Občas mě překvapí, co a jak jsem ze sebe v mládí chrlil

Většina českých vydání vašich próz jsou vlastně překlady z angličtiny, které jste obvykle překládal sám nebo ve spolupráci s někým dalším. Dnes své nové beletristické texty píšete v jakém jazyce? A co vám dala zkušenost překladatele (nejen vlastních děl, ale třeba i her Václava Havla)? 

Poslední dobou píšu česky, prózu vlastně od vydání Aljašky. Občas píšu i anglicky, třeba scénáře, ale v mých snech se většinou zase mluví česky. Celý to je luxus. Překládání vlastních věcí dalo hodně hlavně těm textům: je to minimálně další přepis a kromě toho tentokrát píšete novou verzi zvenčí, vně té původní inspirační sauny, tentokrát ležíte na sněhu, a tím pádem jste k ní (a své sebelásce) nemilosrdnější. A když člověk překládá výborné věci jako Havlovu Audienci nebo Zahradní slavnost, tak něco odkouká a třeba i něco ukradne — někdy i mnohem později, nevědomky. Při překládání Havlových jednoaktovek jsem se úzkostlivě držel originálu, ale Zahradní slavnost jsem s autorovým souhlasem při překladu adaptoval do světa amerického korporátu, který jsem důvěrně poznal v Chicagu. Místo marxistických frází, které zní v angličtině komicky a archaicky (protože komunisté nikdy neovládli žádnou anglosaskou zemi a nedostali se angličtině pod kůži), jsem dialogy převedl do slovníku soudobé americké byrokracie („downsizing“) a komicky zkomolená přísloví (ty už v Americe taky nikdo nepoužívá) jsem nahradil útržky rockových písní a klišé ze sportovní terminologie, podobně vykloubených. Proto jsem překlad nazval Office Party. Václav mi pak po inscenaci v New Yorku přišel poděkovat a říct, že to funguje. Takže jsem se chvíli naparoval, ale ve skutečnosti to funguje proto, že Zahradní slavnost je naprosto současná, zábavná hra pro dnešní kancelářský svět. No a při překládání méně než výborných věcí se musí člověk držet zpátky, když mu naskakují možnosti, jak něco formulovat lépe než autor — to by byl podvod. Ale svrbí přitom celý počítač. 

V nakladatelství Argo začaly vycházet vaše sebrané spisy, které by kromě reedic měly zahrnout například česky dosud nevydaný román The Grand Life. Nabídnou českému publiku i další podobné objevy? A s jakými pocity se dnes probíráte svými staršími texty? 

Jsem rád, že budu mít všechny věci v knihovně nastoupené na jedné poličce, ale nevím, jestli někdo přeloží The Grand Life, protože to je psaní inspirované oním ptydepe kolem počítačů v korporátu, které je tak ploché a chudokrevné, že je inspirující. Sám nevím, jak bych to překládal. Mám minimálně jeden další text, The Love Life of Miss America, napsaný v tzv. ebonics, což je afroamerická verze angličtiny (mnoho let jsem ji v práci poslouchal a mám ji v uchu), který by měl být součástí mých spisů, ale nebude: opravdu nevím, kdo by to přeložil — sám se nechci rok motat ve vlastním kruhu. Zatím jsem pro nová vydání nic nepřepisoval. Některé věci vyšly tak dávno a já už jsem tak starej, že mě občas i překvapí, co a jak to ten mladej ze sebe chrlil. 

Jste podepsán pod komiksy o Emilu Zátopkovi či Věře Čáslavské, literární formu jste dal i loni vydaným memoárům šachisty Lubomíra Kaválka Rozehraný život. Čím vás fascinují jejich životní osudy a hraje v tom nějakou roli fakt, že šlo o vrcholové sportovce? 

Když si vybírám, o čem budu psát, tak mě především přitahuje drama příběhu. A je to podprahová záležitost, nejdu do ničeho, co mě nerozvibruje tím vzrušením, které aspoň já musím při psaní cítit, aby to za něco stálo. A pro mě je psychoanalýza hospoda a tam je to každému fuk, takže konkrétně vám to nevysvětlím. Ale že ty vibrace poslední dobou oscilují kolem sportu, to jsem si všiml, i když moderní gymnastika a šachy k sobě mají asi stejně blízko jako Trump a Lincoln. 

Hned dvakrát jste svými knihami vyvolal mezi tuzemskými čtenáři bouřlivé a rozporuplné reakce — nejprve románem Zatím dobrý o bratrech Mašínech a posléze biografií Kundera: český život a doba. Ovlivnilo to nějak váš pohled na českou společnost a zdejší poměry? 

Ani ne, v obou případech jsem to předpokládal. Tedy nečekal jsem, jakou to nabere hysterii. Třeba že do knihkupectví pana Fišera v Kaprovce, blahé paměti, když vystavělo celou výlohu z nového vydání Zatím dobrý, vběhne nějaký statečný soudruh, plivne na prodavačku, zařve: „Vrazi!“ a zase uteče… Anebo že tady v Brně někdo sebere všechny negativní recenze Kundery a vydá je knižně, jako kdyby ty pozitivní neexistovaly. To byla vlastně pocta, i když levou rukou. 

Osudy bratrů Mašínů líčí i loňský snímek Bratři, natočený Tomášem Mašínem podle scénáře Marka Epsteina. Vy jste o nich loni s Martinem Froydou pro změnu natočili dokument Útěk do Berlína… 

Zatím náš dokument skoro nikdo neviděl, ale koncem roku poběží v České televizi, která je spoluproducentem Útěku do Berlína, tak uvidíme. Je to autentická výpověď, takže se na to těším.