Hlavní tragédie je nemožnost dialogu

Kafka v opeře. Bylo to tady už někdy?

Samo o sobě to není nic převratného. Myslím, že první kafkovská opera je Venkovský lékař Hanse Wernera Henzeho z 50. let podle stejnojmenné Kafkovy povídky. Drtivá většina stávajících kafkovských oper — pokud ne všechny — ale čerpá právě z Kafkových povídek nebo románů. V tom se ta naše odlišuje.

Rozhodli jste se adaptovat jeho slavný Dopis otci. Jak k tomu došlo? Kdo s tím přišel?

Se skladatelem Jiřím Trtíkem jsme dlouho plánovali udělat operu podle Kafky. Jeho původní idea bylo nelineární site specific dílo, které by se odehrávalo na různých místech v Praze, a spíš by šlo o různé fragmenty a úseky z Kafkova díla, do kterých by člověk měl možnost vcházet a zase z nich vycházet. A kdo ví, třeba se tahle naše myšlenka ještě uskuteční. Mezitím Jiřího nicméně oslovil Jiří Rožeň, umělecký kurátor festivalu Opera Nova (a posléze taky „náš“ dirigent), s tím, že by pro festival i kvůli Kafkovu výročí chtěl kafkovskou operu. Já jsem se pak dozvěděl rovnou i termín premiéry, zničehonic to mělo velmi konkrétní obrysy a bylo poměrně rychle potřeba přijít taky s představou, co přesně chceme dělat. Vzpomněl jsem si na Dopis otci, v první řadě prostě proto, že ten text mám rád a přijde mi hluboce oslovující. Je velmi osobní a emotivní, ale zároveň má svoji politickou dimenzi — politickou ne v černobíle ideologickém smyslu, ale mnohem šířeji: je z něj patrné, že mezilidské konflikty a napětí mají celospolečenské souvislosti, příčiny i důsledky. Kafka tedy nekritizuje jenom otce, ale i určitou podobu mužství (dnešním jazykem toxickou maskulinitu), určitou podobu rodiny, určité hodnoty, se kterými se nedokáže a nechce ztotožnit. Jiřímu Trtíkovi se ta myšlenka velmi líbila, dopis ho nadchl podobně, jako jsem jím v té době už byl nadšený já sám, takže do sebe všechno okamžitě zapadlo. 

A jak dlouho vám to celé zabralo? Od prvního nápadu po premiéru, která se příznačně odehrála nejen právě na Kafkovo výročí, ale také na Den otců.

Pokud správně počítám, tak přibližně tři čtvrtě roku. 

To je dost rychlovka. Vždy jsem měl pocit, že tyto výstupy trvají mnohem déle. Měl jsi už nějaké zkušenosti z divadla? Jak moc ti například do výsledného libreta zasahovali ostatní — dramaturg a režisér? 

Ano, bylo to hodně rychlé — i proto, že opera vznikala na zakázku pro festival Opera Nova. Zkušenosti z divadla jsem neměl v podstatě žádné. I z toho jsem měl samozřejmě trému. Roli dramaturga navíc režisér svěřil mně. Mým úkolem na téhle pozici pak bylo hlavně hlídat, aby jeho uchopení celé věci bylo v souladu s nějakou původní autorskou představou, a konzultovat některé konkrétní věci, ve kterých třeba neměl jasno, ale toho nebylo tolik. Libreto jsem už v průběhu jeho vznikání pravidelně probíral se skladatelem, který v něm několik dílčích změn udělal i potom — někde potřeboval něco upravit, aby to sedělo do rytmu, se kterým přišel, někde potřeboval něco vyhodit, někde mě naopak požádal o přidání pár veršů. Ale nikdy nešlo o jednostranné zásahy, vždycky to byla diskuse. Co se týče režiséra, musím vyzdvihnout hlavně to, že libreto obohatil o konkrétní dramatické situace. Moje původní představa, kdy by se na jevišti prostě střetával Kafka s otcem bez nějakého zřetelného dění (až na několik výjimek), by byla až příliš minimalistická, hrozilo by, že bude nudná. Režisér Josef Doležal vymyslel právě to, že se v každé scéně děje něco uchopitelného: tohle je rodinná večeře, tady se Kafka obléká u sebe v pokoji, tady se prochází po městě a tak dále.

Jak se ti psalo operní libreto? Tvé psaní je spojené hlavně s poezií a publicistikou, byla to výzva pustit se do takhle odlišného žánru? Studoval sis něco speciálního, oborového, než ses do toho pustil, nebo jsi měl představu o tom, jak opera funguje? 

Šel jsem do toho trochu záměrně po svém — v tom smyslu, že jsem se nechtěl inspirovat žádnými konkrétními operními librety, ale spíš to vzít jako ideu a zpracovat ji na základě toho, co umím. Celá moje básnická dráha začala před mnoha lety psaním textů pro kapelu, ve které jsem zpíval, ale ještě víc jsem stavěl na prvcích, které považuju za důležité ve svojí básnické tvorbě: to je konkrétně jednak rytmus jazyka, jednak jeho rozbíjení a opětovné spojování, jednak opakování stejných motivů v různých kontextech, čímž vznikají nové významy. Takže se dá říct, že jsem práci na libretu pojal jako psaní velmi svébytné básnické skladby. Je důležité zmínit, že jsou v něm obsaženy i delší souvislé pasáže přímo z Dopisu otci v překladu Vojtěcha Saudka, které během opery zaznívají coby mluvené slovo. Trochu jsem se samozřejmě bál, jestli můj přístup bude fungovat, ale nakonec myslím, že pro tuhle operu je nějak důležité, že jsme do ní vnesli inspirace odjinud: já současnou poezii, Jiří Trtík různé hudební vlivy, které nejsou pro operu obvyklé, režisér Josef Doležal zase hodně činoherních principů a tak dále. Ale zároveň si myslím, že to je něco, co je krásné na opeře jako takové: je to intenzivní setkávání různých uměleckých disciplín. A když se to podaří, má to obrovskou sílu.

