Proč by nemohla próza a poezie padat na stejnou váhu?

Už druhým rokem jste v porotě Ceny Jiřího Ortena (kterou jste v roce 2007 sám získal za svou básnickou prvotinu Suť). Jak náročná je to práce a jak vnímáte jednak nepříliš obvyklé věkové omezení tohoto ocenění, které je určeno autorům a autorkám do 30 let, a jednak nutnost oceňovat dohromady poezii a prózu? 

Porotcovská práce v Ceně Jiřího Ortena mě moc těší, vážím si jí. Je to veliká zodpovědnost. Už teď nedočkavě vyhlížím knížky, které se objeví v mém posledním komínku. Nejsem asi ten typ, který by soustavně kveruloval nad kritérii. Proč by nemohla próza a poezie padat na stejnou váhu? Jako čtenář konzumuji a prožívám obojí, netoužím po další atomizaci, ale po silném, překvapivém, zralém, živém textu. Na druhé straně stanovy se průběžně precizují a je možné, že přijde čas na nějakou redefinici nebo další rozšíření. Věkový limit mi zvláště v atmosféře systémového pohrdání mladou generací přijde zcela v pořádku. Za dobu, co se takzvaně pohybuji v literatuře, neztratil „Orten“ nic ze svého lesku; přál bych si jen, aby laureát/ka obdržel/a měšec, který by té prestiži odpovídal. 

Vaše nejnovější kniha Výlet do Schengenu / Můj jediný čtenář je vlastně básnickou dvojsbírkou. Co vás přimělo spojit do jednoho svazku dva dosti odlišné textové celky, z nichž první se opírá o reflexi okolního světa a druhý má podobu dialogu s převážně literární tematikou? 

Oba rukopisy nějakou chvíli ležely, jednal jsem s různými nakladateli. Nápad vydat je pohromadě nebyl můj, přišel s ním vždy originální Petr Borkovec. Konvolut — proč ne! Chtěl jsem, aby při tom i zůstalo, abychom nehledali nějaký zastřešující název. Celky jsou to dost odlišné a snad se i zajímavě doplňují. 

Oním titulním „jediným čtenářem“, jakýmsi pisatelovým kritikem i alter egem, se stává zvláštní postava nazývaná Vikomt. Oplývala jasnými konturami už na počátku vzniku sbírky, nebo se její rysy spíše postupně proměňovaly ve světle jednotlivých básní? 

O Vikomtovi rád říkám, že jsem ho, ať už od kohokoli, dostal darem k pětatřicetinám. Kde se vzal, tu se vzal, najednou tu byl. A nabízel mi další a další možnosti. Takže se postupně vyvíjel. Ovšem říct, že všechno, co o něm napíšu, obsahoval už v okamžiku, kdy se mi zjevil, by možná také byla pravda. Vikomta jsem si skutečně „užil“. Bavilo mě rozvíjet ten fiktivní pavztah autora a čtenáře včetně toho, že mluvčí Vikomta nikdy nespatřil, a tak o něm vlastně nic moc neví, spíš si domýšlí a dohaduje se. 

Lyrický subjekt tvrdí Vikomtovi, že poezie se nevysvětluje — anebo se vysvětluje, ale pak už to většinou nestojí za nic. Jakou úlohu a také úroveň má podle vás současná tuzemská literární kritika? 

Musím se přiznat, že podobnými úvahami se v poslední době moc nezabývám, ne že by mi nepřišly podstatné… V poezii je to vždy otázka několika obětavých jedinců, které po čase vystřídá někdo další. Nepamatuji se, kdy naposledy mne kritika přivedla k nějaké knize, na to je příliš pomalá. Snad je dnes spíše příležitostí pro pojmenování důvodů, proč něčí sbírku už skloňujeme. Na „vysvětlování“ těchto důvodů nevidím vůbec nic špatného, to budu muset svému mluvčímu ještě vysvětlit, případně vytmavit. Také mě napadá, že kritika je možná víc než dřív platformou pro etické a morální otázky psaní. 

„Viděli jsme, že přírodní lyrika je ta nejangažovanější a že jí dlužíme omluvu,“ dočteme se ve vaší básni Co jsme viděli. Myslíte si, že přírodní lyrika — byť třeba s tragickým nádechem — dnes zažívá v české poezii renesanci? 

Asi bych se měl nejdřív vrátit k situaci, kdy jsem se dost neohrabaně pokusil uvést věci do pohybu. Vnímal jsem, pro kolik mladších básníků a básnířek je environmentální starost něčím přirozeným, i napadlo mě, že by se na to možná mělo nějak upozornit. Svolal jsem tedy kolegy a kolegyně a v momentě, kdy se to začalo vydávat nějakou cestou, jsem je nevybíravě opustil.* Stydím se za to a omlouvám se jim. Neznamená to, že by mne věc přestala zajímat, je to právě naopak. Cítil jsem, že „řešení“, jakkoliv iluzorní, nemůže vypadat tak, že začneme programově psát o přírodě, to mi připadalo krátkodeché. Starost o klima je a musí být všudypřítomná a v tvorbě se může projevit na sto způsobů, ne jen v rovině tématu. Je to proměna vědomí, nutně náročná, jak tvůrčího, tak obecně lidského, a prvním úkolem básníka je se z toho všeho nezbláznit. Rovněž si nemyslím, že by takto orientovaní tvůrci museli rezignovat na průzkum subjektu, na obhajobu prožívání, které společnost ochotně označí za nenormální při první příležitosti, která se naskytne. Ale to se vracím k několik let staré debatě… 

Báseň, kterou citujete, vznikla ještě před zmíněnými událostmi a je inspirovaná jedním výletem za česko-polskou hranici. Říká, co říká, a říká to jako báseň. Táž věta pronesená u řečnického pultíku a napsaná v básni není táž, což ale neznamená, že v básni by si nenárokovala platnost. Je možné básní vyjadřovat názor? Samozřejmě že ano. Zároveň je však ten názor minimálně částečně, ve své konkrétní formulaci, plodem textu, z kterého vyrůstá. 

* Dotyčná iniciativa o sobě dala vědět v říjnu 2020 e-mailovou výzvou rozeslanou českým básníkům a básnířkám, která obsahovala apel k psaní jakési „nové“ přírodní lyriky, ale i prózy nebo esejů či publicistických příspěvků. Výzva byla anonymně podepsána „Výkonným výborem přírodní lyriky“ a jejími autory byli, jak se později ukázalo, básníci Radek Štěpánek a Pavel Zajíc. (pozn. aut.)