Česká próza může poezii závidět její sílu a pestrost

Na posledním z brněnských večerů letošního MAČ „jest zapovězeno předčítat z publikovaných prací“. Co máte připraveno vy, ukázku z rukopisu nějaké nové sbírky? A jaký vlastně máte vztah k literární scéně v Brně, kde jste dlouhou řadu let žil a působil jako novinář? 

Vyhledávám každou příležitost, jak se do Brna vracet. Takže i chvilka čtení na závěrečném večeru Měsíce autorského čtení je dobrá příležitost. Přečtu něco z básní, které jsem před nedávnem poslal Milanu Ohniskovi k redakci do Druhého města, kde by nová sbírka měla vyjít příští rok. Ještě před ní je už na startovní čáře ve Větrných mlýnech připraven výběr z mých předchozích sbírek a Almanachů Vítrholc, který sestavil Dominik Bárt. V té je hodně Brna. Jedu tam rád. 

Letos oslavil deset let existence vámi založený a spravovaný web Nedělní chvilka poezie, kde často dáváte prostor začínajícím básníkům a básnířkám. Mohl byste uvést některá témata či rysy charakteristické pro tvorbu naší nejmladší básnické generace? 

Myslím si, že generalizace je nejkratší cesta k omylu. Objevují se různí vykladači doby, kteří si literární scénu modelují a pak ji popisují tak, aby se to líbilo hlavně jim. Nebo aby to odpovídalo tomu, co zrovna je napadlo jako východisko či charakteristický rys. To doufám nikdy dělat nebudu. Na mladé poezii je nejzajímavější její bohatost a pestrost, což platí o české poezii celkově. Současná poezie je totiž ve vynikající formě a nabízí mnoho svébytných scén. A to je to nejdůležitější. V mladé, ale i střední generaci vidím mnoho silných a stále rostoucích autorek a autorů. Česká próza jí tuto sílu a pestrost může jenom závidět, tam jsou všichni šťastní, když se objeví nějaká nadprůměrná kniha. Ta pak hned dostane všechny literární ceny. Ale já nejsem žádný kvalitář poezie, snažím se jen dávat prostor těm mladým, u kterých vidím energii, autentičnost a originalitu. V takovém případě pak vůbec nepřekáží nějaká nedokonalost. 

Stojíte také za večery Poezie Za školou, konajícími se každý měsíc v pražském klubu Za školou. Od září jste prý přizval coby spoludramaturga básníka Jonáše Hájka, jaké tedy máte do budoucna plány?  

Poezie Za školou před prázdninami uzavřela svoji třetí sezonu. Když vznikla, měl jsem za cíl představit na živo právě tu pestrost a barevnost současné tuzemské poezie. Měli jsme tam na sedmdesát autorek a autorů. Vždy v nějakém navzájem se oslovujícím nebo jinak překvapivém mixu. No a teď nastal čas dramaturgii pozměnit. Proto jsem přizval Jonáše Hájka. Jsme domluveni, že každý večer Poezie Za školou bude mít svoje téma. Těším se na další etapu i na změnu dramaturgie, která přinese nová souznění i jiskření. 

Ve vaší básnické tvorbě hraje významnou roli humor, ale v tom jste, řekl bych, v kontextu současné české poezie spíše výjimkou. Vidíte to stejně? 

Osobně vlastně moc nemám rád takové to dělání srandy, aby se lid zasmál. Už vůbec ne v umění. Komedie je poslední žánr, po kterém jako konzument sáhnu. Ale je pravda, že vtip je často jediné východisko ze zapeklité situace. A to platí i u psaní básně. 

„S ironickou empatií pozoruje a s něžnou břitkostí viděné komentuje,“ napsal Milan Ohnisko k vaší dosud poslední sbírce Nikoho nečekám. Třeba u básně s výmluvným názvem „Lidi serou lidi“ jsem si ale říkal, že mezi „ironickou empatií“ a cynismem může vést vskutku tenká hranice… Jak se bráníte tomu, abyste jako básník, ale především jako člověk nezahořkl? 

Cynismus rád nemám, v ničem. Nejhorší je, třeba když ho pozoruji u novinářů. Cynismus je vlastně takový fašismus humoru. Zahořknout je jednoduché, hlavně když se dostanete do úzkých. V tvorbě, v práci, v životě, v lásce. Po padesátce, zvláště když děláte práci, ze které nechodíte domů s čistou hlavou, je vyhoření součástí celého životního procesu. Mě nakonec vždycky zatím zachránilo to, že mám opravdu rád život, svět v jeho pestrosti a docela dost konkrétních lidí. Doufám, že je to poznat nejenom z mého jednání, ale i z mojí poezie.