Neměla jsem chuť psát životopis tradičním způsobem

V roce 2022 jste dotočila dokumentární snímek Toyen, baronka surrealismu, loni vám vyšla objemná knižní biografie Toyen, první dáma surrealismu. Kolik času jste vlastně odkrýváním životního příběhu dotyčné umělkyně strávila a jak na tohle období budete vzpomínat — tedy pokud už vůbec skončilo? 

Toyen a vše, co se k ní vztahovalo, se mi stalo vášní, tři roky jsem s myšlenkami na Toyen vstávala a večer usínala. Nikdy mě nic tak nebavilo. Pokračuji dál, jednak ke mně díky knize přicházejí nové informace, jednak se pouštím do dalších zatím nezpracovaných archivů. Doufám, že by příští rok mohla vyjít nová kniha, věnovaná jednomu specifickému životnímu a uměleckému období Toyen. 

O Toyen toho již vyšlo česky poměrně dost, v poslední době například životopisný román Mileny Štráfeldové To je on! O té, co si říkala Toyen. V čem jste vy sama od začátku spatřovala hlavní přínos, popřípadě aktuálnost své knihy? A neobávala jste se, že běžné čtenáře, kterým je podle všeho určena spíše než odborníkům, může odradit poměrně vysoká cena vaší výpravné publikace? 

Už během přípravy svého dokumentárního filmu jsem zjistila, že se dají nalézt fakta, jež zatím byla opomíjena, že je v různých vzpomínkových knihách a monografiích ukryto mnoho dílčích informací o malířčině osudu, které nejsou dány do souvislostí. A především se mi podařilo natočit několik rozhovorů s ještě žijícími přáteli Toyen, které přinášely další množství informací. Ač jsem měla samozřejmě mnohé pochybnosti, zda to zvládnu a jestli jsem k tomu povolána, rozhodla jsem se pokusit napsat biografii. Jediným plusem, který jsem jaksi k sobě vztahovala, byl fakt, že žiji v Paříži, a tudíž mohu obsáhnout nejen malířčinu českou část života, ale i francouzskou. Vydala jsem se pátrat dál a nacházela další a další informace, které odkrývaly život Marie Čermínové alias Toyen, bylo to skvělé dobrodružství. Protože dlouhá léta se tvrdilo, že je vše kolem Toyen zahaleno tajemstvím, což tedy byla pravda, ale nikdo to ve skutečnosti nezačal odhalovat. V čem jsem spatřovala hlavní přínos knihy? Právě v tom, že Toyen zhmotním, zkonkretizuji, protože Toyen je stále aktuální svojí nezávislostí, politickým a občanským přístupem i statečností a její nadčasové dílo nás stále dojímá. 

Knihu jsem skutečně nepsala pro odborníky, ale pro laiky, kteří se mi podobají. A v tom je myslím její síla, není napsána kunsthistorickým jazykem. Samozřejmě jsem velmi potěšená, že se mi dostalo i pochval od odborníků. Co se týká ceny knihy, ano, s nakladatelem jsme se domnívali, že se ztěžka prodá první náklad, ale přáli jsme si, aby kniha byla krásná, aby byla vydána ve vazbě, na kvalitním papíře, s více než dvěma stovkami reprodukcí, a to prostě stojí hodně peněz. 

A když jsme u těch odborníků — tedy zejména kunsthistoriků —, byli nakloněni spolupráci s vámi, nebo se na záměr filmařky a spisovatelky napsat biografii jedné z našich nejvýznamnějších malířek dívali skepticky?  

Kromě doktora Karla Srpa, který byl mým odborným poradcem již při natáčení filmu, jsem s žádnými kunsthistoriky nespolupracovala, ale ani jeho jsem příliš neobtěžovala. Doktor Srp rukopis přečetl, až když byl hotový, opravil pár faktických chyb a přidal přátelsky jízlivé komentáře, když měl pocit, že je text — jak to říci — melodramatický… Občas jsem se během rešerší obrátila na různé kunsthistoriky, když jsem potřebovala zjistit dílčí specifické údaje z oblasti, kterým se věnují, a vždy mi všichni pomohli. V mailu jsem pouze uváděla, že pracuji na textu o Toyen, bála jsem se, že by je slovo životopis vyděsilo. Ale největší oporou mi byli zapálení archiváři a archivářky z desítek různých institucí, bez jejichž pomoci by kniha nebyla, jaká je. 

Vaše publikace se stala bestsellerem a zvítězila i v anketě Kniha roku Lidových novin, v soutěži Magnesia Litera se však neobjevila v žádné z kategorií — ani mezi nominacemi, ani na longlistech. Možná to lze do jisté míry přičíst její rozkročenosti mezi non-fiction a beletrií. Proč jste vlastně nedala přednost dalšímu románu na způsob vaší kunderovské Téměř nesmrtelné lásky? 

Romány o Toyen už tady byly, Barvy slečny Toyen od Vladislava Kučíka a vámi zmiňovaná kniha Mileny Štráfeldové, takže se mi nezdálo nutné přidávat další. Ale hlavně jsem našla tolik neuvěřitelných informací, že kdybych je prezentovala románovou formou, nikdo by nevěděl, že jsou pravdivé, a byly by chápány jako výsledek mé fantazie. Přála jsem si knihu, která je sice biografií, ale má svoji vlastní uměleckou identitu. Neměla jsem chuť psát životopis tradičním, trochu sucharským způsobem, který se povětšinou aplikuje v české literatuře. Vzorem pro mě byl modernější styl biografie Franze Kafky od Reinera Stacha, který na základě důkladných rešerší přinesl prostřednictvím velmi literárního jazyka osobní interpretaci Kafkovy osobnosti a doby. 

Ve vašem tvůrčím životě hrají stěžejní roli dvě země, Česko a Francie, což byl i případ Milana Kundery nebo Toyen. Do jaké míry sehrála svou roli v tom, že jste si je vybrala za objekty svého zájmu, právě znalost francouzských reálií, jazyka atd.? Lákalo by vás — a troufla byste si — podobně zpracovat i nějakého francouzského umělce bez českých kořenů či vazeb? 

Samozřejmě, bez znalosti místních reálií je dosti těžké psát o někom, kdo žije ve Francii. Taky biografie Jana Nováka končí okamžikem, kdy Milan Kundera emigruje. Ale hlavně se mi zdá velice obtížné vytěžovat archivy v zemi, kde nežijete. Měla jsem velkou výhodu, že pendluji permanentně mezi Prahou a Paříží, protože jedna informace z archivu vás přivede na další stopu, ale vy si musíte nový archiv objednat, většinou docela dlouho čekáte, i několik týdnů, a pak teprve můžete archiv navštívit. Jeden pamětník či specialista vás doporučí druhému, ale ten má třeba čas až za čtrnáct dní. A pak vás zase navede na dalšího člověka a tak dále. Málokdo si může finančně i časově dovolit cestovat do cizí země třeba desetkrát. A taky všechny francouzské knihy nejsou přeloženy do češtiny či angličtiny a pro biografii musíte načíst stovky knížek. A zda by mě lákalo zpracovat francouzského umělce? Proč ne. Ale taky proč ano? Jsem Češka, zajímají mě příběhy mé země.