Anarchistická podezřívavost k autoritám všeho druhu zůstává nosná

V českém kontextu se u dějin jakéhokoliv -ismu nelze nezastavit nebo rovnou nezačít u čtyř dekád státního socialismu. Devadesátá léta byla sice ve znamení squatů a sebeorganizace, v roce 2000 se masivně demonstrovalo proti zasedání Mezinárodního měnového fondu, jak na tom však byl český anarchismus v roce 1989?

BK: Byl v úplných plenkách. V nějaké elementární podobě se ale již ustavoval — zejména po okrajích undergroundové kultury a punku, ekologických iniciativ, levicového disentu a zejména mírového hnutí. První anarchistická demonstrace (proti armádě) proběhla v Praze již v říjnu 1989. První anarchisté a anarchistky byli aktivní už během sametové revoluce, někteří z nich i coby revoluční studenti, byť většina pocházela „od ponku“. Záhy vzniklo i Československé anarchistické sdružení (ČAS), které volným způsobem zaštítilo první akce — včetně jedné z úplně prvních kritik posametového vývoje. Již v březnu 1990 totiž ČAS spolu s Levou alternativou pořádalo demonstraci proti Občanskému fóru a směřování porevolučního vývoje.

OS: Zatímco velká část levicové rétoriky byla minulým režimem diskreditovaná, anarchismus radikalizoval hlavní hodnotu sametové revoluce: svobodu. Pro devadesátá léta se stal mezi kritickou a radikální mládeží nejdůležitějším proudem, také v důsledku vazby s punkovou a hardcore subkulturou, posléze také s alterglobalizačním hnutím.

Tento „obnovený“ anarchismus navazoval na starší proudy českého anarchismu. V úvodu knihy píšete, že myšlenka knihy vznikla právě z mezery mezi starým a novým českým anarchismem. Proč je toto rozhraní podstatné?

BK: Ambicí knihy je podat svědectví o dvou hlavních historických momentech českého anarchismu — první fázi několika dekád přelomu 19. a 20. století a druhé fázi několika dekád přelomu 20. a 21. století. Přestože se anarchistické hnutí tvarovalo v obou fázích velmi odlišně, snažíme se ty fáze nějakým způsobem usouvztažnit. Samozřejmě, rozdíly převládají. Ten hlavní asi je, že starší anarchismus se utvářel v primární interakci s předválečným socialismem, kdežto novější anarchismus se ustavoval vztahem k porevolučnímu liberalismu. Zároveň se ale snažíme ukázat, že přes rozdílné kontexty noví i staří anarchisti a anarchistky utvářeli své světy kolem některých podobných principů, byť různě dobově pojmenovaných a dávaných do rozdílných souvislostí.

Když se u „starého“ anarchismu zastavíme — kde jsou v české společnosti a politické krajině jeho kořeny?

OS: Patřil dost pevně do rámce dělnického, socialistického hnutí. Už část zakladatelů sociální demokracie skončila jako radikálové, pod vlivem represí a německého bývalého sociálnědemokratického poslance Johanna Mosta. Mnozí, jako třeba Josef Boleslav Pecka, skončili v americkém exilu jako protagonisté tamějšího živého anarchistického hnutí. V devadesátých letech 19. století se anarchistické skupiny formovaly především mezi radikální mládeží a mezi severočeskými horníky. Oslovil velkou část mladé básnické generace, později pokřtěné jako „generace buřičů“. Neumann, Šrámek, Gellner, Toman a další dávali ve svých verších výraz anarchistické senzitivitě, psali o heroickém jedinci i „zástupu zoufajících“, odporu proti militarismu, církvi a měšťáckému pokrytectví. Anarchismus ale rezonoval také v jízlivé próze Jaroslava Haška a posléze v proletářském psaní jeho přítele Franty Sauera.

