Záblesky pochopení
Na konci května vstoupil do českých kin francouzský snímek „Saint Omer“. Dva roky staré drama, které na festivalu v Benátkách získalo cenu poroty, vypráví o jednom z největších tabu — vraždě vlastního dítěte.
Dokumentaristka Alice Diop, pro niž je snímek hraným debutem, přitom vycházela z reálného případu ženy, jež nechala své batole utopit v moři. Postava filmové vražedkyně Laurence pochází ze Senegalu a v Paříži chtěla uspět, což od ní očekávala především ambiciózní rodina. Řetězením nešťastných událostí však Laurence skončila izolovaná, těhotná a bez vyhlídek na zlepšení.
Celý soudní proces sleduje postava vysokoškolské pedagožky a autorky Ramy, která o případu píše. Sama je v rané fázi těhotenství a případ v ní vzbuzuje vzpomínky na vlastní dětství s emočně nedostupnou matkou. Spolu s Ramou se nám pootáčí pohled na Laurence a její zločin. Původní hrůza a dojem nepochopitelné krutosti se začínají komplikovat.
Guslagie Malanda v jedné z hlavních rolí filmu
Laurencino vyprávění není koherentní a často si protiřečí. Na jednu stranu Laurence dokáže racionálně analyzovat svou situaci a zároveň vraždu přičítá působení zlých duchů. Zatímco žalobce v tom vidí jen snahu, jak omluvit chladnokrevný čin, obhájkyně se snaží vykreslit celistvější obraz ženy, která byla emočně zanedbávaná, opuštěná a jež v zoufalém činu viděla způsob, jak své dítě paradoxně ochránit. Samotné vyprávění nedává odpověď — v některých momentech se Laurence zdá odtržena od reality, možná stižena duševní nemocí, v jiných to zase vypadá, jako by svým činem chtěla zajistit, aby byla konečně vidět.
V úvodní scéně snímku mluví Rama na přednášce o snímku Hirošima, má láska — a o tom, jak jeho scenáristka Marguerite Duras dokázala slovy překreslit obraz ponížené ženy v lidskou bytost, která si zaslouží milost, důstojnost. Saint Omer přesně toto dělá nejen pro postavu Laurence, ale i pro Ramu, která je díky případu schopna lépe pochopit svou matku a vyrovnat se s vlastními rodičovskými pochybami.
Film zároveň věnuje velkou pozornost jazyku a jeho nedostatečnosti. Takřka všechny promluvy u soudu jsou nepřerušované a kamera se během nich soustředí výhradně na mluvčí. Jenže lze skutečně popsat, čím si Laurence procházela? Je jazyk nástrojem pochopení, nebo je jeho hlavní funkcí znejišťovat, znepřehledňovat — a v takto vzniklých mezerách vidět záblesky pochopení pro druhou lidskou bytost?
Nakonec není důležité, jak se ke zločinu stavíme; na konci procesu totiž Laurence vidí, že s ní někdo může soucítit. A konečně je schopna stejný soucit poskytnout i sama sobě. Málokdy vznikne snímek, který tak důsledně řeší témata spojená do jednoho organického celku.