Příroda a člověk se navzájem zrcadlí

Jako básník jste knižně debutoval sbírkou Navěky říjen (2019) až krátce před čtyřicítkou, od té doby vám už ale vyšly další dva svazky básní. Proč ten pozdní start a kde se poté vzalo takové množství inspirace? 

Básně jsem uveřejňoval od roku 2003 na literárním serveru Totem, kde jsem v době, kdy byla tato platforma na vrcholu slávy, působil také jako redaktor. Můj přechod takříkajíc na papír, do serióznějších vod literárních časopisů a nakladatelství, který se povedl daleko dřív některým mým souputníkům, se ve zpětném pohledu zdržel z několika příčin. Těmi hlavními byl ostych, nedostatek sebedůvěry a vlastně i ambic a vědomí toho, že píšu velmi nemoderně a s dobovými trendy se zdaleka míjím. Od zavedených literárních kruhů jsem očekával odmítnutí a některé zkušenosti mě v tom podezření utvrzovaly. Po několika marných pokusech přece jen nabídnout své básně vybraným redakcím a nakladatelům jsem to nechal na náhodě a té to jako obyčejně trochu trvalo. Je to tedy spíš zrakový klam — nejstarší básně z první sbírky byly i přes deset let uleželé a hrstka vylepšených ranějších kusů se dostala i do druhé sbírky Vzkaz na kůře.

O inspiraci jsem neměl vyloženě úplnou nouzi ani předtím, ale psaní pro odumírající Totem a nakonec v podstatě jen do šuplíku s tím, že jsou to nejspíš beztak samé mazaniny, mi přestávalo dávat smysl a sedal jsem k němu míň a míň. Zůstaly převážně jen vzácné chvíle vytržení, kdy jsem si jednoduše nemohl pomoct, kdy se to dralo ven samo, a údobí, kdy mi básně pomáhaly udržet se nad vodou. Když se pak shodou různých okolností moje poezie dostala na stránky Tvaru a vyšla mi první sbírka a já k nemalému údivu zjistil, že jsou lidi, někdy i velmi uznávaní, kterým se líbí, byl to pro mě pochopitelně popud se k tvorbě se vší vážností a chutí vrátit. Když jsem získal pevnější zem pod nohama a pomaličku začal překonávat tu nejhorší nesmělost a nejistotu, otevřely se mi i nové možnosti, o čem a jak psát. 

Vaše nová, v pořadí třetí sbírka nese název Sestra propasti, což je o poznání dramatičtější titul než v případě předešlých knih. Odpovídá tomu i stěžejní téma či tón přítomných básní? 

Obávám se, že nikoli. S názvy sbírek — ostatně stejně jako s názvy básní — docela zápasím. Přijdu vždycky za Bohdanem Chlíbcem z Auly s nějakými návrhy a radím se s ním o nich v naději a ve víře, že mi jako básník-nakladatel s rozhodnutím pomůže a že to bude rozhodnutí správné. Řídil jsem se dosud pokaždé jeho doporučením. Jednalo se zatím vždy o nadpis jedné z básní, a kdyby volba u prvních dvou sbírek byla padla na jiná „titulní“ čísla, mohly být jejich názvy podobně dramatické. Ostatně první sbírka se původně měla jmenovat „Mraky, děti a smrt“, ale Bohdan mi to rozmluvil, zdálo se mu to moc návodné. Vyřezal jsem si potom aspoň odpovídající ilustrativní dřevořez, který patří k mým nejžádanějším tiskům. Témata a tón jednotlivých sbírek se, zdá se mi, vyvíjejí jen zčásti a i tak dost pozvolně, v dobrém i špatném. Nejsou mezi nimi zásadnější předěly, přesouvají se spíš důrazy, pozvolna se vynořují nové obzory spolu s tím, jak plyne život a doba churaví novými nemocemi. V každém případě pokud jde o míru dramatičnosti, mám dojem, že první sbírka nastavila laťku, která se těžko překonává, i když to třeba není tak patrné z nadpisu.

Podle literární kritičky Olgy Stehlíkové v Sestře propasti „podstatné pro Lukáše Zádrapu zůstávají pocity (pochmurné), nálada (melancholická) a prostředí (střídání kulis středu Prahy a venkovských břehů rybníků, okrajů polí a lesů), ale hlavně ozkušování možností poezie směrem k pokusnictví starému (zejména česká poezie 19. století)“. Mělo vůbec studium čínského písemnictví vliv na vaši vlastní tvorbu? 

Nejsem si jist, zda by to nedokázal říct líp někdo zvnějšku, někdo, kdo zná čínské písemnictví i moje básně — jsou tací. Nakolik můžu soudit, moje letitá záliba v klasické čínské poezii se aspoň do určité míry a určitým způsobem do mé tvorby promítá. Čínská přírodní lyrika je dost možná to nejlepší, co Čína dala světu, a je to jedna z mála věcí, která se sinologovi zpravidla ani po dlouhých letech nezají. Je mi blízké její pojetí přírody jako něčeho, v čem se tak či onak zračí řád světa, a tudíž i řád lidských záležitostí; příroda a člověk, včetně jeho kulturního a dějinného rozměru, se navzájem zrcadlí. Pochopitelně si člověk četbou starých čínských básní nutně zostří také vnímavost pro proměny denních dob a ročních období, hru světel a stínů, pro různé stavy ovzduší a oblohy, vnímavost pro ducha krajiny a otisk dějin v ní a pro řadu dalších věcí, přírodních i nepřírodních, vůči nimž byli staří čínští básníci citliví. 