Nejvýznamnější byla ovšem role českých anarchistů na hornickém severu, kde organizovali tisíce horníků a vedli několik výrazných stávek. Tamní anarchisté rozvíjeli, inspirovaní zejména francouzským revolučním syndikalismem, nové způsoby sebeorganizace v radikálních odborech, které měly nejen bránit zájmy pracujících, ale také předjímat novou společnost.

Hnutí bylo radikální, čelilo perzekuci a také pocitu nedostatku výsledků a izolovanosti. Už před první světovou válkou se anarchista Vrbenský pokouší o založení anarchokomunistické politické strany, během války pak anarchisté splynou s národními sociály. Čeští anarchisté pak získají bizarní primát v dějinách anarchismu: jako vůbec první anarchista v dějinách se Vrbenský stane roku 1918 ministrem. Hnutí se odvrací od protistátních východisek, a když se ocitne v konfliktu s první republikou, nevrací se k anarchismu, ale přidá se z velké části k leninskému komunismu. Zatímco průkopník anarchismu Bakunin ve známé polemice s Marxem „autoritářský socialismus“ kritizoval, jeho čeští následovníci se k němu nakonec přidali.

Jak se na toto hnutí podařilo navázat „novým“ českým anarchistům? Šlo to vůbec?

BK: Novodobí anarchisté hledali různé zdroje vlastní legitimity. Někteří začali jezdit do Německa, kde je velmi inspirovalo autonomní hnutí squatů a černého bloku. Jiní to vzali přes vzpurnou kulturu, zejména pak přes punk, hardcore a techno, a spojovali anarchismus s uměleckým vyjádřením. Další se obrátili do historie — ať už světového anarchismu, či právě prozkoumáváním různých zákoutí staršího českého anarchismu. Tenhle obrat do minulosti byl jistě důležitý — pomohl mimo jiné mnohem lépe vymezit, čím vlastně anarchismus je, z jakých teorií vychází, do jakých bojů vstupoval. Pomohl posunout prvotní anarchismus z intuice blíž ideologii a teorii. Z druhé strany ale tento obrat do minulosti může být i zrádný — totiž když se místo inspirace stane ideologií a my máme pocit, že ve změněných kulisách vyhráváme bitvy minulosti, namísto toho, abychom rozuměli přítomnému okamžiku. Novodobý anarchismus zažil a vlastně dodnes zažívá pokusy postavit svou legitimitu na pouhém přehrávání proběhlých bojů a názorů, které redukují přítomný stav na historickou rekonstrukci minulosti a činí z anarchismu spíše kroužek nostalgiků po starých dobrých časech, které navíc nikdy nebyly.

OS: Mezi starým a novým anarchismem leželo u nás bezmála sedmdesát let, to už je příliš dlouhá doba. Navíc jestliže hlavní proud „starého anarchismu“ vyústil do KSČ, „nový anarchismus“ představoval jedno z křídel revolty proti její diktatuře.

Některé punkové kapely začaly v devadesátých letech třeba zhudebňovat Šrámka a Gellnera, já sám jsem po squatech před lety recitoval Stanislava K. Neumanna. Šrámkovo Snad kdesi za Piavou zní v podání Kritické situace opravdu jímavě, celkově ale podobné přenosy spíš podtrhují kontrast mezi epochami. Byla to prostě jiná doba.

I globální historie rozlišuje mezi předválečným a poválečným anarchismem. Čím si tento všudypřítomný přerod vysvětlit?

OS: Španělská občanská válka ukončila dobu revolucí, i když mnohým trvalo, než si to přiznali. Zatímco španělští anarchisté umírali ještě ve čtyřicátých a padesátých letech 20. století v partyzánském boji proti Frankově diktatuře a jejich bulharští protějšci končí v téže době po stovkách ve stalinistických lágrech, postupně vznikaly nové podoby anarchismu, které reagovaly na novou situaci. Jejich vyvrcholení přinesla šedesátá léta a následující dekády. Spíš než na revoluční proměnu společnosti se soustředily na změnu teď a tady, byly propojeny s vytvářením autonomních prostorů, ale také třeba kontrakulturou.

