Psaní je pro mě velmi soukromá věc

Na svém webu píšete, že se necítíte být skutečnou spisovatelkou, prý jste „nanejvýš amatérsky píšící státní úřednice“. Tenhle pocit máte i po třech vydaných románech? A navíc v Česku, kde se psaním neuživí skoro nikdo? 

Ano, mám. Tahle úvaha není o penězích a o výdělku. Pro mne je spisovatelství poslání, kdy se ta dotyčná osoba musí cítit natolik potentní, že její kreativní energie má být dominantním — tedy naplňujícím — momentem v jejím životě. To u mne nikdy neplatilo, protože i kdybych tu možnost měla, nechtěla bych mít psaní jako hlavní každodenní činnost. Ráda pracuji v kolektivu, potřebuji reflexi inspirativních kolegů a svou profesí jsem pohlcená. Psaní mě dost možná tolik baví mimo jiné právě proto, že to je velmi soukromá věc, která se vlastně do mého života prakticky nepromítá, kromě těch báječně probděných propsaných nocí. Nikdy jsem nebyla na žádných sociálních sítích, nejsem aktivní v žádných literárních skupinách a vlastně se dá říct, že se o svých knihách s nikým nebavím, nebo jen zcela výjimečně a vždycky mě to docela zaskočí. Je to taková moje tajná komůrka, trucovna, dalo by se říct. Zároveň chci ale ještě uvést na pravou míru, že jsem vděčná, že mé knihy vyšly, protože reflexe laické i odborné čtenářské veřejnosti, kterou sleduji s velkým zájmem, je pro mne nesmírně cenná a zajímavá. Nikdy by mne nenapadlo, jak nezávislé bytosti na svém autorovi mohou knihy být. Je to skvělé! 

V letech 2018–2023 jste působila na zastupitelském úřadě ČR v Tchaj-peji. Nakolik vám za ty roky přirostl Tchaj-wan k srdci a do jaké míry jste se seznámila s tamní literární scénou? 

Velmi mi přirostl k srdci, pochopitelně, je to moje součást. Návrat do Česka byl v mnohém ostrý, a to zejména pro moje děti — vždyť ten nejmladší stále strávil na Tchaj-wanu většinu svého života. Smutek po Tchaj-wanu, což už je pro naši rodinu diagnóza, prožíváme společně denně, opravdu nemine den, kdy by Tchaj-wan nebyl zmíněn. Například právě teď, když píši tuto odpověď, mluví můj nejstarší syn ze spaní a zjevně je na Tchaj-wanu — jazykově i situačně. To je takové symptomatické… 

Tchajwanská literatura je doslova krásná. V tom se odlišuje od literatury pevninské, alespoň co se týká období dejme tomu od osmdesátých let — mohla a může si to dovolit a velmi se do toho noří. Nemusí totiž být agitační. I když zrovna mluví o drsných tématech, je často velmi poetická, jako celý Tchaj-wan — v mnohých textech je přítomný oceán, rozeklaná pohoří, solná pole… V Česku je úctyhodně dostupná již delší dobu, a to nejen — i když především — díky nakladatelství Mi:Lu Publishing. Hodně jsem toho načetla, a to i přesto, že obecně čtu v poslední době málo. Bylo krásné, že jsme potom mnohá ta místa objeli. Jedna z našich posledních cest byla po stopách knihy Děti solných polí. 

Děj vašeho posledního románu Černé jazyky se z velké části odehrává právě na Tchaj-wanu, což je pro Čechy stále velmi exotická, neznámá, a přitom očividně přitažlivá země. Myslela jste při psaní na to, že řada čtenářů si o tamní kultuře a historii udělá vlastní obraz právě na základě vaší knihy, i když to jistě nebyl autorský záměr? 

To jste mne rozesmál! Vůbec! To je snad úplný nesmysl. Vy kdybyste se zajímal o nějakou zemi, tak byste si udělal obrázek na základě jedné beletristické publikace? V dnešní době? Přece je nespočet možností a zdrojů, ať již primárních, nebo sekundárních. Kdo se chce ptát, ten jistě může. A Tchaj-wan za to stojí! Ostatně letošní Měsíc autorského čtení je toho dokladem… 

Dotyčný román se následně dočkal i audioknižní verze, kde vašim postavám propůjčili své hlasy Miroslav Táborský, Jana Stryková a Petr Stach. Jaké pocity a třeba i momenty překvapení vám přinesl poslech cizí interpretace vlastního textu? 

Upřímně se přiznám, že jsem to neslyšela celé, jen úryvky. Nikdy jsem si žádnou svou knihu nepřečetla po vydání a stejné je to s audioverzí. A podobně jako se nechci ex post vyjadřovat ke svým vydaným textům, protože jsem šťastná, že promlouvají k lidem organicky a třeba jinak, než bych čekala, což je ale z mého pohledu podstata literatury, tak se ani nechci vyjadřovat k audiointerpretaci. Jako posluchač úryvků jsem byla pohnutá, překvapená tím, jakou střízlivost a zároveň naléhavost jsem z toho cítila, nicméně hodnotit by to měl někdo jiný. Lehce humorné je, že si občas někdo myslí, že jsem s panem Miroslavem Táborským spřízněná, což tak není. Jednou jsem ho potkala na premiéře filmu Planeta Praha. Chtěla jsem ho jít oslovit, představit se mu, můj muž mě pořád postrkoval, ale nakonec jsem se neodvážila, připadalo mi to trapné. Takže já jsem jen potichu vděčná. 

Před dvěma roky jste v jednom rozhovoru prozradila, že se pouštíte do literárního experimentu, kde se opouštějí fyzické reálie a příběh není rámován naším časoprostorem. Jak to s dotyčným textem vypadá nyní? Nebo aktuálně píšete něco jiného? 

To jsem ale byla velkohubá! Ano, nějaký text mám rozepsaný, už vlastně několik let. Ale možná tohle je právě ta dělicí linie mezi spisovatelem a pisálkem, já jsem si teď zkrátka psaní ve svém životě odpustila a nemrzí mne to. To puzení ve mne není tak ultimativní a naléhavé, nemám z toho textu dobrý pocit, jeho základ se mi sice líbí a nechci ho úplně opustit, ale zároveň už dlouho nevím, co s tím, jak to posunout. A čekám. Hlavou mi ve skutečnosti víří několik motivů, ale na můj text by zatím byly naplácnuté, nevycházejí z původní energie. Třeba se mi jednou propojí nebo je uchopím samostatně, ale zatím se nořím spíš do psaní dopisů. Tak to bylo celý můj život před Malinkou a není vyloučené, že to tak už zůstane.