Odhaduji, že přinejmenším podvědomě mě musel ovlivnit mimo jiné i můj oblíbený básník Tchao Jüan-ming, proslavený především tématem odchodu do ústraní na venkově a návratu k prostému životu v polích, ale spojovaný také například s motivy hezkého podzimu či hojného požívání rýžového vína, sloužícího coby prostředek ke zmírnění zoufalství z pomíjivosti věcí a vlastní smrtelnosti. Ostatně pomíjivost se řadí do okruhu stěžejních otázek zpracovávaných starší čínskou literaturou obecně a tak je to myslím vesměs i s mými básněmi. Ale je pravda, že moje tvorba má z různých důvodů vyloženě český rodokmen. Určitě nepatřím k těm, kteří by se kvůli tomu, že jsou sinologové, dali na pití zeleného čaje, jestli mi rozumíte. 

Jste vedoucím Katedry sinologie na FF UK v Praze, kde se zabýváte především čínským jazykem a písmem. Z vašich mediálních výstupů jsem však nabyl dojmu, že každý sinolog je — či musí být — tak trochu i politolog. Nebo za to může vaše osobní nastavení?

Dobrý postřeh. Pro širší veřejnost i pro sdělovací prostředky je sinolog někdo, kdo má vědět naprosto všechno o všech čínských záležitostech všech dob, od hmotnosti lebky člověka pekingského přes starověkou čínskou filozofii či vývoj znakového písma až po objem letos vyrobené oceli a význam nejnovějších výroků generálního tajemníka Si Ťin-pchinga. Administrátory vysokého školství pro změnu zajímá jen vědecký výkon v čím dál užších specializacích a veřejné angažmá akademiků je z jejich hlediska čirá dobročinnost, kterou nemají potřebu ocenit. Potlačím však v sobě touhu žehrat na tato mlýnská kola, mezi kterými vězíme, i na přístup novinářů a vysvětlovat další zapeklité souvislosti a pokusím se to objasnit odpovědí na poslední otázku… 

Osobní nastavení za to může jen v tom smyslu, že čistě z pocitu odpovědnosti za tuhle zemi a za tenhle národ nad rámec svých vlastních odborných zájmů soustavně sleduji problematiku, která je velice nevábná a depresivní a která by mě v jiných časech nechávala zcela chladným. Kdybych neměl vyvinutý smysl pro povinnost, nedělal bych to, stejně jako to nedělají jiní. Bohužel v dnešní době je pro nás ČLR zásadní bezpečnostní hrozbou, a kdo jiný než sinologové by měl přispět k porozumění situace, její naléhavosti a její podstatě? Mají k tomu zdaleka nejlepší předpoklady. Je to smutné, ale tohle je teď jejich hlavní veřejná úloha. Zároveň vím, že když nepůjdu do rozhlasu či televize já, snadno se může stát, že tam naverbují někoho, kdo tomu rozumí jako koza petrželi, nebo nedejbože někoho, kdo pracuje, ať už z jakéhokoli důvodu, proti našim zájmům.

K vašim celoživotním zájmům prý patří staré germánské jazyky, ke kterým vás přivedl Tolkienův Pán prstenů. Co vás na něm fascinuje?

To by bylo na dlouhé povídání. Jak jsem řekl nedávno v Knižním pólu na Vltavě, Tolkienovo dílo jako celek je pro mě dneska hlavně strhující a do morku kostí mrazící elegie na pomíjivost věcí, v první řadě věcí krásných a dobrých, zasahující do takové hloubky, kterou jsem nikde jinde neviděl ani necítil. Je to taky velká studie dobra, zla a odvahy. Tolkien při velikosti svého ducha, se svou sečtělostí a podle svého založení a vkusu vybral to nejlepší ze starých evropských literatur a použil to jako stavivo k vybudování jedinečného paralelního světa, který je svým způsobem oslavou a dořečením světa skutečného. Zvlášť je to pocta evropskému Severu, kam v širším pojetí patří země obývané obyvatelstvem keltským, germánským, slovanským a baltským, kam patříme my. Do základů Středozemě je zabudovaná jeho tresť. Jako literární historik a medievalista navíc svým příběhům dokázal dodat zdání zející propasti času, ze které vycházejí a do níž se vrátí, zdání do nekonečné dáli ubíhající historické perspektivy. Zmíněná propracovanost fikčního světa je jen jeden z technických prostředků, jak dosáhnout celkového účinu, jakkoli se jedná o prostředek stěžejní. Anebo je to naopak jen důsledek Tolkienových tvůrčích postupů a jeho inspirace? I tak na to lze nahlížet.