Překládání divadelních her mě hodně naučilo

Ve vašem tvůrčím životě hraje přinejmenším stejně významnou roli jako literatura také práce pro divadlo, kde působíte coby dramaturg a překladatel. Jak to ovlivnilo vaše vlastní psaní?

Abych to upřesnil, jako dramaturg už několik let nepůsobím, už jsem jen ten překladatel. A i tak mě spíš ovlivnilo překládání. Protože překládat divadelní hry znamená překládat dialogy. A tím jsem se, myslím, ty dialogy naučil i trochu psát. Hledáním vhodných českých alternativ k anglickým slovíčkům jsem si rozšířil slovní zásobu. A naučil jsem se pracovat s tempem. Asi také díky tomu nepíšu moc dlouhé věci, protože mám v sobě takové to divadelní: první půlka, přestávka, druhá půlka — a dost. 

V loni vydané novele Štěstí vyprávíte milostný příběh zasazený do 50. let 20. století. Jak obtížné bylo vyvarovat se přílišné šablonovitosti a černobílému vidění v těchto obecně známých a nadmíru temných kulisách?   

No, já vlastně nevím, jestli se mi to povedlo. Vy myslíte, že ano? Já jsem se snažil, ale výsledek musí asi posoudit druzí. Ale měl jsem recenze a ohlasy od kritiků, kterých si vážím, a podle těch se mi to asi povedlo. Já mám v té knížce dva milicionáře, kteří se nakonec ukážou jako docela kladní. Přitom já jsem jeden z těch studentů, co seděli za revoluce na DAMU a báli jsme se především toho, že nás přijdou rozprášit Lidové milice. Jestli jste se ptal na tohle, tak se snažím šablonovitosti vyhýbat. 

Titul Štěstí vyznívá tváří v tvář obrazu stalinistické totality notně ironicky. Máme podobně chápat i název vaší nové prózy Správná věc, jejíž děj se odehrává pro změnu v divokých, hodnotově neukotvených devadesátkách?  

Štěstí se tak jmenuje naschvál, protože pointa toho příběhu je v tom, že štěstí je relativní a můžete ho najít i v okamžicích, kdy vás to objektivně vážně hodně mele. Podle toho, co jsem četl, se lidi dokázali zamilovat i v koncentračním táboře a pomáhalo jim to vydržet to všechno okolo. Ale vzhledem ke kontextu je to samozřejmě ironické. 

Hrdinové knížky Správná věc se snaží dělat samé správné věci a vyznívá to často dost komicky. Já jsem psal ty texty současně a do „devadesátek“ jsem si chodil od těch hrozných „padesátek“ odpočinout. Protože i jenom o tom psát bylo pro mě těžké. V divadle se říká, že diváka je snadnější rozplakat než rozesmát. Z divadelního pohledu je Štěstí tragédie a Správná věc komedie. Tak teď nezbývá než si počkat, co mi jde lépe. 

Jak jste porevoluční dobu prožíval vy sám? Nabízí v tomto směru dotyčný příběh nějaké autobiografické motivy?  

Já jsem kvůli zdravotním problémům syna nechal divadla a odstěhovali jsme se z města do hor. A musel jsem začít podnikat. Abych nás nějak uživil. Což byl v té době vážně mazec. Byli jsme docela chudí, stejně jako hrdinové knížky. To je tedy asi autobiografické. Ale patrně není s podivem, že kdo zažil „sedmdesátkové“ Husákovo bezčasí, pro toho byly devadesátky euforické, ať už v sobě nesly cokoli. Vlastně jsme byli docela chudí a Klaus nám říkal, že máme utahovat opasky, ale nade vším visela taková pěkná všudypřítomná naděje. Tu naději jsem se snažil do knížky dostat. Z nostalgie. Protože podle mého už tedy naděje nad námi moc nevisí. Také to z vaší předchozí otázky trochu vypadá, jako by dneska bylo něco hodnotově ukotvené. To se asi úplně nestalo. Nebo jsem jenom něco přehlédl? 

Správná věc nevyšla v tradičním nakladatelství, ale svůj rukopis jste poskytl Městské knihovně v Praze, která jej vydala v rámci projektu E-knihovna jako elektronickou knihu, volně přístupnou všem zájemcům. Co vás k tomu vedlo? 

No já jsem měl s Městskou knihovnou dohodu, že ve spolupráci s ní něco vydám. Měl to být soubor povídek. Já mám s „MK“ dobrou, ba skvělou zkušenost, protože už mi vydala jako e-knihu Pohádky pro veliké děti, které jsem vydal původně v roce 1994 v Montanexu. A mají přes deset tisíc stažení. Pak si vyžádali od Druhého města, kde většinou vydávám, další moje knížky a vydali je jako e-booky. A čtenáři si to stahují. Zadarmo. Mé maličkosti to nevadí, protože být český spisovatel nikdy nebyl a nikdy nebude velký byznys, až na pár — většinou módních — autorů. Mně se to líbí, že třeba Nohavica má na internetu desku, která se jmenuje Pálená. 

Mezitím jsem napsal Správnou věc, kterou jsem nabídnul několika českým nakladatelstvím. V jednom se nelíbila, jedno napsalo, že českou beletrii už nevydává, protože je vždycky prodělečná, a zbytek se neozval vůbec. Takže jsme se s Městskou knihovnou dohodli, že vydáme Správnou věc. A mám to zase — stejně jako Pohádky — pěkně vyvedené, s pěknou obálkou a celé je to takové pěkné. Win-to-win, jak se dnes říká!