„Starý“ anarchismus orientovaný na třídu a revoluci ale rozhodně nezmizel. Nejen že se po pádu Frankovy diktatury obnovily španělské anarchosyndikalistické odbory (ač mnohem slabší než v třicátých letech), ale tento klasický anarchismus oslovuje řadu lidí i dnes. Anarchismus je nicméně pluralitním prostředím složitého a často konfliktního soužití mezi „starým“ a „novým“ anarchismem.

Překvapilo mě, že se pod anarchistická křídla vešla i nepolitická politika či masarykovská „drobná práce“. U anarchismu je nakonec — na rozdíl od jiných politických filozofií — mnohem větší důraz na praxi a akci. Líbí se mi rozlišení Davida Graebera mezi anarchisty s malým a velkým A, praktiky a ideology. Jak se s tímto „anarchistickým spektrem“ vypořádává teorie a historie?

BK: Egon Bondy a řada dalších intelektuálů tvrdí, že slabinou anarchismu je přesně to, že kulhá na teoretickou nohu, kterou nerozpracovává. Na tom je samozřejmě kus pravdy — samozřejmě existují velké intelektuální polemiky mezi Marxem, Bakuninem a Proudhonem, ale je možné říct, že pro sofistikovanou politicko-ekonomickou kritiku si anarchisté často chodili a chodí k různým neautoritářským proudům marxismu. Z druhé strany je v důrazu na praxi i jistá výhoda. Právě Graeber si všímá, že většina proudů v marxismu je pojmenovaná podle nějakého mužského velikána (od samotného marxismu přes leninismus, trockismus, stalinismus až po například guevarismus). Anarchistické proudy jsou naopak pojmenované spíše podle praktického způsobu organizace — máme federalismus, syndikalismus, platformismus, anarchokomunismus a tak podobně. Anarchistická podezřívavost k autoritám všeho druhu včetně velkých osobností a jejich moci zůstává nosná až do dnešních dní.

OS: U nepolitické politiky, drobné práce či disidentských úvah o „paralelní polis“ rozhodně nechceme tvrdit, že šlo o anarchismus. Vidíme tu ale překryv v otázce: jak dělat politiku mimo stát, paralelně se státem a často proti státu? Masaryk a jeho četní následovníci až dnes k Petru Pithartovi se „spontánního anarchismu“ Čechů hrozili, vnímali ho jako znak nedospělosti a neschopnosti si vládnout, jako důkaz politické nezralosti „malého českého člověka“, švejkovského idiota, který nemá hrdost ani vůli. Pokoušíme se příběh tohoto „malého českého člověka“ vyprávět trochu jinak, v dialogu s Haškovým Švejkem a především jeho prvním vydavatelem Frantou Sauerem, který nabízí obraz malého člověka, který má hrdost a bojovnost.

Přišlo nám důležité vyprávět příběh českého anarchismu v dialogu s politickou kulturou doby a místa. Inspirovala nás v tom studie o maďarském anarchismu Andráse Bozókiho a Miklóse Sükösda, ale také kritické pohledy na českou politickou kulturu, zejména Jan Tesař a Václav Bělohradský.

Sami v knize přicházíte s vymezením anarchismu pomocí šesti konceptů. Které to jsou?

BK: Snažíme se vymezit anarchistické pole či politickou kulturu anarchismu šestihranem klíčových konceptů — antiautoritářství, přímá akce, solidarita, sebeorganizace, revoluce, utopie. Je to právě mix všech těchto konceptů, na jehož základě se různorodé anarchistické politiky utváří. Ve zmnožení konceptů namísto nějaké jasné definice anarchismu vidíme jednu velkou výhodu — umožňuje plasticky ukazovat, čím se liší a co má podobné s jinými ideologiemi. Bez vzájemné kombinace dávají koncepty dohromady jiné celky — sebeorganizace bez solidarity může znamenat trh, přímá akce bez antiautoritářství a solidarity fašismus.

