V literatuře se cítím být na správném místě

Zajímalo by mě, jak se člověk dostane od studia teoretické fyziky elementárních částic k psaní poezie?

Není to tak, že od bodu Fyzika jsem se přemístila po přímce do bodu Poezie. Spíš mezi nimi celý život osciluju. Trochu jsem psala básně na základce, pak zase v pubertě. Celou školní docházku mě bavily úkoly na logiku, algoritmy, chytré otázky, pak fyzika, tak jsem ji šla studovat. Přelomem pro mě bylo stěhování do Lvova. Tam jsem psala disertaci o elementárních částicích, ale všechno moje kamarádstvo bylo z Akademie umění, takže jsem cítila nutkání taky něco vytvářet. Hodně jsem četla současnou literaturu a to mě vrátilo k psaní. Později jsem musela z vědy odejít — finančně to bylo ponižující a hrál v tom velkou roli i toxický patriarchální pohled na svět ve vedení instituce. Tak jsem to vyměnila — v tu dobu tak učinila velká část mladých vědkyň a vědců — za programování. S tím jsem taky měla úchvatnou zkušenost ještě z dětství. Takže zhruba všechny aktivity mého dospělého života jsou něčím, z čeho jsem měla potěšení už jako dítě.

Do Česka, konkrétně do Prahy, jste přišla teprve před pěti lety, v roce 2019. Jak probíhala vaše „literární integrace“ a — řečeno vašimi slovy — stěhování se do nového jazyka?

Měla jsem štěstí, že jsem potkala otevřené lidi, s kterými jsem se nebála dělat omyly, zkoušet nové věci, něco společně vytvářet. Taky ale za mnohé vděčím i vlastní odvaze, protože jsem často musela vyjít ze své komfortní zóny. Naštěstí to vždycky za to stálo. A díky tomu bylo každé další takové vykročení jednodušší. Ale lidé, srdeční a milí lidé kolem mě — to je ten klíč.

Uměleckou tvorbu prý vnímáte jako práci. Přinejmenším u nás je to ale práce mizerně placená, v čem tedy vy osobně spatřujete její hlavní „benefity“?

Pro mě práce není definována tím, že přináší peníze. Ukrajinský filozof Skovoroda v 18. století vymyslel koncept „srodné práce“. „Srodná“ pochází od slovanského kořene „rod“, kterým se označuje pouto, blízkost, spojitost (viz rodina, rodinný). Takže srodná práce je ta, s kterou cítíme spojení, cítíme, že je pro nás ta pravá. Pro mě je to literatura. Navíc práce je pro mě to, v čem se chci vyvíjet, kde mám cíle, plány, sny. V literatuře (nejen v poezii) jsem na správném místě. Tohle je pro mě ten hlavní benefit — mít se dobře v tom, co dělám. Další benefity s tím souvisejí — radost z pohledu na výsledky své práce, společnost lidí se stejnými zájmy a také honoráře (peníze navíc jsou vždy fajn).

O vaší loni vydané a první česky psané básnické sbírce Tváření se toho už hodně napsalo i namluvilo. Čekala jste, že bude mít takový ohlas a taky že se debata bude vést někdy spíše okolo vaší knihy (jako ukázce interkulturní literatury apod.) než nad jejím vlastním obsahem?

Nepřekvapilo mě to. Jasně že kniha a celá situace kolem jejího vzniku k tomu vybízí, nejsem naivní. Nebyl to ale z mé strany žádný cíl, chtěla jsem zase být básnířkou, tak jsem začala psát v jazyce země, ve které jsem se chystala žít. Jo, je to trochu neobvyklé. Je to neobvyklé v Česku, Ukrajině, Polsku i v jiných státech, kam se pořád málo migruje, a když už, tak určitě ne pro to, aby tam dotyčný dělal umění. Všechny ty debaty jsou součástí procesu změn ve vnímání kultury. Jsou zastavením se nad tím, má-li kultura hranice a jaké případně jsou. Komu vůbec patří? Existují pro to pravidla? Kdy je etické řešit identitu autorstva a kdy není?

Před pár dny vám vyšla nová sbírka, nazvaná Jak se líčit v nemoci, o které literární kritik Jan M. Heller prohlásil, že bude patřit mezi nejpozoruhodnější počiny letošního básnického roku. Co byste označila za její stěžejní téma(ta)?

Kniha není klasickou sbírkou, kterou lze otevřít na libovolné stránce a začít číst. Je to spíš poema, příběh, do kterého se čtenářstvo ponoří a projde jím. Je tam hodně náročných věcí. Existuje obecné velké téma, jak o náročných věcech psát. Když jsem psala Jak se líčit v nemoci — a pak během redakce a celého procesu vydání —, hodně jsem přemýšlela i nad tím, jak o náročných věcech číst. Není to ještě větší téma?