Stand-up mám rád, ale knihy ještě víc

Co vlastně přimělo úspěšného stand-up komika, kterému, pravda, už předtím vyšlo několik svazků fejetonů, aby začal psát román, byť dle očekávání humoristicky laděný? Měl jste v sobě literární ambice odjakživa?

Psaní mě baví a vždycky bavilo. To, že dělám stand-up, je spíš důsledek toho, že rád píšu, protože i stand-up comedy výstup musíte nejdřív ze všeho vymyslet a napsat. Fejetony jsou v podstatě takové stand-upy v próze. Jenže ve fejetonu i stand-upu jste pořád tak nějak sám za sebe, s nadsázkou komentujete věci, které se dějí vám. Já ale vždy zároveň psal i příběhy s dalšími postavami, kde se můžete více odvázat ve všech směrech, ať už jde o zápletku, jazyk, nebo zvolené téma. Třeba právě jako v humorném románu o smrti Až na ten konec dobrý, který jsem psal s přestávkami poměrně dlouho. Takže vlastně jsem ho ve skutečnosti začal psát ještě před tím, než mi vyšla první kniha fejetonů.

Literární ambice jsem měl odmalička. Psal jsem hodně o kocourech, protože jsme vždycky nějakého měli doma. V našem bloku měl doma kocoura snad každý, takže v noci, kdy jsme je všichni vypustili do vnitrobloku, to teda občas stálo za to. Dost mě nakoplo druhé místo v obvodní literární soutěži základních škol za povídku právě o našem kocourovi. To mi bylo deset. Na další literární úspěch jsem pak čekal pětatřicet let.

Za knihu Až na ten konec dobrý jste nakonec získal cenu čtenářů v soutěži Magnesia Litera a váš druhý beletristický titul, povídkovou sbírku 13!, porota Litery za humoristickou knihu letos zařadila na longlist mezi doporučenou četbu. To je celkem povedený začátek spisovatelské dráhy… 

Mám z toho samozřejmě obrovskou radost jako autor, ale zejména jako nakladatel, protože to těm knihám pomůže dostat se k dalším čtenářům. Pro autora je ale psaní spíš takový vzkaz do světa, takové hledání spřízněných duší, o kterých doufáte, že tam někde jsou. Takže jako autora mě často víc než diplom potěší třeba to, když mi napíše čtenářka a ptá se, jestli by si s manželem mohli dát název knihy Až na ten konec dobrý jako epitaf na hrob. Nebo když mi jiná čtenářka napíše, že knihu četla na dovolené a smála se u ní tak, že za ní chodili lidé různých národností a ptali se jí, co to je za knihu. Nebo za vámi někdo prostě jen přijde po čtení a řekne, že se taky bojí smrti.

Jsem opravdu rád, že román má takový čtenářský ohlas, je to pro mě důležitá kniha. Právě s nakladatelem dáváme do knihkupectví druhé vydání a také se chystá jeho dramatizace na činohře Městského divadla Brno. V únoru 2025 má být premiéra, na to jsem opravdu velmi zvědavý.

Ovšem soudě dle povídky „Co byste poradil začínajícím autorům?“, jejíž protagonista jede na své autorské čtení a při tom cynicky reflektuje úděl tuzemského spisovatele, žádné přehnané mínění o současném českém literárním provozu asi nemáte?  

Ta třináctá povídka z knihy 13! je samozřejmě fikce a velká nadsázka, a přestože je napsaná v ich-formě, já skutečně nejsem ten misantropický spisovatel v ní. Ovšem nepopírám, že bych při psaní některých pasáží necítil jistou katarzi, protože například v některých knihovnách jsem si teda opravdu užil. A to říkám jako stand-up komik, který už má něco za sebou. Myslím, že ta povídka je spíš takové komplikované vyjádření lásky ke čtenářům skrze postavu spisovatele, který je zrovna moc rád nemá. A taky musím říct, že teda funguje jako skvělá motivace pro všechny knihovnice, které mě zvou na autorské čtení. Často se totiž velmi snaží, aby to u nich ani náznakem nevypadalo jako v té povídce. 

