Zjemnění a vyostření nemusí být protiklady

Vaše próza Přípravy na všechno, která vyšla ve Fra v roce 2020, je v anotaci označena jako „milostný příběh z malé země, kde se život mění v nouzový stav“. Pojednává ovšem ještě o době před covidem a pochopitelně i před válkou na Ukrajině. Platí stále, že „krize trvá, ale kolaps nepřichází“, nebo už došlo na nejhorší?

Ta anotace je sice stručná, ale výstižná. Skutečně se jedná o milostný příběh, i když jeho vyznění není úplně uspokojivé, protože do něj vstupuje realita periferie, respektive prekarizované části společnosti — konkrétně nouzová, deprimovaná, ale taky absurdně vyostřená maskulinita. Motivy jako politická radikalizace, konspirační myšlení, militarizace nebo přípravy na kolaps jsou projevy této základní neuspokojivé atmosféry reálného kapitalismu, která českou, napůl zbohatlou a napůl chudnoucí, společnost charakterizuje dlouhodobě.

Přípravy na všechno jsem psal v době, kdy publicisté z velkých médií opakovali, že se Češi mají nejlíp v dějinách — jenom se bojí si svou životní úroveň užít. Možná jsem jako pracovník v kultuře nepochopil nějakou ekonomickou poučku, ale tehdy se mi zdálo, že vůči podobným projevům sociální slepoty se dá postavit jen věcný popis života v nižších patrech společnosti. Anebo černý humor. Samozřejmě jsem nečekal, že se několikaletá řada krizí spustí už před vydáním knížky. Při zpětném pohledu leckteré nadsázky působí docela realisticky. Jako autorovi mi to nevadí — nemám rád utopie.

Ale abych se vrátil k vaší otázce: stačí se podívat na současný vzestup krajní pravice, který je výrazný i mezi mladými voliči, a zvláště mladými muži, a je jasné, že tragikomický příběh neuspokojené nebo naopak bizarně zbytnělé maskulinity ani společenská krize zdaleka nekončí. Mimochodem, už samotný název hnutí „Motoristé sobě“ působí jako fikce, nadsázka z nějaké společenské satiry…

Lidský život jste v knize vylíčil v jeho špinavosti, malosti a šedi. Vidíte sebe sama jako součást aktuální sociálně-kritické vlny v české literatuře, nebo jste spíše literární solitér?

Nevím, kolik autorů a autorek už dělá vlnu, ani nemám nějaký zvláštní přehled o české próze, každopádně v roce 2018, kdy jsem text psal, jsem žádný takový trend nepozoroval. Částečně jsem navazoval na básně z Knihy omezení, kde mimo jiné vystupují i některé „sociální“ subjekty, například „ošklivé Česko“. Ale téma, kterému se dnes říká toxická maskulinita, se objevovalo i v mých předchozích knížkách, které zase navazovaly na queer poezii, kterou jsem psal v druhé polovině nultých let. Zajímaly mě obě polohy, obě stylizace identity — tím konfliktem není možné neprojít, nebo ho aspoň nepocítit.

Ještě bych měl dodat, že ani v případě Příprav na všechno se nejedná jen o prózu. Některé pasáže, často ty syrovější, jsou ve verších. Kniha nicméně vyšla v době, kdy části české literární kritiky chyběl sociálně-kritický román ze současnosti, a tak se o Přípravách psalo hlavně jako o novele se společenským tématem. Méně se mluvilo o milostném příběhu, jen výjimečně o humoru a o poezii skoro vůbec. Možná je to škoda. Společenská kritika je potřebná věc, ale literatura mimo to dovede ukázat, že i negativní nebo vyloženě patologické jevy můžou mít — nebo získat — určitou poetiku. Odmítnout se přece dá i to, co nás svádí nebo co jsme sami byli. I to, co se nám líbí. To je podle mě osvobozující, citlivá perspektiva, která ale v rádoby politickém, polarizovaném vidění světa, jak se projevuje v takzvaných kulturních válkách, chybí.

Pokud jde o rozmach české sociálně-kritické prózy v posledních letech, ke kterému nejspíš přispěl úspěch francouzské autofikce, je škoda, že k němu došlo tak pozdě a že zase doháníme, co jinde už mají. Čímž narážím třeba na hledání „českého Édouarda Louise“. Ale když už je ta vlna tady, snad vyplaví co nejvíc solitérů — autorek a autorů, jejichž pohled nebude perspektivu cílového čtenářstva potvrzovat, ale rozšiřovat. 

