenší význam, který by se mohl ztratit v překladu, a hlavně aby byl můj zážitek z četby co nejpodobnější zážitku profesora, až spolu budeme o knize diskutovat.

V českém prostředí jsem zaznamenal různorodé reakce. Někteří knihu označili za povrchní románek potácející se od ničeho k ničemu, rádoby intelektuální žvanění, které je ale ve skutečnosti plytké a samoúčelné. Hlavní postavy jsou jako hadroví panáci: vždyť takhle se přeci ve skutečnosti nikdo nechová! Jde o uměle vyhajpovaný produkt marketingu, konzumní literaturu pro masy… a ty literární ceny jsou taky součást marketingu.

Z druhé strany pak zněly ódy na nejlepší současný román, hlubokou společenskou analýzu a citlivou sondu do duší současné generace. Několik lidí mi sdělilo, že jim Normální lidi změnili život. Něco si při čtení uvědomili, v příběhu se poznali, jako by ho Rooney napsala přímo o nich.

Nejzajímavější ovšem byla jiná věc. Pokud už totiž někdo Normální lidi četl, zpravidla na mé dotazování nereagoval lhostejně. Téměř nikdy nedošlo na lakonické „ale jo… docela dobrý“ anebo „hmm, moc mě to nezaujalo“. Ať už se jim román líbil, nebo ne, čtenáři a čtenářky měli silnou potřebu své pocity ze čtení sdílet. Nejvíc mě samozřejmě zaujaly rozhořčené komentáře. Pro jejich autory totiž nestačilo knihu přestat číst, bez zájmu ji odložit a věnovat se něčemu smysluplnějšímu. Bylo potřeba vyjádřit pohoršení nad tím, že někomu jinému se kniha líbí. Že se s ní fotí celebrity, že získala literární ceny (asi nejvýznamnější byla nominace na Bookerovu cenu) a že se jí po celém světě krátce po vydání prodaly stovky tisíc výtisků (letos získal román platinovou cenu Nielsen Bestseller Award za překonání hranice milionu prodaných výtisků jen ve Velké Británii).

Lidé jsou autenticky naštvaní, že kniha, která je podle nich povrchní a plytká, sklízí takový kolosální úspěch. A jejich naštvání se netýká jen knihy samotné, potažmo její autorky, ale taky více či méně otevřeně hodnotí její čtenářstvo: pokud se kniha někomu líbí, a to dokonce tak, že ji považuje za vrcholné literární dílo současnosti, tak hloupě naletěl obřímu byznysplánu vydávajícímu knihu za něco víc, než co ve skutečnosti je.

Nudné čtení jako kvalitní sociologická analýza

Toto puzení, které Normální lidi vyvolávají v lidech, jimž se kniha nelíbí, podnítilo mou badatelskou zvědavost. U anglojazyčné literární kritiky Rooney jednoznačně zabodovala: na stránce agregátoru recenzí Book Marks získali Normal People z celkových 61 recenzí 34 nadšených a 22 pozitivních ohlasů. Kniha je často označována jako výraz či reprezentace lidí, kteří sdílí generační zkušenost s autorkou, z čehož také vycházejí přezíravé přezdívky jako „Salinger pro generaci Snapchatu“ nebo „mileniálská Jane Austen“.

Podle mě v sobě tyto přezdívky ukrývají paradox, který je nejen klíčem k pochopení gigantického úspěchu Sally Rooney, ale zároveň je jedním ze základních principů vytváření literární hodnoty. Zatímco přirovnáním autorky k ustálené literární ikoně je jejímu dílu přiznána výjimečná literární kvalita, jedním dechem se neopomene dodat, že tato kvalita má v sobě jakousi nezralost a pomíjivost, která je spojená s generací lidí zcela přirozeně socializovaných do světa digitálních médií. Vyjádření určité obecně sdílené generační nálady je na jednu stranu znakem literární vyspělosti autorky, na druhou stranu ale taky domnělým důkazem „nevyspělosti“ právě té generace, o níž kniha pojednává, protože právě její rezonance mezi čtenářstvem potvrzuje, že mileniálové stejně jako hlavní postavy románu jsou emočně křehcí a životní situace, které se navenek jeví banálně, mohou prožívat s intenzivní existenciální naléhavostí a vnitřním zmatkem.

Když jsme Normální lidi probírali s oním americkým sociologem, pochopil jsem, proč psaní Sally Rooney tak propadl, i když sám do generace mileniálů nepatří. Jde právě o tuto schopnost trefně vyjádřit široce sdílený pocit, určitou náladu, která se obtížně dává do slov, ale zároveň má na životy lidí obrovský vliv. Dát do slov něco, co se slovy jednoznačně zachytit nedá. Sociologie o to usiluje už od svého založení, ale literatura je k tomu v mnoha ohledech vybavená lépe. I když profesor Sally Rooney obdivuje, nepřímo se taky přiznal k tomu, že jí tuto schopnost jako sociolog závidí.