Zastavme se u posledních dvou. Vaše kniha nese název Nečekáme nic od reforem — trochu provokativně: co čekat od revoluce? A o jaké utopii se dnes bavíme?

OS: Revoluce byla klíčovým pojmem pro historický anarchismus: byl spojený s představou, že míru nespravedlnosti a donucování spojené se státem a kapitalismem nemůže změnit nic jiného než rychlá a zásadní společenská změna. Zároveň anarchisté od začátku, už od Proudhonových a Bakuninových kritik jakobínství a Marxe, varovali před revoluční diktaturou. Jejich vztah k revoluci tak byl vždycky dvojaký: první na barikádách a často jedni z prvních v nových, „revolučních“ kriminálech. To se stalo zejména v Rusku. Ve Španělsku stáli anarchisté před ještě zásadnějším dilematem — tlumit revoluci, a dokonce vstoupit do vlády ve jménu společného antifašistického boje? Jak známo, neuspěli ani tak a mnozí se stali obětí stalinských čistek ještě před tím, než jich mnohem víc povraždila Frankova armáda a diktatura.

Po druhé světové válce se vztah k revoluci zkomplikoval. Pro mnohé anarchisty zůstala horizontem, ale změnila se, uvažování o ní bylo také mnohem víc ovlivněno strategiemi nenásilných hnutí. Ještě pro moji generaci a starší byl prožitek rychlé společenské změny téměř všeho formativní.

S utopií to je složitější: anarchisté byli vesměs podezíraví vůči projektům dokonalého světa, zdůrazňovali spíš otevřenost experimentování. Utopičnost tu znamená spíš touhu po radikálně odlišné společnosti než její kompletní návod. Slovy anarchistického myslitele druhé poloviny 20. století Colina Warda, „anarchismus je spíš než teorií utopie teorií organizace“.

Na předponu anarcho- lze v současnosti často narazit ve spojení s technologiemi, třeba kryptoměnami; mluví se o anarchokapitalismu. Mají tyto tendence nějaký odraz v české historii anarchismu?

BK: Určitě je zajímavé ukazovat, jak a kudy se tvaroval anarchismus v zemi, která byla průmyslovou a technologickou výspou Rakouska-Uherska a která zůstává velmi industrializovaná až do dnešních dní. Boje anarchistických horníků ze severu Čech z přelomu 19. a 20. století, stejně jako boje novodobých ekoanarchistů jsou skvělým odrazovým můstkem právě pro prozkoumávání těchto fenoménů.

OS: Anarchokapitalismus v minulosti nebyl příliš podstatný, ale v posledních dekádách měl jistý ohlas a dnes je to výrazná móda. Jak řekla při diskusi o naší knize na anarchistickém festivalu knihy Jana Michailidu, „anarchokapitalisté nám squatují anarchismus“. Pro nás šel mimo rámec našeho zájmu, vlastně vůbec nechápeme, proč by se odstranění všech překážek pro trh mělo označovat jako anarchokapitalismus, a ne třeba vláda — nebo ještě lépe tyranie — trhu. Už jsme mluvili o tom, že koncepty, jimiž vymezujeme anarchismus, fungují v kombinacích. Pokud se antiautoritářství vztahuje jen vůči státu, ale jinak se lidé plně podřídí autoritě trhu, nemá to nic společného s anarchismem. Anarchokapitalismus je navíc ideologie, s níž nejde příliš diskutovat, protože je příliš zahleděná do sebe a primitivní. Spíš než o politický názor se jedná spíš o víru, že všechno vyřeší trh — a často také o tautologii: pokud trh něco nějak vyřešil, vyřešil to správně…