Loni vydaná sbírka Lazarská v zimě a jiné básně jako by na Přípravy částečně navazovala jistým příklonem k realističnosti, příběhovosti. Vnímáte ve své tvorbě takový posun?

Je to pozvolný vývoj. Příklon k pohledu. Postupně si víc cením možnosti něco vidět a něco popsat. Líbí se mi okamžiky, kdy z jazyka vyvstane jasně nasvícená scéna, kterou jako bychom měli před očima, obrazy, díky kterým něčemu porozumíme. Taky se mi zdálo, že by takhle napsané básně mohly být srozumitelné. A kromě toho nechci, aby se lidé při čtení mých básní styděli. To se u poezie stává celkem často. 

Řada básní z uvedené sbírky — včetně té titulní — se vztahuje ke konkrétním místům v Praze. Jak důležitá je pro vaše psaní pražská zkušenost?

Ta sbírka je tak trochu vzpomínková a v takových případech je topografie důležitá. Dynamika spojená s popisem míst je nicméně odstředivá, nesměřuje k centru, ale k periferii — na Lehovec nebo do Písnice a dál, do Kralup nebo do Chocně. Lazarská z názvu je nejen zimní, ale i noční a vzdálená, je to dějiště vzpomínky, a to všechno ji odsouvá k okraji. Nejde přitom jen o zkušenost městské periferie, ke které mám blíž než k centru, ale o návaznost na jedno z hlavních témat sbírky: dočasné či nouzové možnosti štěstí. S tím souvisí i nostalgie po někdejších sice nízkých, ale obecně dostupných standardech, jaké dřív v městské krajině představovaly třeba právě řady bytovek nebo kolonie. Dnes máme k dispozici slevové akce v řetězcích, ojetá auta, rychlou módu nebo online pornografii… Asi jste si všimnul, že všechny ty věci mě nějak zajímají. 

Některé čtenáře i kritiky jste nicméně trochu překvapil seifertovskými aluzemi. Co vás k tomu vedlo?

V Seifertově poezii, zvlášť v té pozdní, vystupují z básnického patosu — jenž ale souvisel s dobovým postavením poezie — momenty, které se mi zdají opět naléhavé. Především je to otázka štěstí. Zajímavé je, že právě k tématu štěstí, ale i lásky, Seifert často přistupuje s nečekanou věcností — vzpomínky sice vnášejí do básní nostalgii, zároveň ale vzdalují jazyk metaforám. Zajímavé je i to, jakým způsobem Seifert pracuje s kýčem — věděl, že krása má v běžném životě vymezené místo, bývá normovaná a často i levná. Proto všechny ty růže, ňadra a jiné poetické zkameněliny, které se v Seifertových básních stále znovu poetizují a přivádějí k životu. Já dělám totéž s pornem — je to kýč, pořád je to ale svým způsobem milostný žánr otevřený lyrickému postoji. Je to taková seifertovská recyklace. A zároveň se tím zvýrazňuje posun, skutečnost, že „čas pokročil“.

O Raymondu Carverovi někdo napsal, že jeho povídky pro osmdesátá léta znamenaly totéž co Hemingwayovy prózy pro „ztracenou generaci“, ovšem s tím rozdílem, že místo barů, evropských bojišť a zážitků z kolonií popisují pití u televize, rozhovory v kuchyni nebo scény z parkovišť s obytnými přívěsy. Zajímavé je, že Carver k tomuhle realistickému zdrsnění dospěl melancholickou oklikou — v próze pod vlivem Čechova a v poezii se mimo jiné odvolává i na Seiferta. A o nějaké takové vyostření, umožněné zjemněním rastru, jsem se snažil i já.

O Přípravách na všechno se neustále psalo, jak jsou syrové a bezútěšné, přitom textura té knihy je mnohem jemnější, než se na první pohled může zdát. V Lazarské v zimě jsem se snažil ukázat, že zjemnění a vyostření nemusí být protiklady — a k tomu se těch několik seifertovských odkazů hodilo, podobně jako to vystihují rozpité pastelové barvy na obálce od grafika Michala Rydvala, odkazující k Trnkovým dekalkům z šedesátých let, ale taky ke queer vizualitě. A ještě je tu jedna souvislost. V současném umění se demonstruje nová emocionalita a mladé umělkyně a umělci se konečně nebojí přihlásit k levici. Byla by proto škoda zapomínat, že už jsme tu pár generací originálních levicových umělců měli. Třeba se po zájmu o socialistickou architekturu někdo vrátí i k emocionální, sladkotrpké lyrice celoživotního socialisty.