Ti, kteří nadávají, že její postavy jsou zmatené, nekonzistentní a jen tak bloumají životem, ani netuší, jakou tím autorce projevují poctu: právě to jsou totiž vlastnosti, které věrně vystihují onen generační pocit. Dobře to vyjádřil uživatel webu GoodReads, který knize udělil jednu hvězdu: „Když uvážíme, jak obyčejné, často nudné, jsou životy většiny lidí, tak je kniha skutečně o ‚normálních lidech‘. Ale já naopak čekám nějakou tenzi, drama, trochu toho napětí. Potřebuju zápletku s přesvědčivým důvodem pro život. Životy normálních lidí nedělají dobré příběhy jen tak; ty potřebují vypiplat.“ A právě v tomhle tkví úspěch a literární hodnota psaní Sally Rooney: věrohodnost jejích románů totiž spočívá v tom, že výstižně vyjadřuje všechno nepříjemné, otravné a nudné, čím si určitá skupina lidí v západních společnostech prochází nebo se s tím přinejmenším identifikuje. Možná by stejně, jako navrhuje výše uvedený komentář, uvítala drama a napětí, hodilo by se jí uspořádat si život do smysluplného příběhu, ale jediné, co má k dispozici, jsou frustrace a zmatek.

„Ok, boomer!“ vs. „sněhové vločky“

Nedávno jsem si na tohle generační zhodnocení Rooney vzpomněl při četbě románu Milana Kundery Totožnost, který nyní vyšel poprvé česky v překladu Anny Kareninové. Napadlo mě, jestli všechna ta nařčení ze sexismu a šovinismu nejsou v souladu s vysokou literární hodnotou, která je Kunderovu dílu přisouzena. Pokud bychom totiž přijali tezi, že jeho texty rovněž vyjadřují pocit či obecně sdílenou náladu nějaké generace, tak sexismus patří k vlastnostem, které jsou pro tuto generaci z pohledu dnešní feministické kritiky příznačné. Perspektivou sociologie čtení je pojetí sexismu v Kunderových románech součástí hodnot, které rezonovaly u jeho čtenářstva, přispěly k pozitivní odezvě a postupné kanonizaci jeho díla. Jinými slovy, stejně jako u Rooney jde o věrné zachycení určitého společensky rozšířeného jevu bez ohledu na to, jestli ho hodnotíme kladně nebo ne.

Kundera a Rooney zároveň fungují jako kolektivní reprezentace, s nimiž čtenáři a čtenářky v literárním světě dále pracují a rozvíjejí je. Například Kunderova povídka „Falešný autostop“ z roku 1965. Čtená ve 21. století ztvárňuje podle řady interpretací kulturu znásilnění. Někteří čtenáři a čtenářky uvádějí, že je jim z povídky fyzicky špatně. Kdyby vydání podléhalo současné politice některého z velkých nakladatelských domů ve Spojených státech, patrně by se uvažovalo o uvedení tzv. „trigger warning“, upozornění, že text obsahuje potenciálně znepokojující obsah. V Totožnosti se zase pracuje s myšlenkou, že hodnota ženy se do značné míry zakládá na tom, jestli se za ní otáčí muži, což je klasický případ tzv. „male gaze“, tedy redukování ženy mužem na sexuální objekt. Zatímco určité části čtenářstva to může připadat realistické, či se s tím přímo ztotožní, protože pro část společnosti je sexuální objektifikace nereflektovaně přítomna, ať už na jedné, nebo druhé straně, jiné skupině to přijde nepatřičné, či dokonce cringe.

U Rooney i Kundery je přitom důležité, že ačkoliv se jedná o soudy podléhající mimoliterární skutečnosti (jež obsáhlá a vícevrstevnatá díla redukují na jeden společenský problém), tak se významně podílí na estetickém vnímání díla. Právě slovo cringe mi zde připadá velmi příhodné, protože vyjadřuje nejen pocit trapnosti za někoho jiného — v tomhle případě za autora — ale zároveň je pevně navázané na společenský kontext užití od jedné čtenářské skupiny ke druhé. O Rooney na druhou stranu uslyšíme daleko spíš, že je povrchní, těkavá, přecitlivělá, prostě mileniálka.

Titulek tohoto textu je záměrnou provokací. Mimo jiné poukazuje na to, jak si čtenářské skupiny vytvářejí reprezentace literárních děl i jiných čtenářských skupin, mezi nimiž pak budují vztahy nebo naopak bariéry, což jim umožňuje vlastní čtenářskou identifikaci. Pokud je Sally Rooney označena za generační obměnu Jane Austen nebo J. D. Salingera, vytváří to obraz nezralé, nezkušené kopie něčeho solidního, prověřeného časem. Když naopak čtenářstvo přisuzuje Rooney schopnost svébytné, byť devastující a frustrující, společenské analýzy, může se zbavit degradující nálepky, a dokonce ji s ironickým pomrkáváním obrátit naruby, vůči těm, kdo proti autorce stojí v hierarchii ustavených literárních hodnot výše. I to je součástí generační čtenářské, a v důsledku tedy literárně hodnotové revolty.