Úzkoprsí lidé budou vždycky něčím šokováni

Literární Skupina XXVI, jejíž jste dlouholetou členkou, oslavila již čtyřicet let své existence. Do jaké míry za to podle vás vděčí skutečnosti, že se neopírá o konkrétní umělecký směr či ideologický program? A co tedy tohle volné sdružení drží pohromadě? 

Drží nás pohromadě přátelství, které za ta dlouhá léta vzniklo a upevnilo se, a taky respekt a úcta k tvorbě druhého, upřímná snaha pochopit, jak se ten druhý dívá na svět, co si z něj pro svou tvorbu bere a co naopak odmítá, jak se on sám díky ní proměňuje a jak tím obohacuje ostatní. Tedy něco, co se úplně vytrácí ze života společnosti. Šestadvacítka ale nebyla „volným sdružením“ od samého začátku, to přišlo až později. V roce 1983, kdy ji Roman Szpuk, Květa Brožová a Pavel Kukal na faře v Příchovicích v Jizerských horách založili, na sebe nejdřív vázala jen katolické básníky. Roman Szpuk ale správně vycítil, že poezii nelze sešněrovat nějakým apriorním předporozuměním, ale že bude živá jen tehdy, když bude různorodá a když se ty různosti budou potkávat či střetávat. Ti, kteří nesouhlasili a chtěli udržet Skupinu uzavřenou „světským“ vlivům, odešli, a Roman na sebe nabalil společenství naprosto odlišných lidí, mezi kterými jsem se na konci 80. let objevila i já. A sám vždycky říkal: „Mě na tom nejvíc zajímá, co se od těch druhých naučím.“ Ano, to bylo to podstatné. A díky tomu nám to asi vydrželo tak dlouho. Nicméně jsem v jednom rozhovoru řekla, že Skupina XXVI už de facto neexistuje — a nikdo mi nevynadal. Všichni pochopili, co jsem měla na mysli: že Skupina už nevyvíjí téměř žádné společné aktivity, ale to povědomí, že jsme stále spolu, v nás zůstalo. 

Jako připomínku čtvrtstoletí, které letos uplynulo od smrti Ivana Diviše, jste zveřejnila dopis, který vám adresoval v červenci 1998 a kde mimo jiné píše: „Jak snesla tvoje mladá hlava tolik zoufalství, zoufalství oprávněného. Ale Tvoje ingenium Tě chrání a chránit bude.“ Co by asi řekl na to, že dnes jste nazývána „nejznámější lesbickou básnířkou v Česku“, a dokonce „první dámou současné české poezie“? 

S tou „lesbickou básnířkou“ by měl asi problém. Neměl to rád. Na stránkách Skupiny XXVI, kde jsem jeho dopis zveřejnila, se chystám v září k datu jeho narození zveřejnit druhý dopis, kde mi dává co proto. Píše: „Zanech koketérií s lesbismem, který, sám o sobě, je nesmírně vzrušující, ale spíš jako záležitost e s t e t i c k á. Ta dívčí těla, ana se po sobě proplazují a v pozici -69- se vylízávají, to je estetika, plus ovšem srabismus.“ Typický Diviš! Ale popravdě, s tou nálepkou „lesbická básnířka“ mám problém i já, protože přebíjí všechno ostatní, co jsem kdy napsala. Každého zajímá jen tohle, přitom moje poezie má mnohem širší záběr. „Lesbická“ je jen moje poezie milostná. A že by o mně někdo řekl, že jsem „první dámou české poezie“? Ne, to jsem o sobě ještě neslyšela. Ale slyšela jsem to o Janě Štroblové a netroufla bych si protestovat. 

Patříte k autorkám, které k vyjádření své homoerotické zkušenosti zvolily cestu literární manifestace a zejména v prózách pak otevřené provokace — od jejich názvů až po jazyk postav. Lze vůbec ještě v současném světě čtenářstvo něčím šokovat? 

