Časem nás zase bude zajímat, co je lidem společné a blízké

Na stránkách červnového Hosta líčíte v rozhovoru své zážitky a dojmy z turné po Spojených státech amerických, které jste absolvoval letos na jaře. S jakými pocity jste se pak ale vracel do střední Evropy, do Česka, do Ostravy? Změnil nějak americký pobyt váš pohled na domov? 

Žádná třeskutá proměna se nekonala a já jsem dalek toho, abych na základě jedné cesty, byť velmi intenzivní a bohaté na prožitky, vynášel soudy o životě v Americe a potažmo o životě zde v Evropě. Upřímně — když jsem se vracel, říkal jsem si jenom, kdo a kdy mi tu americkou cestu v České republice vyčte. A jak asi bude ta výčitka vypadat. Vskutku jsem však nečekal, že bude postavena pouze na tom, že jsem si dovolil poděkovat Janu Zikmundovi z Českého literárního centra, který cestu skvěle a dlouho připravoval. Strůjcem blábolu byl Ondřej Horák z právě dohasínajících Lidových novin, který mne slepě nenávidí od té doby, kdy jsem se od Babišových Lidovek distancoval, zatímco on v nich ve stejné době přičinlivě smolil svoji novinářskou kariéru. Věděl jsem, že jsem doma. 

V dotyčném rozhovoru jste také řekl, že se nyní „nacházíme v epoše velice vypjatého zaujetí ‚měřením‘ odlišností a proměn“. Promítá se to výrazněji i do současné české poezie? Nebo je naopak útočištěm v časech, kdy „se nám rozostřuje to, co je nám společné a stálé“? 

Současná česká poezie je naštěstí dostatečně pestrá, ale jsem přesvědčen, že i ona v mnohém odráží geniální Heisenbergův princip neurčitosti, který znamená, že zpřesňujeme-li jednu ze dvou zkoumaných a na sobě závislých veličin, ta druhá se nám tím adekvátně rozostřuje; a naopak. Soudobá společnost je zaměřena na stále přesnější formulování rozdílů, které mezi námi jsou, a tak jí podle tohoto principu uniká a rozostřuje se to, co je lidem společné a blízké. Neznamená to ovšem, že takové věci neexistují, a myslím, že časem se naše zaměření obrátí zase tímto směrem. Jak bude takový posun vypadat v poezii, se ukáže, netvrdím, že nutně přijde nový Whitman, který uvěřitelným, a přece provokativním způsobem obejme celý svět. Spíš někdo, kdo vysloví tiše a přitom dostatečně básnicky přesvědčivě ono kiplingovské „Ty a já jsme jedné krve“. 

Básně píše také váš syn František Hruška, který debutoval sbírkou Převážná doba (2021) v edici Mlat vydávané Větrnými mlýny. Je poezie vaším společným tématem? A co soudíte o zmíněné „edici básnických debutů mladých autorů“? 

Ano, jedním z mnoha témat. Často ovšem pouze prosvítá jako úběžník v hovoru o zdánlivě úplně jiných věcech. Moc rád se svým synem i dcerou hovořím. O všem možném. Mám rád jejich klid a upřímnost, jejich smysl pro humor i smutek, jejich ironii i drsnou smělost. Rozhovor s nimi vyměním spolehlivě a okamžitě za většinu vědeckých i básnických spisů. 

Edice Mlat je mi veskrze sympatická a považuji ji za dobrý počin. Jako obvykle u takových věcí se člověk najednou ptá — proč to sakra nedělá někdo už dávno? Vážím si „Větráků“ za odvahu a nezištnost, s jakou šli do něčeho tak šíleného, jako je systematické vydávání básnických debutů. I za to, že řízení edice svěřili do rukou Dominika Bárta, mladíka, který sám neměl za sebou ani ten debut, měl jenom talent, netuctový přehled, pokoru zabývat se svědomitě texty těch druhých. Se sympatickou drzostí nechává zaznít velmi rozmanité, odlišné poetiky a neposírá se z toho, že dříve nebo později bude vystaven šklíbivosti těch, kteří mají rádi jen to jedno, jen to svoje… Svazečky navíc vypadají moc pěkně, díky Janu Čumlivskému — jsou prosté a rafinované zároveň. Samozřejmě se mě dotýká něco více a něco méně, ale určitá osobitost lze cítit odevšad a já si moc přeju, aby edice nekiksla někde na penězích nebo vyčerpanosti editora. 

Ve vaší nové sbírce Minout se přesně najdeme vedle básní i zápisky aforistického ražení. Když k tomu přičteme vaše desetileté psaní pro internetovou rubriku Revolver Revue „Bubínek Revolveru“ či soubor esejisticky laděných textů V závalu (2020), budí to dojem, že máte rostoucí potřebu reflektovat vybraná témata nejen skrze poezii. 

Vy vůbec nevíte, že jsem jako prozaik psát už začínal! V osmi letech jsem vydal svoje stěžejní dílo na čtverečkovaném papíru školního sešitu. Je to dobrodružný příběh o karavaně vozů, loudavě se táhnoucích americkým Středozápadem. Karavaně na první stránce románu dojdou zásoby vody, a tak se všichni trápí nesnesitelnou žízní, až do poslední stránky, kdy dorazí k jezeru. Mezitím se pochopitelně odehrávají strašlivé a hrdinné řeže bílých a rudých mužů. 

Román obsahuje řadu silných míst. V první kapitole se například autor pečlivě věnuje popisu vzezření pozoruhodného muže; padnou na to celé dvě stránky, včetně tvrzení, že dotyčný je výborný střelec. Lze tušit, že rozhodujícím způsobem zasáhne do budoucích napínavých dějů. On se však místo toho pak v románu už nikdy neobjeví… Narůstající žízeň poutníků táhnoucích vyprahlou zemí mi jako syžet románu ani po letech nepřipadá marná. Mladý autor v tvůrčím zápalu ovšem nedocenil všechny logické souvislosti, a tak román o mučivé žízni začíná větou: „V údolí u řeky Mississippi se táhla pěšina, po níž šla karavana…“ 

Nejste jen spisovatel, ale už třicet let také pracovník Ústavu pro českou literaturu se zaměřením na českou poezii 20. století. Jak vlastně vypadá klasický pracovní den literárního historika Petra Hrušky? A nechystáte po monografiích věnovaných Karlu Šiktancovi a Ivanu Wernischovi knihu o nějakém dalším autorovi? 

Žádný klasický pracovní den u mne nenajdete. Jsem člověk značně neuspořádaný, v jídle, pití, kouření, cestování, spaní i psaní. Jsem schopen sedět nad textem čtrnáct hodin denně i neudělat ani čárku. Psát ve vlaku nebo na nádraží, promýšlet za chůze nebo v posteli. A tu monografii chystám. Bude třetí a poslední, tentokrát o prozaikovi, jednom z největších, co jsme po listopadu 89 měli. O Janu Balabánovi.