Autofikce je pouze dohoda mezi autorem/kou a čtenářstvem

Vedle toho, že jste spisovatelka a překladatelka, působíte aktuálně rovněž ve výborech příslušných profesních spolků, konkrétně v Asociaci spisovatelů a Obci překladatelů. V čem spatřujete hlavní poslání těchto organizací a kde se tyto cíle v současnosti daří lépe naplňovat? 

Jde o profesní organizace, které se snaží hájit zájmy daných profesí a pečovat o profesní problematiku, ale také o členstvo. Ta agenda je v obou organizacích hodně různorodá, z velké části málo viditelná, ale velmi důležitá. Já se poslední dobou z tohoto pole mírně stahuju, protože dobrovolnická činnost je vždy blízko vyhoření a je dobré dát také prostor jiným, kteří přicházejí s čerstvým optimismem. Ale s oběma organizacemi zůstávám ve spojení. Přijde mi, že je to mimo jiné přirozené pole pro setkávání a výměnu zkušeností v oboru.

Před časem se na tuzemské literární scéně rozhořela — nikoliv poprvé — diskuse kolem způsobu fungování a významu Magnesie Litery, a to v reakci na kritický text Olgy Słowik, toho času členky poroty Litery za poezii, publikovaný v Tvaru. U části literární obce se její slova (mírně řečeno) nesetkala s pochopením — řešili jste to nějak v Asociaci spisovatelů, jejíž je členkou, popřípadě ve Spolku Litera, kde má AS hned tři své zástupce? 

V Asociaci spisovatelů jsme to „neřešili“, nemáme to jak vyřešit. Jediné, co můžeme udělat, je prostřednictvím našich vyslanců/kyň ve spolku Litera přispět do diskuse v rámci spolku, což — jak jsem pochopila — se chystá. 

Já sama Olgu Słowik velmi obdivuju, že s tím šla ven, protože tím zaprvé poukázala na důležité nešvary ohledně provozu této respektované a důležité ceny, zadruhé ukázala, jak bídně tu dokážeme o takových věcech diskutovat (a sice vůbec). Kdyby byl někdo co k čemu, uspořádá okamžitě diskusi, pozve tam Olgu Słowik, Pavla Mandyse jakožto šéfa Magnesie Litery, posadí k nim nějakou jinou porotkyni, která do toho má vhled, a nechá to dobře moderovat. A my se můžeme v přemýšlení ohledně porotcování literárních cen posunout dál. Jenže žijeme v době sociálních sítí, které jsou prabídně regulované a žijí díky polarizaci a černobílému vidění světa. Díky téhle válce v bažině zvítězil už nejeden blbý prezident, což reálně ovlivňuje osudy lidí. Celou tu „kauzu“ považuju za velmi nešťastnou a vyčkávám další. 

Letos vám vyšel nový román Radikální potřeby, jehož poměrně komplikovanou genezi (terapeutická funkce jeho psaní, ztráta původní verze) jste popsala v nedávném rozhovoru pro tento web. Přiznala jste, že jde o autofikci, a vyjádřila jste přesvědčení, že osobní může být univerzální. Vy jako čtenářka vyhledáváte podobný typ literatury, nebo nepohrdnete ani přiznaně vyfabulovaným, neřkuli přímo fantastickým příběhem? 

Mám ráda literaturu, přiznám se, že historické a hororové romány a fantasy obcházím, jsem v tomhle ohledu vybíravá, přestože vím, že o leccos přicházím, když mám takové předsudky. Ale prostě nejde přečíst všechno a knihy spadající do těchto kategorií mě prostě většinou moc nebaví. Jakmile se nezačtu, tak většinou knihu odkládám, jsem v tomhle nekompromisní.

Když něco čtu, je mi víceméně jedno, jakým způsobem to vzniklo, respektive je mi jedno, kolik je toho autobiografického. Ono totiž když píšete o sobě, tak stejně ukazujete jen něco a něco neukazujete, kromě toho jde o to, jakým způsobem to ukazujete, respektive odvyprávíte — co vynecháte, co naopak zdůrazníte, co si trochu přibarvíte. 

Autofikce často kráčí ruku v ruce s angažovaností — může to být proto, že autor osobní, intimní literární výpovědi se nutně kriticky vztahuje ke světu, v němž žije a jehož problémy nemůže jen tak vytěsnit?  

Je to tak, respektive teď se to tvrdí, protože to hezky zní a potvrzuje to genezi několika románů, co teď frčí. Ale angažovaná může být jakákoli literatura, klidně třeba historický román nebo poezie. Autofikce je pouze jakási dohoda mezi autorem/kou knihy a jejím čtenářstvem a je na každém, jak s tím naloží. Ale pokud figuruje ve scéně, kde má někdo čtyřku u moře (jako v mojí knize Ve skříni), znamená to, že já jsem měla čtyřku u moře, a tím pádem si o mně na základě toho můžete něco pomyslet a říct si: hm, to je opravdu autentické, nebo si naopak říct: hm, to se jí moc nepovedlo, a přitom evidentně měla čtyřku u moře. A přitom vůbec netušíte, jestli jsem opravdu měla čtyřku u moře. Hm? 

Jako překladatelka se pohybujete v německojazyčné literární oblasti, je i tam žánr autofikce dnes na vzestupu? A která současná díla tohoto ražení byste českým čtenářům doporučila, případně sama ráda přeložila — a proč? 

Autofikce není žánr. V německojazyčné literární oblasti se autofikce „neřeší“, protože na ní není co řešit. V literatuře se přece celá staletí zkoumá ta křehká a neuvěřitelně fascinující hranice mezi skutečností a fikcí, jak se tyto dva aspekty doplňují a jak vedle sebe fungují. Německojazyčná literární kritika při reflektování literatury zkoumá spíše jiné aspekty než pouze ty týkající se autobiografičnosti díla, což je dobré rozhodnutí. 

Přeložila jsem letos spolu s Michaelou Škultéty román Anke Stelling Mít svý jistý, který je autofikcí, byť nevím, co by autorka na toto označení řekla. Ale možná by jí to bylo jedno a vzápětí ne. Ostatně přesně takto nejednoznačný je celý tento román, který pojednává o tom, jak psát, když máte děti, jak vyžít z psaní a kromě toho i jak najít v Berlíně důstojné bydlení. Kniha byla mimo jiné oceněna Cenou Lipského knižního veletrhu a je to fakt dobrý ostrý čtení!