Po své tvůrčí cestě jde každý literát sám

Živíte se jako psychoterapeut. Ovlivňuje to nějakým způsobem vaši básnickou tvorbu, potažmo váš pohled na literaturu obecně? A napomáhá naopak poezie vašemu porozumění lidskému nitru?

Řekl bych, že moje práce psaní básní ani pohled na literaturu přímo neovlivňuje. Já jsem se věnoval literatuře i předtím, než jsem se živil psychoterapií. Za studií na fakultě jsem se zabýval psychologickými teoriemi kreativity, které vykládají proces básnické tvorby. Nakonec z tohoto zájmu vznikl výzkum kreativity a básnické identity, který byl součástí mé diplomové a disertační práce. V té době mi i vyšla první sbírka Petrolejová vesnice (2002). Ale psychologie jako taková mi pomohla udržet se světem literatury úzký kontakt. Slovo je nejsrozumitelnější prostředek pro popis niterných hnutí. A psychologové i literáti to vědí.

Porozumění lidskému nitru je kontinuální a někdy i bolestný proces, který probíhá různými cestami. Psaní poezie je pro mě způsob, jak vyslovit a zformovat některé prožitky, které si nesu v sobě. Je tam katarze i tvorba něčeho nového. Intuitivně si většinou rozumím beze slov, ale někdy se stane, že tím vyslovením jako by ten prožitek v nitru přišel o svou energii a sílu, kterou se rozpíná ve vědomí či nevědomí.

Vaším otcem je spisovatel a esejista Pavel Švanda. Nakolik to ulehčilo, nebo naopak zkomplikovalo vaši vlastní tvůrčí cestu?

Táta mi v podstatě každý den ukazoval, že když chci napsat nějaký text, tak u něho musím být a pracovat na něm. Většinou si ten čas a prostor sednout si k psacímu stroji nebo k poznámkám v sešitu našel. Laťka toho, co je a co není publikovatelné, byla nastavena vysoko. Navíc k nám domů chodili přátelé rodičů, kteří sami tvořili a pak o tom s ostatními hovořili. Takže ke světu umění jsem měl přirozený přístup. Táta na mně však nepožadoval, abych psal. Spíš chtěl, abych četl a přemýšlel. Ale když už jsem se na tu cestu v adolescenci vydal, tak si moje věci četl a někdy mi k tomu i něco řekl. Když jsem mu je ovšem ukázal. Jo, je to fajn slyšet, že táta má ve světě literatury svoje fanoušky a že něčeho dosáhl. Ale moje zkušenost je taková, že po své tvůrčí cestě jde stejně každý literát sám.

Vydání vaší třetí sbírky Arvův klavír v roce 2021 předcházela patnáctiletá odmlka, čím to bylo způsobeno? A jaká byla potom geneze nedávno vydané sbírky Nevinnosti? 

Ono to trochu klame. Ta dlouhá odmlka je hlavně odmlkou publikační. Já jsem během těch patnácti let taky psal, ale nevydával. S mou ženou Veronikou — arteterapeutkou a psychoterapeutkou — jsme například napsali jeden pohádkový příběh (Dětské etudy), jeden pohádkový „scénář“ (Pohádka z nebe) a další básnické texty. Ale protože jsme si taky během těch patnácti let vytvářeli rodinu a svoje pracovní existence, tak jsme se v podstatě nezastavili. A ty texty nám leží doma. 

Odmlka ale souvisí taky s tím, že v době, kdy jsem vydal druhou sbírku Dívka s papírovým mečem (2006), tak jsem vlastně nebyl spokojený s tou formou nebo způsobem psaní, který jsem tehdy používal. Připadalo mi, že tímhle způsobem můžu psát dál a dál. Něco z řemesla psát jsem se již „naučil“. Ale mně se to zdálo nedostatečné. Navíc jsem se v té době seznámil s Veronikou a ona svým originálním literárním a výtvarným způsobem tvorby zásadně ovlivnila můj pohled na to, jak psát básně. Bez tohoto takřka nepřetržitého a nedocenitelného tvůrčího dialogu bych pravděpodobně plul ve svém básnickém vesmíru, jehož horizont by byl omezen. A to by byla škoda. 

Nevinnosti vznikaly v letech 2022 až 2024. A v jistém smyslu navazují svými narativy na Arvův klavír. Bílá a černá se mění na bílou a modrou. Světlo a tma vrůstají jedno do druhého. A v tomto osvětlení se pohybujeme my čtyři. Naše rodina. 

Jedním z motivů, který propojuje obě zmíněné sbírky, jsou děti, potažmo rodina. Zaujala mě v této souvislosti slova „děti jsou naše vlaštovky a my jejich mouchy“ nebo „už jsme se dávno vzdali / protože jsme dospělí“. Čím vás — vedle nevinnosti — fascinuje dětský svět a jak ve vztahu k němu prožíváte roli dospělého rodiče?

Nevinnosti jsou inspirované světem našich dvou synů (11 a 6 let). Jejich tvořivost se projevuje už tím, že existují v našem prostoru a že se v něm pohybují. Dalo by se říct, že naše děti k nám přišly a vzaly za ruce děti žijící uvnitř nás rodičů, kteří na sobě nosíme převleky dospělých. A nabídly nám svoje hry, radosti, svoji bezstarostnost. A také svoje dětské úzkosti, potkávající se s našimi úzkostmi, které jsou sice dříve narozené, ale to jim na síle neubírá.

Myslím, že to byl Petr Hruška ve své knize o Ivanu Wernischovi, kdo napsal, že v první polovině šedesátých let byla v poezii vlnka autorů, kteří zachycovali svět pohledem dítěte (Pištora, Brousek, Šrut, Wernisch). A mě některé tyto motivy oslovily natolik, že jsem tu hravost a naivismus chtěl nějak přiblížit světu. Odtud asi i sklon ke slovním hrám na vlaštovky a mouchy a na boje v rodinné kryptě.

Ve vaší nové sbírce najdeme vedle veršů také několik básní v próze. Co konkrétně vás přimělo sáhnout ve vybraných případech k této formě? A nepohrával jste si někdy s myšlenkou publikovat nějakou delší prózu?

Snažím se pro každý obraz nalézt odpovídající tvar. A třeba si v některých případech stejný text napíšu jak ve formě básní, tak i ve formě prozaického textu. Ono si to samo řekne. Takže tu pracuje asi nějaká tvůrčí intuice. Ona i báseň v próze svou formou ten obraz posouvá někam jinam, než když se použije forma verše. 

A s myšlenkou publikovat nějakou delší prózu si pohrávám tak od roku 1994, poté co jsem si přečetl Sestru Jáchyma Topola. Toto pohrávání si s myšlenkou by vydalo na delší prózu, kterou ale nemám čas ani ambici napsat.