Text se chová trochu jako živý organismus

Na webu Pametnaroda.cz je převyprávěn váš životní příběh, jehož současná etapa — pobyt s rodinou na venkově, kde jste obklopen dětmi a přírodou a věnujete se psaní a překládání — působí trochu jako z jiného světa. Připadáte si vůbec jako člověk naší doby? 

Vytrhnout se z doby a jejích daností nejde, člověk si nanejvýš může vystavět iluzi vytrženosti. Já o vyklouznutí z tísně času ani neusiluji. Snažím se jen se střídavými úspěchy a často klopotně neztrácet kontakt s vrstvami, které považuji za životodárné. Idylicky se to může jevit jen z vnějšího pohledu. 

Máte na svém kontě řadu básnických sbírek, ale loni vydaný román Canto ostinato je po Stopách za obzor (2006) teprve druhou vaší prózou. Mohou za to spíše vnější okolnosti, nebo to má i hlubší příčiny? 

Živit se psaním a dělat jednu knihu za druhou — to neznám. Říct, že jsem text napsal pouze ze svého rozhodnutí a svým úsilím, si netroufám. Ve hře je pro mě až příliš mnoho otazníků. Kde se ve mně vůbec vzal ten nápad? Sebedůvěra? Troufalost nebo odvaha? Odkud se najednou vynořila zcela nečekaná možnost text psát — mít dost prostředků na živobytí nebo čas? Zdá se mi, že text, jakkoli autorem pracně dobývaný z ničeho, není jen autorovým dílem. Chová se trochu jako živý organismus, dokonce svébytný nebo i svévolný protihráč — klíčí, nazrává, hlásí se, ťuká a třeba si s sebou nese i materiálie potřebné k tomu, aby byl napsán. 

Postavy románu Canto ostinato, které se střídavě dostávají ke slovu, jsou nuceny čelit smrti blízkého člověka. Může i v takových chvílích nabídnout útěchu literatura, nebo jde o jeden z okamžiků v lidském životě, kdy slova zkrátka nestačí? 

Slova skutečnost nezmění, ale mohou pomoci přijmout ji a vyrovnat se s ní. Vyprávění jsou nenahraditelná. Je potřeba, aby byla po ruce, když přijde jejich čas. O hudbě to také platí. Pro románového Alexeje je záchranným kruhem přicházejícím v pravou chvíli druhá symfonie Gustava Mahlera.

Když letos Canto ostinato obsadilo třetí místo v rámci výročních cen NČLF, Olga Stehlíková v laudatiu na vaši knihu mj. ocenila, že je to „román bez afektů, narativních a příběhových násilností, vyhroceného srovnávání individuálních dějin s velkými, prost jakékoli obžaloby a vinění“. Lze tuto civilnost a smířlivost zčásti přičíst vlivu křesťanské víry? 

Nevím. Spontánně mi přichází na mysl pro mě podstatné řecké slovo sofrósyné (uměřenost). Minimalistická hudba, která mi byla jednou z inspirací. Samozřejmě také „pozorování srdce“. Jedna z postav, terapeutka Ingrid, věnuje pozornost představám lidí, třeba i zdánlivě absurdním, zmiňuje například řecké psychomanteum a pokusy o jeho moderní nápodobu. Říká, že představy nemá hodnotit ani posuzovat. Má se ptát, kde se berou, proč se derou na světlo a co o člověku a jeho bolestech a úzkostech říkají. 

Ondřej Horák ve své recenzi napsal, že „v Cantu ostinatu nechybí politický vězeň z padesátých let, neoficiální setkávání za normalizace, dále kariérní komunista, který chce dělat svou vědu, již zmíněné překročení státních hranic či život v exilu…“, což jsou podle něho už přespříliš ohmatané historické motivy. Jak ale psát zasvěceně o minulosti a vyhýbat se pro ni příznačným osudům a jevům?

Musím přiznat, že tohle mi na srdci neleželo. Silbersteinovu uvěznění jsou v románu věnovány tři strany, Alexejovu útěku přes hranice necelých šest. Pro Canto ostinato není tématem doba, ale ostinátní motivy. Například odřezávání se od minulého, odhazování minulého a opouštění minulého — předků, kořenů, rodinných historií, archaických způsobů nahlížení na svět, život i smrt — a nečekané návraty minulého, někdy dokonce vpády. Připomeňte nás, volají předkové. Hrejte nás, dožadují se zapomenuté hudební skladby. Někdejší racionalista Silberstein mluví o tom, že člověk před smrtí ve snu odlétá na místa svého budoucího pobytu. Alexejův otec to po něm na sklonku života opakuje, v rozporu se vším, co vyznával. U plotu vidí své zemřelé, jak na něj čekají. Alexej zesnulého otce omývá a obléká a přitom ho tísní pocit, že zemřelý se na něj z kouta místnosti dívá. Spontánně se mu v mysli vynořují slova přítelova oratoria citujícího Tibetskou knihu mrtvých: „Neví, zda je mrtev, nebo není.“ Myslí na zakrývání zrcadel. Nemůže to zastavit, nemůže si pomoct.