Zajímá mě stavění mostů přes hranice

Poslední cestopisy jsou vaší první česky psanou sbírkou, ale několik básnických knih vám předtím vyšlo v rodném Polsku a do polštiny stále překládáte současnou českou a slovenskou poezii. Píšete ještě polsky i vlastní básně?  

Zatím to vypadá, že moc ne. Už přes dva roky jsem polsky nenapsala ani jeden verš. Nechci říkat, že se to nikdy nestane, umím si představit, že by se objevilo téma, o kterém bych chtěla psát v polštině, ale dokážu si představit i to, že to už nepřijde. Mám skoro dokončenou další sbírku v polštině, ale ta leží už několik let v šuplíku a čeká na správný čas. Texty jsou hotové, zbývá mi jen uspořádání básní do celku. To mi vždy dost trvá, věřím, že každá sbírka je projekt a stojí na pečlivém uspořádání. Nemají to být jen sebrané texty z nějakého období. 

Momentálně se věnuji hlavně dalšímu rozepsanému rukopisu v češtině, ten je v pracovní fázi. Zabývám se v něm především tématem migrace, migrační politiky, zobecněné migrační zkušenosti a postavení cizinců a cizinek. Tyto texty vznikly zejména díky pracovním zkušenostem, které jsem získala v Česku a v češtině. Psát o nich v polštině by pro mě nebylo přirozené. Když se někam stěhujete, stěhujete se i do řeči. Myslím si, že je přirozené, že pak začnete psát v jazyce, do kterého jste se sice nenarodili, ale ve kterém žijete. Já žiji v češtině. Ano, ráda jsem mezi jazyky, proto jsem překladatelka. Od dětství mě přitahovala vícejazyčnost. Fascinovalo mě, že někdo umí střídat řeči v jedné větě, zdá se mu v několika jazycích, má doma vícejazyčnou knihovnu. Stále mi to přijde nesmírně krásné, ta možnost střídat komunikační kódy. Ale můj život se teď odehrává hlavně v češtině. Proto v ní píšu. Nebylo to intelektuální nebo racionální rozhodnutí, přišlo to samo. Proto taky netvrdím, že nikdy nenapíšu nic polsky, stále to ke mně může přijít. Možnost si vybrat je pro mě sama o sobě hodnotná. Psát v rodném jazyce není povinnost a národní kánony se nemusí shodovat s osobními. 

O loni zaniklé kavárně Fra jste napsala, že to bylo první místo v Praze, kde jste se cítila doma. Kde v české metropoli, potažmo v Česku vůbec se cítíte být doma dnes a proč? 

Už mám po celém Česku a po celé Praze různá svoje místa. Ta osobní mapa se vám po příchodu na nové místo tvoří sama. Tvoří ji s vámi vaši blízcí, práce, studium, literární scéna. Dneska mám dva domovy, Prahu a střední Evropu. Přirozeně a „u sebe“ se cítím v celém středoevropském prostoru, někde mezi Polskem a Balkánem, mezi Německem a Rakouskem a Haličí či Bukovinou. Je to čistě pocitové, tuto svoji domácí střední Evropu neumím úplně definitivně intelektuálně zpracovat. Hledám ji v překladech a na cestách. V tom smyslu si svůj domov stále stavím. Kořeny se taky stěhují. A koncept střední Evropy by si zasloužil nějakou aktualizaci, ale to už je téma na jiný rozhovor. 

A když se ptáte na Fra. Poprvé jsem do kavárny přišla na podzim 2011, od té doby se toho hodně stalo a změnilo. Tehdy jsem studovala bohemistiku, žila ve Varšavě, kterou jsem nikdy neuměla mít ráda, měla rozepsanou přihlášku na dobrovolnický projekt v Arménii, kde jsem nakonec strávila skoro pět let. Hledala jsem si svoje místo. Fra byl první prostor, kde jsem měla pocit, že bych mohla jednou být součástí české básnické scény. Navíc jsem tam našla to, co jsem hledala během svých bohemistických studií — to současné, aktuální, tu živou literaturu. Od začátku jsem chtěla překládat texty své generace, spojovat živé, dynamické scény. Nechci čekat, až to bude ve školních osnovách, zajímá mě aktuálnost. Stavění mostů přes hranice. U toho se cítím být doma. 

Za vaše životní téma lze bez nadsázky označit migraci, které se věnujete nejen jako básnířka, ale též coby interkulturní pracovnice. Co si pod tím máme konkrétně představit? 

Interkulturní pracovník je profesionál, který poskytuje osobám s migrační zkušeností a veřejným institucím podporu a asistenci ve vzájemné komunikaci. Jde hlavně o tlumočení (mými pracovními jazyky jsou angličtina a ruština), ale také o doprovázení, uvedení do kontextu, zmírňování interkulturních rozdílů. Často doprovázím klientky a klienty na úřady, do nemocnic a jiných institucí. Je to velmi pestrá práce, která vám umožňuje nahlédnout do velmi různých komunikačních situací. Jednou jsem byla i na operačním sále. Je to zase jiný způsob, jak stavět ty pomyslné mosty, o kterých jsem už mluvila. 

Když v únoru 2022 začala válka, nemohla jsem si najít místo, měla jsem pocit, že všechno ztratilo smysl. Šla jsem dobrovolničit na nádraží a dost rychle jsem si uvědomila, že bych chtěla v práci s uprchlíky a obecně s cizinci pokračovat i jinak. Začala jsem studovat sociální práci (bakalářský obor v pětatřiceti, ano, proč ne) a dělat interkulturní pracovnici. Válka mě přivedla ke změně povolání a návratu na univerzitu. Neměnila bych, i když kariérní změna, která vyžaduje návrat do školy, je dost velká výzva. 

Porota Litery za poezii na sbírce Poslední cestopisy ocenila, jak citlivě a zároveň přesně v ní mapujete pohyb ve světě, kde se přesouvají nejen lidé, ale i hranice států nebo významy slov. Kde vy osobně v dnešním světě, který se nadto znovu ocitl ve válce, nacházíte — nebo aspoň hledáte — nějaké ukotvení, jistotu, bezpečí a klid? Je takovým místem i poezie? 

Je, rozhodně. Literatura obecně je něco, co mi pomáhá si udržovat vlastní hranice. Když se ve světě děje něco, co je pro mě náročné, vždy přichází potřeba číst tlusté romány. Ideální na to je třeba tvorba Nino Haratischwili. Fiktivní příběh poskytuje bezpečí, pomáhá se nadechnout. 

Nejlepší protiváha pro práci s náročnými, krizovými situacemi je pro mě literární překlad. Snažím se překládat pravidelně, můj cíl je jedna báseň denně. Taková tvůrčí rutina mi dává ukotvení, pocit, že ve světě, jak ho popisujete, dokážu vytvářet něco smysluplného, co se netýká jen mě samotné. Sebekázeň taky může poskytovat bezpečí. Tvůrčí sebekázeň obzvlášť. 

Už na první pohled z vaší sbírky vystupuje jeden nápadný rys — množství přítomných otázek. Z čeho to pramení a vnímáte to vy sama jako něco zásadního pro svou poetiku?  

Je to hledání cesty v jazyce. A nových perspektiv, které mi umožní dívat se jinak na motivy či témata, o kterých si všichni myslíme, že víme, co znamenají. Domov, rodina, hranice, láska. Víme to ale vždycky? Není to apriorní přesvědčení něco, co dělá z velkých věcí vyprázdněné skořápky? Ptám se, abych neztratila směr. V době postpravdy a totální společenské anomie mi to přijde obzvlášť podstatné.