Pokud je to literatura, tak klidně i angažovaná

Hrdinové vašich próz se ocitají na nejrůznějších místech naší planety (i na řadě míst zcela fiktivních či fantaskních). Z čeho pramení tenhle rys vaší poetiky a jste takový světoběžník i ve skutečnosti? 

V mých knihách místa většinou předcházejí příběhům, příběhy pozvolna vyrůstají z půdy jednotlivých míst a zůstávají do ní přes svou případnou fantastičnost pořád vrostlé. Takhle to ale funguje jen u scenerií, které opravdu znám, proto se v mých prózách v devětadevadesáti procentech jedná o místa, kde jsem skutečně byl (a z těch zase devětadevadesát procent jsem navštívil jako host různých čtení, literárních festivalů a knižních veletrhů). Jen výjimečně se mi stane, že si souvislost rozvíjeného příběhu vyžádá nějaké místo, které neznám, kupříkladu v Cestě na jih se dílčí příběh v jedné své fázi dostal do Bostonu, kde jsem nikdy nebyl. Řešil jsem to s pomocí Google Earth, ale nemohl jsem se přitom zbavit nepříjemného pocitu, že se dopouštím podvodu. 

Vaším erbovním dílem zůstává i po třiceti letech román Druhé město, který si vysloužil nálepku magického realismu, dočkal se řady vydání i překladů a také se stal inspirací pro další umělce — loni byla například v Brně uvedena stejnojmenná opera. Viděl jste ji? A jak se obecně díváte na fenomén adaptací literárních děl? 

Do Brna jsem nemohl přijet, protože jsem při jejím uvedení měl zrovna chřipku, ale doufám, že operu ještě uvidím. Občas se těším na filmové zpracování nějaké knihy, kterou mám rád, ale pak jsem většinou zklamaný. Nedávno jsem se začal dívat na Proces, ale vypnul jsem televizi ještě dřív, než Josef K. vstal z postele, protože jsem nevydržel, jak v té scéně Orson Welles nahradil Kafkovy jednoduché a přitom účinné věty rádoby hlubokým blábolením. V poslední době k tomu ještě přistupuje snaha být hlubší, morálnější a uvědomělejší než autor předlohy (nové zpracování Mannova Přiznání hochštaplera Felixe Krulla, kde režisér nebohého Felixe zabil tím, že ho zasypal plytkými moralitami a sentimentálností). Mám pocit, že z toho všeho nakonec nejlépe vycházejí adaptace detektivek, Hercule Poirot s Davidem Suchetem a také skvělý Babylon Berlín (předlohu Volkera Kutschera jsem ale nečetl). 

Románem Města jste v roce 2019 uzavřel volnou trilogii, jejíž zbylé části tvoří obdobně pojaté i rozsáhlé prózy Prázdné ulice (2004) a Cesta na jih (2008). Co všechno tato díla spojuje a jak obtížné bylo celý triptych završit? 

Každá ze tří částí vyrůstala bez předběžného plánu z pocitů, které jsem měl na různých místech, ale dodatečně jsem v nich našel souvislosti, které jsem při psaní neměl vůbec na mysli, ale nějak se do knih dostaly samy. Všechny tři romány pojednávají o cestách, v Prázdných ulicích se cestuje tramvají po Praze, v Cestě na jih se cestuje vlakem na jih Evropy, v Městech se cestuje letadlem kolem světa, nejdřív bod, potom čára, potom kruh. Děj Prázdných ulic se obrací k minulosti a jde v něm o pokušení totalitní moci (motiv surrealisty, který začne vyznávat socialistický realismus), děj Cesty na jih se obrací k přítomnosti a jde v něm o pokušení peněz (motiv básníka, který se stane komerčním textařem), děj Měst se obrací k přicházející budoucnosti (zatím jen mlhavě se zjevující nový digitální svět, v němž jsou věci nahrazovány obrazy a rozpíjí se hranice mezi skutečností a fikcí). V Prázdných ulicích jde o svět místa dětství, v Cestě na jih o svět evropského jihu v setkání se světem střední Evropy, ve Městech o vztahy trojího světa: světa západní moderny, který vyrůstá z romantismu a hledá absolutno v bohatství tvarů smyslové skutečnosti (motiv Rimbaudových Iluminací a Novalisovy přírodní filosofie), svět dálněvýchodního buddhismu, který hledá absolutno v prázdnotě, z níž tvary povstávají (Stone otec, který k buddhismu přilne v Japonsku), a svět střední Evropy, který ironií chrání absolutno před falzifikacemi a brání se zakotvení v nějakém pevném řádu (polská prehistorie Stoneovy rodiny — Stone dědeček a pocit bezdomoví). 

Jste bytostným fabulátorem a fantastou, vypravěčem košatých a dobrodružných příběhů, které odvádějí čtenáře do jiných světů. Co říkáte na současný rostoucí zájem o angažovanou prózu nebo autofikci? 

S angažovanou a autofikční literaturou nemám vůbec žádný problém, pokud je to literatura. A literaturou je takové dílo, ve kterém se rozplývá rozdíl mezi formou a látkou, ve kterém myšlenka, příběh a jazyk vytvářejí jednotu, jež se nedá roztrhat na jednotlivé složky, a v nichž žádná složka neutiskuje druhé. Myslím ostatně, že autofikce nemá až tak daleko ke staré dobré autobiografii, k níž patří knihy, které mám rád: autobiografická díla Sándora Máraie, Eliase Canettiho nebo Arthura Koestlera. A nemohli bychom přijmout, že literatura je tvořena nejrůznějšími díly, od ryze imaginativních a snových až po díla s výrazným politickým nábojem, a že je zajímavá právě napětím mezi různými oblastmi a třeba i nečekanými shodami a souvislostmi mezi nimi? 

O příběh s tajemstvím se opírá i váš nový román Pasáže, který literární kritik Jakub Šofar označil za „lahůdkové menu pro všechny, kdo považují čtení především za činnost vyvolávající libé pocity a dobrodružnou výpravu“. Které knihy naposledy vyvolaly „libé pocity“ ve vás? 

Strudlhofské schody Heimita von Doderera — dost mě šokovalo, že jméno tohoto podle mého názoru jednoho z nejlepších románů dvacátého století jsem nenašel ani v jedné z několika anket o největším čtenářském zážitku, které jsem si přečetl na konci roku, kdy kniha vyšla. Z české literatury dvě knihy, které se týkají dějin střední Evropy: román Jezovita Balbinus biologa, prozaika, esejisty a cestopisce Stanislava Komárka a román 1923, literární debut šestaosmdesátiletého imunologa a přeživšího holokaustu Ivana Lefkovitse. A každá nová knížka Ivana Wernische, kterého čtu od svých patnácti let.