Hella vyrůstá z mé předchozí práce s jazykem a literaturou

Když jste přebírala cenu Magnesia Litera za knihu roku, prohlásila jste, že další knihu už nejspíš nenapíšete. Co vás tedy vlastně přimělo vyměnit alespoň pro jednou překladatelskou roli za spisovatelskou a jak jste se v ní cítila?

Překladatelskou roli jsem nikdy nehrála. Jsem filoložka, rusistka. Píšu a publikuju od dob svých studií. Recenze, odborné stati, články, doslovy, sloupky, reportáže apod. Všechno se to točí kolem literatury, především kolem ruské. A abych o ní mohla psát v českém kontextu, čtenář musí mít možnost si ji přečíst, proto ji překládám. A snad ještě proto, že překlad umožňuje maximálně pozorné čtení, ponor tam, kam se často nedostane ani autor. Překlad je zkrátka jeden z nástrojů filologa. Můj názor na něj je podrobně popsaný v Helle. Při jejím psaní jsem se nechopila žádné nové role. Kniha vyrůstá z mé předchozí práce, z práce s jazykem a literaturou, a je její nedílnou součástí. V této práci pokračuju i nadále. Nic jiného ostatně ani neumím. A cítím se tak dobře, jinak bych se tomu nevěnovala. Zda výsledkem bude ještě nějaká jiná próza, nevím. V tuto chvíli žádné téma, které bych chtěla touto formou zpracovat, nemám. Mám jiná, která si žádají jiné přístupy. Psát proto, že se to ode mě jako od držitelky literární ceny očekává, nedokážu, neumím pracovat na povel.

Hella bývá označována za částečnou autofikci — jak na tento dnes tak módní žánr pohlížíte vy osobně? Kde podle vás leží hranice mezi autofikcí a fikcí? A odráží se nějak tento literární trend i v současné ruské literatuře?

Hella není částečná autofikce, je to autofikce. Tento hybridní žánr jsem si na obálku knihy prosadila s odkazem na to, jak se od konce desátých let ustavuje v ruské literatuře, v níž Hella koření spíš než v české. Tam souvisí především s ženským psaním, často tematizuje pohlcenost dneška minulostí, nespolehlivost paměti a také vědomí uzavřenosti ve vlastním těle, ve své nutně omezené zkušenosti. Netušila jsem, jaké vášně tady tento přes čtyřicet let starý termín vyvolává. Když se koncem sedmdesátých let minulého století autofikce objevila ve Francii, byla to provokace, reakce na sešněrované pojetí autobiografie, které vylučovalo možnost kombinovat pravdivé vyprávění o sobě s výmyslem. Autofikce tvrdila a dokazovala, že to možné je. Někteří její teoretikové pak autofikci viděli div ne v každém literárním díle — to přece vždy chtě nechtě vypovídá o svém autorovi. A tak spíš než hranice mezi autofikcí a fikcí mě zajímá jiná — hranice mezi autofikcí a autobiografií. Je vůbec možné vyprávět o sobě a nevymýšlet si přitom? Každé psaní se stává fikcí, i když je poskládané z těch sebedůvěryhodnějších dokumentů.

Literární kritika vaši knihu sice ocenila, ale jaké na ni máte ohlasy od běžných čtenářů? Kterou její rovinu či téma kvitují nejvíce a jak dalece se to případně rozchází s vaším autorským záměrem nebo očekáváním?

Když říkáte sice, zní mi to, jako by ji snad čtenáři ocenit neměli. Navíc kdo jsou to běžní čtenáři? Moje sestra, která v textu může odhalit skutečné události a ví, jak moc je překrucuju? Moji známí, kteří mě navštívili v Moskvě a mnohá místa, o nichž píšu, poznávají a vkládají si do nich své vlastní prožitky? Cizí lidé, o kterých nic nevím, zatímco oni po přečtení knihy mohou nabýt dojmu, že mě znají? Jsem běžný čtenář já? Jste jím vy? Nevím, kdo jsou běžní čtenáři, žádnou masu si představit nedovedu. Obracejí se na mě jednotlivci, kterým stojí za to přijít na literární večer nebo si dát práci a sehnat si na mě kontakt. Píší pak s díky, do žádných velkých rozborů se nepouštějí. Často si všímají detailů, které i pro mě bývají důležité. 

Žádná očekávání jsem neměla, knihu jsem psala, abych si urovnala myšlenky a zformulovala, co pro mě znamená Rusko nehledě na režim, který v něm panuje. Těší mě a zároveň překvapuje, že to zajímá i někoho jiného. 

V jednom rozhovoru jste řekla, že když píšete, jako byste sama sebe překládala, často prý doslova, protože vás mnohé výrazy napadají spíše rusky. Kdyby se naskytla možnost vydání Helly v ruštině, chopila byste se jejího překladu? A je představa jejího oficiálního publikování v současném Rusku vůbec reálná?

Hellu do ruštiny překládat nebudu. Nemám od textu potřebný odstup. Nepřekládala bych ho, ale přepisovala. Byla by to pak úplně jiná kniha, protože i já rusky myslím a jednám trochu jinak. Překlad ale samozřejmě autorizuju. 

Nerada bych to zakřikla, ale zdá se, že kniha rusky vyjde. Život se ani v Rusku nezastavil. Lidé tam stále ještě zkoušejí hranice možného. A možné je zatím ledacos, jen ve větší tichosti než před válkou. Navíc v Helle není nic, proč by vyjít nemohla.

Které rusky píšící autory či autorky — a proč — byste doporučila těm, kdo chtějí porozumět aktuálním poměrům panujícím v Rusku a mentalitě jeho dnešních obyvatel? 

Už několik let se marně snažím prosadit české vydání knihy Nepohodlná minulost ruského filologa a badatele v oblasti paměťových studií Nikolaje Eppleho. Byla napsaná ještě před válkou a s ohledem na zkušenosti jiných zemí nabízí ruské společnosti možnosti, jak se vypořádat se sovětským odkazem. Když si ji čtete dnes, vidíte, kde mimo jiné pramení současná agrese.

Tématu nezpracované minulosti se částečně věnuje také próza Mariji Stěpanovové Památce paměti, což je zásadní dílo ruské literatury nového tisíciletí, a proto o něm opakovaně mluvím ve všech svých rozhovorech. Letos Stěpanovové vychází útlá novela o životě poúnorové ruské emigrace, která si uvědomuje svou spoluzodpovědnost za válku a současně cítí krajní bezmoc tváří v tvář režimu své vlasti.

Vhled do světa obyvatel provinčních měst nabízí autofikční trilogie Oksany Vasjakinové, z níž česky zatím vyšla Rána, psaná ještě ve zcela svobodném ovzduší, jak se zpětně zdá. Druhá část, Step, vyšla v den zahájení války, třetí, Růže, v jejím druhém roce. Čtenář tak může sledovat postupnou proměnu způsobu vyprávění i celkové atmosféry. Ale nemyslím si, že mu tyto nebo jakékoli jiné knihy řeknou něco o mentalitě obyvatel Ruska. Ostatně doufám, že koncept mentality národů je dávno přežitý. Jsou to střípky, jednotlivé pohledy, a pro úplnější představu by si čtenář nejspíš měl přečíst i něco z propagandistických autorů, třeba takového Zachara Prilepina, který svého času vycházel i česky. Ale to už je literatura, která byla vždy mimo můj obzor.