Aha, vidíte, já zapomněla na prózu… Ale zase: na začátku nestála potřeba „vyjádřit homoerotickou zkušenost“ nějakou manifestací nebo provokací, šlo spíš o to podívat se na sebe, svůj život a kulisy, v kterých se ten život odvíjí, s nadhledem a s odvahou to kapku přeťápnout. To „přeťápnutí“ byla nutnost, obrana před sklouznutím do prázdného moralizování. Jasně jsem cítila, že mi to do něho sklouznout může. A že to čtenářstvo provokovalo a šokovalo? Je jen a jen na něm, v jaké podobě to k sobě pustí, jak si to interpretuje. Provokovat a šokovat nebyl můj úmysl. Ale dostaly se ke mně reakce typu: Proč je tam tolik sprostých slov? Ta autorka je taky tak sprostá? Týkaly se prózy Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala. Inu, klasická zkratka — když mluví sprostě postavy v knize, je sprostá i autorka, to dá přece rozum, že. Jenže já chtěla zachytit prostředí, v kterém jsem se tehdy pohybovala, autenticky, bez přikrášlování. A ano, váhala jsem, jestli to víc „zliterárnit“, nebo jen nechat volně plynout, bez větších zásahů. Zvolila jsem druhou možnost. Ale zpět k vaší otázce, jestli lze vůbec ještě v současném světě čtenářstvo něčím šokovat… Jistěže ano, úzkoprsí lidé budou vždycky něčím šokováni. A úzkoprsost nezmizela. 

V roce vašich pětašedesátin — po pětačtyřiceti letech na literární scéně — vyšel pod názvem Sázení ohně obsáhlý výbor z vaší básnické tvorby. Co se vám honilo hlavou, když jste jej pomáhala editorovi Radimu Kopáčovi sestavit a když jste pak listovala výsledným svazkem? 

Já jsem ho Radimovi sestavit nepomáhala, jen jsem mu poslala všechno, co jsem měla ve svém osobním archivu, a nechala jsem na něm, co vybere. Nechtěla jsem do toho mluvit. Od svých básní nemám dostatečný odstup, ani od těch nejstarších, napsaných v 70. letech minulého století. Vyskakují na mě z paměti situace a příběhy, které jejich napsání vyvolaly, a lidé, kteří se v nich více či méně skrytě mihnou. A kdybych je vybírala já, rozhodovala bych se podle důvodů jejich vzniku, nikoliv podle výsledku. Chtěla bych tam mít tohle a tohle, protože to byl důležitý životní okamžik nebo důležitý člověk, který by si zasloužil „zvěčnění“ ve výboru… Na druhou stranu kdybych to vybírala já, asi bych na sebe byla z podobných důvodů zase v jiných případech přísnější a pár věcí bych tam nedala. Prostě proto, že znám pozadí jejich vzniku a mám s tím osobní problém. To Radim neviděl a nevěděl, viděl jen výsledek. Sice ve mně hlodal červík říct mu, o které texty jde, a doufat, že mému tlaku na jejich vyřazení podlehne, ale nakonec jsem to nechala být. Kdybych pořád s něčím prudila, asi bychom ten výbor nikdy nedokončili. 

A co se mi honilo hlavou, když jsem pak listovala výsledným svazkem? Že jsem moc ráda, že mi k němu poskytl své ilustrace Michal Matzenauer, který byl u počátků mé tvorby v 70. letech. Ty ilustrace nejsou dělány na mé básně, nechtěla jsem to tak, nemám ráda prvoplánovost, takové to, když je v básni „liška“, tak bude i na obrázku… Michal mi půjčil flešku, na níž měl profesionálně nafoceno hafo svých zenových kreseb, a nechal mě, ať si z nich sama vyberu podle toho, jak to budu cítit, on do toho zasahovat nebude. Za tu důvěru mu děkuju. 

V anketě věnované letos hojně připomínanému Franzi Kafkovi jste se svěřila, že v mládí jste od něho zhltla všechno, k čemu jste se tehdy dostala — hlavně romány Proces a Zámek, protože jste v nich nacházela mnohé z toho, co jste za normalizace sama prožívala. Je podle vás dnešní doba méně kafkovská, nebo se jen proměnily kulisy a míra absurdity provázející lidskou existenci zůstala zachována? 

Myslím, že jste si tou otázkou už i odpověděl. Absurdita se nevytratí nikdy, nemůže se vytratit, dokud budou na světě její původci, lidé. Jsme neskonalými mistry v její „výrobě“.