V dotyčné novince — jejíž název se má číst „třináct faktoriál“ — nenajdeme jen třináct povídek, ale také jakési přílohy či dodatky k jednotlivým příběhům. A i jinak jste si s tou knihou dost vyhrál. To je zřejmě výhoda toho, když je autor sám sobě nakladatelem?

Byl to jeden z důvodů, proč jsem se stal nakladatelem svých knih. Chtěl jsem mít vliv nejen na jejich osud po vydání, ale také na to, jak budou vypadat. Kniha je fantastické médium, do kterého se může autor obtisknout mnohem víc než jen odevzdáním rukopisu. Velmi mě baví ladit celkovou podobu knihy s mou ženou Zuzanou, s grafičkou Lemkou Otáhalovou a dalšími důležitými lidmi, kteří se na výrobě knihy podílí. Vybírat ilustrace, papír, písmo, motiv obálky, chodit do tiskárny nebo třeba i nakládat palety s knihami ve skladu… Jako autor tak získáte s knihou velmi těsný a doslova fyzický vztah. 

A taky mě baví právě ty drobné fórky, u nichž nakladatel ve mně vždy vyjde vstříc autorovi. Třeba román Až na ten konec dobrý svítí ve tmě. Nikde jsem to nijak zvlášť neinzeroval, bavila mě ta představa, jak to každý čtenář objeví sám. A už mi spousta lidí psala, jak se lekli, když zhasli lampičku a najednou na ně ta kniha ve tmě svítila. Na rubu přebalu románu je zase takový hravý návod „Jak si vyrobit pěkný parte“. A s těmi přílohami ke knize 13! bylo skoro stejně práce jako se samotnými povídkami. Tak například k povídce, kterou jste zmínil, je příloha, kde si čtenáři mohou vybrat už hotový komentář ke knize, který mohou dát na všechny ty databáze čtenářských dojmů. Jsou tam komentáře pozitivní i negativní. A oni to skutečně dělají! Některé zarputilé povahy použijí i ty negativní slovo od slova. Všechny tyhle věci mě hodně baví. 

Literatura očividně začíná hrát ve vašem tvůrčím životě čím dál větší roli, dokonce jste přišel s živým pořadem Literární stand-up, jehož verzi zažijí i návštěvníci vašeho vystoupení na Měsíci autorského čtení. Jak to v praxi probíhá?

I já to tak cítím a vždycky jsem to tak chtěl. Chtěl jsem psát knihy. Stand-up mám rád, hodně mě toho naučil, ale psaní a knihám dávám přednost. Literární stand-up je pro mě vlastně úžasný kompromis. Je to takové živější autorské čtení, kde hodně mluvím o tom, co jsem na své autorské a nakladatelské cestě zažil, trochu čtu a hodně se snažím pracovat s publikem. Na rozdíl od klasického stand-upu se nemusí lidé pořád smát, můžete otevřít i vážná témata, jako je třeba právě smrt. Teď nedávno jsem skončil s Literárním stand-upem takovou malou tour, kdy jsem si užil často velmi intenzivní kontakt se čtenáři. 

Na Měsíci autorského čtení to bude trochu jiné, večer je vždy s moderátorem, což bude pro mě příjemná změna, protože dostanu jiné otázky, než které si na Literárním stand-upu pokládám sám. Navíc v Ostravě se někdy snaží nějak propojit českého autora s autorem z hostující země, mě čeká tchajwanský spisovatel Wu Ming-yi. Mimochodem tohle je podle mě na MAČ zcela unikátní, jak dá dohromady dva spisovatele z různých zemí na dobu čtyř dní. Často spolu cestují, snídají, večer co večer sdílí publikum, prostě stráví spolu hodně času a často si i hodně povídají, a to nejen o psaní. Samozřejmě to neproběhne asi u všech dvojic, ale já to zažil už dvakrát a pokaždé to byl obrovský zážitek, na který rád vzpomínám. Všichni už to bereme jako červencovou samozřejmost, ale chtěl bych poděkovat celé té úžasné partě z Větrných mlýnů v čele s Petrem Minaříkem, Pavlem Řehoříkem a Renatou Obadálkovou, která tuhle neskutečnou akci pro čtenáře i autory každoročně uspořádá. Já se na to zase strašně těším. Mimochodem, budu tam samozřejmě číst právě tu povídku o tom autorovi, co nesnáší autorské čtení.