Inspiroval ses při psaní ještě něčím dalším? Jihoafrická spisovatelka Nadine Gordimerová napsala například povídku Dopis od otce, kde Kafkův otec na dopis odpovídá. Přijde mi to jako zajímavá ukázka toho, jak máme tendenci vnímat jen tu jednu perspektivu Kafkova otce. 

V jedné části opery zaznívají citace a úryvky z různých Kafkových děl, ale na to se asi neptáš. Důležitou inspirací, která možná překvapí, pro mě byl Édouard Louis. S Jiřím Trtíkem jsme se vlastně hned na začátku shodli, že v Kafkově Dopisu otci vnímáme určitou podobnost s Louisovými knihami, které máme oba velmi rádi. Pro mě je důležitá třeba konkrétně ta dynamika, kdy ve Skoncovat s Eddym B. otec hlavního hrdiny (respektive autora) vystupuje primárně jako tyran, ale v knize Kdo zabil mého otce už vidíme, že je to komplikovanější, víc se nám otvírají právě celospolečenské souvislosti toho tyranství, ale i nějaká křehkost otce. Další inspirace, tentokrát s Kafkou i jeho dopisem bezprostředně související, je moje milovaná kniha Kafka: Za menšinovou literaturou od Deleuze a Guattariho, ze které jsem si odnesl v první řadě geniální myšlenku, že se Kafka se svými obavami z otce vyrovnal paradoxně tím, že jeho hrůznost zveličil až do nerealistických rozměrů. Což není popření oné hrůznosti, ale vlastně taky nějaká kontextualizace toho všeho, jenom na jiné úrovni.

Deleuze s Guattarim bych čekal, ale s Louisem jsi mě překvapil. Není to na první pohled typický kafkovský autor, i když jak to popisuješ, dává to smysl. I u něj se objevuje ten příklad maskulinity, o které ses zmínil výše. Takže myslíš, že se nám teď rozšiřuje pole, jak Kafku vnímat? S ohledem na aktuální témata nebo skrze současné autory. 

Myslím si, že rozhodně ano. Trochu odvážně se dá možná říct, že pokud Kafka předběhl svoji dobu, jsme možná dnes schopni v jeho textech vidět některé roviny, o nichž to platí, až teď. A některé možná čekají na budoucí generace. V souvislosti s Dopisem je to rozhodně kritický pohled na maskulinitu, patriarchát a „tradiční rodinu“, ale taky trauma, neautoritativní výchova (Kafku zajímaly alternativy v této oblasti, i když v Dopise samotném to explicitně neříká). Kafka je velmi aktuální autor a myslím, že velmi aktuální ještě dlouho zůstane. Samozřejmě nejen díky Dopisu otci.

V Kafkovi se toho podle mě dá stále spousta najít. V mediálním prostoru se totiž stále točí tatáž díla. Sám často zjišťuji, že mé oblíbené Kafkovy texty málokdo zná. Kdy sis ty sám našel cestu ke Kafkovi, jeho dílu a máš v něm pro sebe nějaký skrytý poklad?

Mám pocit, že Kafka je mi nějak osudově blízký skoro odjakživa. Čtenářsky i lidsky. Člověk se skoro zdráhá to říkat nahlas, protože to vyznívá jako póza — aspoň mám takovou zkušenost, tak si dávám pozor.

Máš pravdu, že se opakuje vlastně pořád totéž: Proměna a Proces, někdy Zámek. Moje oblíbená povídka je asi Venkovský lékař, shodou okolností to vůbec první operně zpracované Kafkovo dílo, jako další mě napadá Ortel — ale to asi i proto, že jsme o něm hodně mluvili v rámci příprav naší opery. Nejsem si jistý vyloženě skrytým pokladem, ale určitě bych každému doporučil Kafkovy krátké texty — ať už drobné povídky, nebo úvahové fragmenty a aforismy.

Ortel i Dopis otci jsou oba vlastně monology, Dopis otci ze strany Kafky mladšího, Ortel ze strany otce. Dostal jsi ty dva ve svém libretu k nějakému dialogu?

Já myslím, že hlavní tragédie celého toho příběhu je právě nemožnost dialogu. V libretu je na první pohled dialogů celá řada. Ale jsou to dialogy připomínající absurdní drama, kde si každá postava tak trochu vede svou a chybí naslouchání, dialog v pravém slova smyslu. Nejpřímočařejší dialog, který přichází hned v první scéně, má zase povahu hádky, v níž se Kafka snaží něco vyjádřit a otec ho přerušuje slovy „ty mi tak budeš něco vyprávět“ a podobně. Paradoxně nejdialogičtější mi nakonec přijde pasáž, kde otec pořád dokola opakuje slova „já tě nechápu“ — i díky tomu, jak ji Jiří vystavěl harmonicky, se tam opakováním týchž slov odmítavý výsměch synovi postupně mění v hluboký zármutek, v existenciální uvědomění, že ono „já tě nechápu“ se netýká jenom nějaké konkrétní situace, ale je zásadní složkou celého jejich komplikovaného vztahu. V okamžiku, kdy s bolestí v hlase vyslovuje, že syna nechápe, jako by přece jenom začínal něco chápat.