Nic jako univerzální queer zkušenost neexistuje

Zvítězit s prvním románem v prozaické kategorii cen Magnesia Litera a poté za něj získat i Cenu Jiřího Ortena, to musí být v jistém ohledu svazující. Čím si vysvětlujete kritický i čtenářský ohlas své knihy? A překvapily vás nějaké reakce? 

Mně popravdě tohle ani tolik svazující nepřipadá. Možná je to tím, že obojí nevnímám jako vítězství. Jasně, je to ocenění konkrétního díla, ale zvítězit a prohrát v literatuře nejde, není to soutěž. Pro mě by ale jakékoliv další psaní bylo nehledě na ocenění náročné, i zpětně pochybuju skoro o všem, co napíšu. Tenhle strach ve mně vypěstoval jeden verš britského básníka Basila Buntinga. „Words! Pens are too light. Take a chisel to write.“ Svazující je právě představa, že cokoliv, co napíšu, bude vytesané do kamene ještě dlouho poté, až tady já nebudu. 

Co se ohlasu týče, myslím, že se témata, která v Rozložíš paměť jsou, týkají víceméně každého. Na té obecnější úrovni: jiní si připadáme občas všichni, všichni si občas nerozumíme. Konkrétněji: v Česku má s domácím násilím zkušenost 17–40 % populace. To je velké číslo a myslím, že i proto jde o tak časté téma v literatuře. Co mě ale děsí ještě víc, je skutečnost, že u nás žijí u hranice chudoby nějaké tři miliony lidí, více jak půl milionu lidí je v exekuci. My máme i díky minulému režimu tendenci vnímat tyhle věci jako nesouvisející osobní selhání. Nikdo moc nemluví o spojitosti mezi násilím a chudobou, alespoň ne v české literatuře. Pro mě ale byla tahle rovnice chudoby a frustrovanosti vyhřezlé v násilí to hlavní, co mě při psaní zajímalo. Skutečnost, že to, kým jsme, je důsledek tlaků našeho okolí. Možná to tedy zajímá i čtenářstvo… A jestli mě něco překvapilo? Možná ta polarizovanost názorů. Věci, které v té knize jedni nevidí, v ní zase nachází jiní a naopak. 

V jednom rozhovoru jste ocenil zázemí, které vám jako autorovi poskytlo nakladatelství Paseka, a jmenovitě podstatný vklad redaktorky Barbory Klimtové. Jak by tedy vypadal váš román bez jejího přispění? 

Myslím, že žádná kniha ve skutečnosti není dílem jednoho člověka. Na obálce je napsané jen jedno jméno, ale to, jak kniha vypadá a jak je úspěšná, to je výsledek práce velké spousty lidí. Podle mě je ta otázka ale trochu bezpředmětná. Hlavně proto, že ta kniha je taková právě proto, že se na ní podílela Bára a že vyšla zrovna v Pasece. Není to jen moje kniha a já si netroufnu říct, jak by bez jejich pomoci vypadala. 

Příběh, který vyprávíte v románu Rozložíš paměť, je velmi intimní a k tomu zčásti autobiografický. Jak se vám poslouchal z cizích úst, když knihu v rozhlasové úpravě načetl Marek Hurák pro stanici ČRo 3 — Vltava? A nechystá se i audiokniha?

Já si ho popravdě nepustil. Ne že bych měl strach, ale nemohl jsem se zbavit trapného pocitu, že poslouchám něco, co jsem sám napsal. Když jsem Rozložíš paměť psal, soustavně jsem si text předčítal nahlas, hlídal třeba rytmus nebo plynulost dialogů. Stejně ale pořád nedokážu přestat kritizovat vlastní výběr slov. A pokud vím, audiokniha se chystá, snad by měla být už na podzim.  

Dnešní česká scéna LGBTQ+ působí alespoň navenek velmi soudržně a aktivně. Platí to i pro autory a autorky z jejího okruhu? A jak důležitá — nejen literárně, ale i společensky — jsou queer témata pro vás osobně? 

Přijde vám? Já myslím, že to nutně není pravda. Queer lidé jsou stejně různorodí a rozhádaní jako jakákoliv jiná skupina. Myslím, že nás všechny zajímá tak trochu něco jiného, především proto, že nic jako univerzální queer zkušenost neexistuje, i když se to tak některá média snaží vykreslit. Jasně, jsou některá témata, která queer lidi spojují víc než jiná. Třeba stále nezavedené manželství pro všechny nebo Ústavním soudem zrušená povinná kastrace při tranzici. Existují ale nuance a rozpory.  

Myslím, že česká queer literatura se má vlastně docela dobře, máme moderní i kanonická díla. Komerční literaturu, young adult knihy i skvělou poezii. Pro mě je ale spíš otázka, co z knih dělá queer literaturu? Je to postava? Téma? Myslím, že odpověď je právě ta různorodost — je to svým způsobem záznam o tom, že jsme tu a že tu vždycky budeme. Moje zkušenost queer člověka je ale dost propojená s tou třídní a to se promítá i do toho, o čem píšu. Zajímá mě taky, jak se jednotlivé úrovně identit proplétají. Protože nikdo není jen queer, stejně jako nikdo není jen hetero. Jsme spoustou dalších zmatených a nesmyslných věcí. 

„Muži jsou všem předkládáni jako příklad síly a odvahy. A přesto pokaždé, když se rozhlédnu, vidím jen spoušť, co se vší tou silou dokázali nadělat,“ napsal jste ve svém článku pro Druhou směnu. Kudy z toho ven? 

Tu otázku si taky pokládám. Myslím, že na ni neexistuje pouze jedna odpověď. Mužství a mužská identita jako taková je dost složité téma na takhle krátký rozhovor. Jedna z věcí, která mě ale fascinuje dlouhodobě, je neschopnost mužů přiznat vlastní chybu. Pořád to učíme už malé chlapce, schopnost přiznat vlastní chyby a limity není moc běžnou součástí mužského slovníku. Za mě je tedy možná první krok přiznat si, že selhání je naprosto normální součástí lidské zkušenosti.